foto: Jan Křikava (Argo), se souhlasem/Vladimír Zlý
Kdybych se měl věnovat výhradně oblasti severní Moravy, z níž pochází Vladimír Zlý (Ostrava), vzpomněl bych si ještě na čtyři další jména. Pochopitelně na Petra Bezruče a Zdeňka Jirotku, ale také na Petra Sagitaria. Jeho Trujkunt mě vyloženě baví, ačkoli mi přijde, že výrazně zeštíhluje své texty.
Vladimír Zlý a Petr Sagitarius patří pod Argo. Abych ještě chvíli zůstal na úrovni komparace, přiberu do této party také Františka Šmehlíka, čtvrtého spisovatele z regionu, ostravského rodáka. Šmehlík v roce 2021 vydal kvalitní román Slyšet jeleny zpívat. Zasadil ho do krásného regionu Beskyd. Kniha je velmi dobrá do doby, než si přečtete „pokračování“. Šelma vyšla o rok později (2022) a až tento rukopis ukázal, v kolika ohledech autor při své prvotině chyboval. Oba romány jsem četl dvakrát a místy jsem se až divil, kolik nerealistických scén z jeho debutu mi uteklo.
Vladimír Zlý je poněkud jinde. Když vydal Čističe (2024), vytknul jsem mu toho hrozně málo. Letošní „kriminální příběh z Ostravska“ s názvem Pod haldou z mého kritického pohledu očekávání „nesplnil“. Nemám totiž co vytýkat.
Autor se po vzoru pečlivých studentů ponořil do práce kriminalistů a předložil zcela věrohodný obraz vyšetřování jednoho ošklivého mordu. Díky časově označeným kapitolám, ty navíc uvozuje jmény a událostmi, se čtenář velice dobře orientuje. Určité nejasnosti se mohou vyskytnout pouze na prvních stránkách, kdy se jde odpředu dozadu. Tady jsem se párkrát (celkem šestkrát) vracel.
Knihu jsem četl tři dny (večery), do nichž jsem si to ještě dobrovolně rozložil, jinak bych ji zvládl mnohem rychleji.
Objevíte mrtvou ženu a postupně, a hlavně logicky budete přicházet na souvislosti. Posouvat dopředu vás nebudou žádné náhody, ale věrohodné dialogy a mravenčí práce. To mi přišlo nejlepší. Stejně jako ten typický dialekt, s nímž v Praze míváme občas problémy. Bo je moc kratky!
„Prvotní impuls k napsání této knihy přišel někdy v půlce září 2023, když jsem řídil tramvaj směřující z přestupního terminálu na Hranečníku do centra Ostravy. Na souběžné stezce pro pěší a cyklisty jsem zahlédl běžkyni a v tu chvíli jsem měl v podstatě jasno, o čem další kniha bude. V té době jsem psal skoro pořád, nápady jsem jen hýřil, čímž jsem neskutečně štval zejména manželku. Díky tomu jsem text dokončil v (pro mě) rekordně krátké době, snad po šesti týdnech. První verze určitě nevznikala déle než dva měsíce. Pak přišla na řadu moje beta čtenářka, její připomínky a postřehy… Kompletní proces se tak protáhl asi na čtyři měsíce. Všechno se u mě odvíjí od nápadu. Pokud je dostatečně silný a daří se mi ho průběžně rozvíjet, psaní pak jde v podstatě samo. Zjednodušeně řečeno jenom zaznamenávám, co se mi zrovna zjevuje před očima,“ řekl mi Vladimír Zlý ještě před vydáním.
Ten pocit každý, kdo píše, zná. Stačí jeden obraz, jedna věta, jedna myšlenka a všechno ostatní je pak až hrabalovsky automatické. Zlý kromě uvěřitelného děje nechal vyústění až na závěr, což znamená opět jediné: zase mě to nenapadlo. Jinak jsem si ovšem četbu užil od první do poslední stránky.
„Nejvíce si na textu cením toho, že jsem na něm mohl uplatnit všechny zkušenosti, dovednosti a vědomosti nabyté během příprav na vydání Čističe. Hlavně díky redakci, to je za mě ta nejlepší škola, pokud není člověk typ, který si nenechá poradit. Nechci působit vychloubačně nebo tak něco (pořád jenom dělám, co mě naplňuje a baví), ale celkově je text oproti mé prvotině soudržnější, sevřenější, obecně žánrově přesnější. Takto jej ohodnotil můj redaktor Jirka Popiolek a já s ním mohu jedině souhlasit. Dost jsem zapracoval na stylistice, což redaktor taktéž ocenil. Přesto neusínám na vavřínech, pořád je co zlepšovat. Od začátku mám jediný cíl, být s každou další knihou lepší a lepší,“ poznamenal Vladimír Zlý pro PrahaIN.cz.
Stylistika či jazyková sytost je rovněž prvek, u něhož se musím zastavit. Protože jsem za svůj dosavadní život (43) popsal zhruba dvacet tisíc stran, vím až moc dobře, že opakování v tomto oboru není matkou moudrosti, nýbrž slabosti.
Stále musíme hledat nová slova. U novinářů jde kvůli objektivitě o slovesa, u spisovatelů o přídavná jména a příslovce. Zlý se neopakuje. Prvních padesát stran jsem si dával hodně pozor, aby mě nebolely oči z „odtušení“, „reagování“, „pohledů“, „pocitů“ a dalších často skloňovaných pojmů.
Vladimír Zlý vyspěl, ale především získal jistotu a lásku k profesi.
Dávám 84 procent. Vynikající je také grafická práce na obálce. Nemohu si pomoct, pořád z ní cítím Vladimíra Boudníka.