foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Vila Vlasty Buriana
KNIŽNÍ OKÉNKO: PrahaIN.cz už jednou upozornila na román Vlasta z pera Dalibora Váchy (Argo, 2025). Zmínil jsem, že je věcně rozdělen do tří příhodných kapitol (před válkou, během ní a po ní) a současně zdůraznil neskrývaný obdiv autora k postavě krále komiků.
Materiál vyvolal značnou pozornost čtenářů, když si jej přečetlo asi šedesát tisíc z nich. Záměrně jsem se však vyhnul poslední části, kterou lze v Burianově životě označit jako zlomovou.
Po nuceném uzavření svého divadla Němci (1944) byl po konci druhé světové války zatčen a souzen.
Už v roce 2017 jsem se zabýval knihou Pavla Taussiga Vlasta Burian, Život za smích, kde jsem si opsal několik bodů z hercovy obhajoby. „V divadle jsem hrál pouze hry českých autorů. Pokud to byla hra přeložená, byl autorem vždy spisovatel židovského původu. Byly to hry zakázané, a proto jsem jména autorů vědomě fingoval,“ stálo v jednom z nich.
„Po dobu okupace jsem se ubránil nátlaku, abych hrál v německém filmu, a úmyslně jsem propadnul při filmové zkoušce z němčiny, ačkoliv je známo, že dovedu německy dobře a že jsem před válkou natočil několik filmů v německé verzi,“ poznamenal další bod z jeho obhajoby.
Ačkoli byl komik nakonec odsouzen k několika měsícům žaláře a byl mu zabaven prakticky veškerý majetek, žil a byl na svobodě. Ve srovnání s předešlým děním šlo jednoznačně o výhru.
Protentokrát bych se tak chtěl zaměřit na chvíle, které strávil ve vazbě. Ne v té první (Karlovo náměstí), ale ve druhé, pankrácké. Zde totiž docházelo k málo pochopitelným momentům. Než budu konkrétní, vrátím se ke slovům spisovatele Arnošta Lustiga. Před mnoha lety mi líčil jednu z perverzních zábav členů SS v Osvětimi. „Tři dny jsem nejedl. To si neumíš představit, co to je. Když jsem byl u plotu, z druhé strany šly ženy do plynu. Němci přesně věděli, že když nás – děti - ty ženský uvidí, hodí nám zbytky jídla. To se stalo. Po třech dnech jsem před sebou měl kousek chleba. Esesák koukal, jestli po něm sáhnu, s namířenou puškou. Hrozně se smál. Co myslíš, že jsem udělal?" ptal se mě kdysi.
Podobně zvrácená byla i zábava s listem papíru, o níž v románu Vlasta píše Dalibor Vácha. Přiznávám, že jsem tyto části vždy a všude přeskakoval, jelikož nemám rád ponižování. Pro celkový obraz života krále komiků se však jedná o velice podstatnou pasáž.
„Burian se podél dveří sesul k podlaze. V hlavě měl úplně prázdno. Nezůstal tam strach ani zoufalství, necítil vůbec nic. Byl úplně prázdný, kdyby do něj někdo píchl špendlíkem, praskl by jako pouťový balonek. O pár desítek minut později ho bachaři vytáhli z cely. Musel se postavit vedle dveří, dali mu list papíru. „Co s tím mám dělat“ díval se nechápavě na bachaře. Dostal facku. „Drž to nosem,“ zněla odpověď. Nepochopil a dostal pořádný záhlavec. Musel stát u zdi a nosem držet list papíru. Ruce za zády, nesměl si pomáhat. Proč, panebože, proč? Zvládl to asi pět minut. Pak papír vyklouzl a houpavě se snesl k podlaze. Rána obuškem do ledvin byla stejně bolestivá jako překvapivá. Šel okamžitě k zemi, bolestí se nemohl udržet na nohou. „Proč?“ dostal ze sebe. Nejdříve ho bil jeden, potom se přidal druhý bachař. Když je to přestalo bavit, nebo možná usoudili, že to jako trest za upuštěný papír stačí, vytáhli krále komiků za nohy."
A mučení pokračovalo.
Stejně jako spisovatel Vácha, i já doporučuji tento „test“. Zkusil jsem ho pětkrát a maximální čas byl třicet vteřin. Pochopitelně musíte být předklonění a ruce mít za zády. K tomu si zkuste představit hrozbu hrdelního trestu a špatný zdravotní stav, podvýživu, kýbl místo toalety a podobně.
Autor ještě podotýká, že se traduje, jak podobnou zábavu už během války praktikovalo gestapo. Jehož metody StB pravidelně přejímala. Sluší se dodat, že shora uvedená věznice na Karlově náměstí byla na začátku padesátých let předána do správy Státní bezpečnosti.
Fyzické tresty nebyly jediné, které musel Burian vstřebat. Předcházely jim verbální útoky na ulici, později u soudu.