foto: Marek Havlík pro PrahaIN.cz/Marek Havlík
ROZHOVOR: Marek Havlík je výzkumný pracovník Centra pokročilých studií mozku a vědomí při Národním ústavu duševního zdraví, kde se zabývá výzkumem lidského vědomí a kognitivního válčení. Je také autorem a spoluautorem několika článků v renomovaných časopisech a odborných sbornících. PrahaIN.cz s ním ovšem hovořila o jeho knižní novince Černá bouře (Mystery Press).
Nakolik si myslíte, že je mezi lidmi po koronavirové pandemii strach z opakování podobné nákazy? Anebo došlo k tomu, co bylo běžné v koncentračních táborech, že člověk přivykne…
Z našich dat, která sbíráme od roku 2020 na reprezentativním vzorku české populace, vyplývá, že obavy související s koronavirovou pandemií kulminovaly v roce 2021. V tomto roce průměrně dosahovaly 6,17 bodu na škále od 0 do 10 (kde 10 znamená nejvyšší míru obav). Od roku 2022 však pozorujeme postupný pokles, v loňském roce spadl průměr již pod čtyři body. To znamená, že strach z pandemie s námi zůstal, ale už není tak intenzivní.
Nelze pravděpodobně říci, že se v kontextu pandemie jednalo přivyknutí se hrozbě opakování pandemie. Zde bychom potřebovali kvalitativní výzkum, který by odpověděl na otázku, do jaké míry jsme si opravdu přivykli a do jaké míry byla intenzita našeho strachu z viru jaksi vytlačena jinými obavami. Osobně se domnívám, že jde v tomto kontextu o kombinaci obou faktorů.
Vnímáte jiné úzkosti lidí před a po pandemii?
Opět se budu opírat o námi realizované šetření. Když měli respondenti v jednotlivých vlnách sběru dat vybrat nejzávažnější celospolečenské hrozby, zdravotní epidemie po roce 2022 z tohoto výběru úplně vypadly. Nahradily je jiné obavy, především obavy z jaderné hrozby, vojenského ohrožení ze strany jiných států, inflace, zdražování a obavy z migrace. Ty všechny překonaly obavy z pandemie.
Aktuálně v rámci našeho výzkumného centra spouštíme další vlnu šetření, takže uvidíme, jak se postoje a vnímání hrozeb sledovaného vzorku budou nadále vyvíjet.
Ve své obsáhlé knize Černá bouře začínáte syrovým popisem ruského výzkumného pracoviště. Zajímáte se o stalinismus, a nejen sovětské gulagy?
Ano.
Konkrétně?
O stalinismus se zajímám, i když to není má hlavní specializace. Je to spíše vedlejší produkt toho, čím se zabývám v poslední době a to je tzv. kognitivní válčení, kdy kognitivním válčením rozumíme novou dimenzi konfliktu, v níž se mozek stává bitevním polem a hlavním cílem je „ukrást“ a „manipulovat“ vnímání reality. Toto téma mě přivádí i k odborným publikacím o revizionistických přístupech v autoritativních režimech a tomu, jak je Stalinův odkaz dnes v některých kruzích překrucován nebo přehodnocován.
Zároveň mě i díky mé připravované románové sérii dlouhodobě zajímá studená válka. Nejen ta známá mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, ale především geopolitický konflikt mezi Sovětským svazem a Čínou. I když jde o fikci, zakládám si na přesnosti – jak vědecké (tam, kde to jde), tak geopolitické. Fakta jsou pro mě opěrné body, na kterých stavím příběh, i když si s nimi v rámci žánru samozřejmě občas pohrávám a podle potřeby je ohýbám.
Věříte, že některý činitel může v budoucnu masivně ovlivnit lidské myšlení napříč kontinenty?
Definitivně. Ostatně už jsme to zažili. Například před deseti lety během vrcholu vlivu takzvaného Islámského státu. Jejich propaganda, opírající se o myšlenku chalífátu, islámskou eschatologii (tedy učení o konci světa) a velmi sofistikované psychologické operace, dokázaly přitáhnout rekruty ze všech koutů světa.
Dalším silným nástrojem ovlivňování jsou cíleně šířené dezinformace a konspirační narativy. V těchto případech dochází ke změně obrazu světa. Člověk si pod jejich vlivem přeformuluje svá vnitřní přesvědčení, která používá k predikcím a interpretacím reality.
A váš úhel pohledu?
Největší obavy dnes mám z potenciálního globálního dopadu umělé inteligence (AI) na lidské myšlení a její schopnosti polarizovat společnost a z toho, jak sofistikovaně může útočit na lidské kognitivní slabiny. AI se v současnosti stává jedním z klíčových faktorů kognitivního válčení a obavy, které v této souvislosti a budoucnosti vyjadřují například experti v rámci NATO, jsou podle mě zcela oprávněné.
Jak dlouho vaše kniha vznikala, docházelo v ní po dohodě s redaktorem k nějakým úpravám?
Kniha vznikala dlouho, psal jsem ji dva roky a zhruba stejně dlouho trvalo i její vydání. Bohužel jsem udělal snad všechny chyby, které může začínající autor udělat: kniha je na debut příliš rozsáhlá, hlavní hrdinkou není Češka a děj se neodehrává v České republice. Ačkoliv se líbila většině oslovených nakladatelství a redaktorům, zpravidla neprošla přes marketingová oddělení. Obavy z toho, jak knihu přijmou čeští čtenáři, byly příliš vysoké. Velké díky proto patří Tomáši Němcovi z nakladatelství Mystery Press, který měl odvahu do toho jít. Jen díky němu mohla kniha spatřit světlo světa.
Spolupráce s redaktorem Jiřím Popiolkem byla už pak jen o dolaďování textu do publikovatelné podoby. Podle jeho slov jsem odevzdal velmi dobrý a téměř čistý text, přesto si neodpustil zásadní redukci přivlastňovacích zájmen a dalších parazitických slov, ze kterých mu, jak s oblibou říká, „krvácí oči“. Z hlediska příběhu ale do textu nijak nezasahoval.
Osobně mě zaujaly v obecné rovině dvě věci: úvodní scéna a detailnost některých situací (holení před sebevražedným útokem). Což potvrzuje zásadní princip každé tvůrčí práce, tedy že nejprve musíte vědět, abyste mohl psát. Proč si jste vybral právě střet tohoto fanatismu a civilizace (potažmo Hongkong)? V našem prostředí se s tím de facto vůbec nesetkáme.
Ano, moje rešerše byly rozsáhlé, ale naštěstí jsem měl už z dřívějška poměrně silné zázemí v tématech, která se v románu objevují – především v oblasti lidského vědomí, fungování mozku a jejich vzájemného vztahu. Vědomí je ostatně moje hlavní specializace – subjektivní zkušenost, konstrukce vlastního já a model reality, který nám mozek vytváří nejen o světě kolem nás, ale i o nás samotných.
Asi právě proto jsem si vybral střet fanatismu a civilizace. Abych pravdu řekl, nechci psát nic klasického. Na scéně je sériový vrah, který brutalizuje své oběti a dělá si z nich košile, ponožky nebo něco podobně bizarního…
Rozumím.
Já se chci zaměřit na jiné temné stránky lidské mysli. Na ty, které jsou ovlivněny dlouhodobou frustrací a mohou vést až k přiklonění se k terorismu. A také ty stránky lidské mysli, které se nacházejí hluboko pod hranicemi našeho vědomí a které se nacházejí v mysli každého z nás.
A ano, chápu, že Černá bouře je v kontextu české literatury trochu anomálie. Hongkong, britská hrdinka, nejasná postava a až možná pro někoho přílišná detailnost. I proto bylo složité najít nakladatele. Vydavatelský trh je logicky řízen predikcemi prodeje, a tento typ příběhu se může jevit jako rizikový. Plně to respektuji. Na druhou stranu ale dokážu psát jen o tom, co mě skutečně pálí. Jistě, román ze Podkrušnohoří by měl pravděpodobně větší šanci na přijetí, ale věřím, že je v České republice mnoho čtenářů, kteří se s Černou bouří rádi vydají do Hongkongu a do nitra lidské mysli.
Hodláte v tomto tématu literárně pokračovat?
Ano. Druhý díl už je napsaný, ale stále s ním nejsem úplně spokojený a pracuji na editacích. Nese název Bílý most a děj se odehrává několik měsíců po konci Černé bouře. Plánuji ještě další pokračování a už nyní mohu říct, že celou sérii bude spojovat ústřední téma a tím je „milosrdenství“. Milosrdenství toho, že si nedokážeme uvědomit veškerý obsah našich vlastních myslí.