foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Tvá M.
RECENZE: Martina Preissová je autorkou tří literárních počinů. Jak jsem nebyla na Lvech a jiné příhody (2021), Mají v nebi skleničky? (2025) a Tvá M., dopisy, které nenašly schránku (2025).
U všech dosavadních knih drží velice specifickou, až dětsky nevinnou stylistiku a současně jasnou grafickou podobu. V podtitulu aktuálně vydávaného textu stojí věta, u níž se zastavím. „Dopisy tátovi do nebe. Bez poštovní známky, zato s jiskrou.“ Už z toho je patrné, že pokud by nešlo o dopisy, ale například o deníky, na intimnosti a osobitosti psaní by se vůbec nic nezměnilo.
Až mě překvapilo, jak otevřenou zpověď členka činoherního souboru ND svým čtenářům (a určitě také sobě) připravila. Osobně Martinu Preissovou neznám, přesto si ji stále pamatuji ze Stroupežnického Furiantů, kde se mi velmi líbila. Zapůsobila na mě jemná dikce a kudrnaté vlasy. Nevím proč a určitě to není pro psaní recenze nijak důležité, jen se mi uložila do hlavy a během četby se mi vracela nejen ona, ale také Miroslav Macháček.
Dost divadla.
Minulost
Kniha má to kouzlo, že neodpouští. Slova skládáte, měníte, přehazujete, ale s výsledkem už nic neuděláte. Není žádná repríza, žádné opakování ani pomoc kolegů. V tomto ohledu by mě proto nejvíc zajímaly editorské práce. Přišlo mi totiž, že jich bylo poskrovnu, že si je Preissová vlastně dělala sama, neboť jednotlivé dopisy po stylistické a jazykové stránce působí jako uzavřený celek.
Co se slovní zásoby týká, není co vytknout. Preissová neopakuje slovesa ani přídavná jména, dokáže na kratších souvětích zachytit podstatu a v momentě, kdy použije přímou řeč, míří do středu.
V knižní anotaci naleznete stručný obsah: „Úsměvné, něžné, spiklenecké příhody a úvahy ze života ženy, která je sice herečka z Národního divadla a seriálů, ale taky manželka, milenka, matka, dcera, sestra, kamarádka, sousedka, řidička, učitelka, hrdá Moravanka a majitelka jednoho těla…“ A vidíte, já si přesto myslím, že Martina Preissová, podobně jako Murakami v Norském dřevu (i znovu vydaném románu Na jih od hranic, na západ od slunce), zastavuje přítomný čas a sní o tom minulém. Bez růžence i patosu.
Osobní svět
Největší síla knihy leží v opakovaně zmiňované intimitě, ve vzpomínkách na dětství a na blízké. Není potřeba k publikaci přistupovat pouze s tímto prizmatem. Opravdu zde najdete vtipné pasáže i neopomenutelný střet celebrity s obyčejným životem: „Nejspíš mě přes to šumění vody neslyšela. Začala mě oslovovat jménem postavy v seriálu, který podle jejích slov běží u nich doma pořád dokola. Vyčítala mi, jaké tam nosím oblečení, proč jsem se ještě nerozešla s partnerem, který se jí nelíbí, a požadovala, ať vyřídím své kolegyni, že jestli pořád touží po štěněti, tak že jejich fena bude rodit za měsíc.“
Citovanou pasáž jsem použil vědomě, aby to nevypadalo, že jsem se zabýval Kierkegaardovým existencialismem.
Tvá M. je mimořádně osobní a zároveň syrová knížka, k níž její autorka musela dozrát. Sama ostatně v jednom z listů cituje starší a nejmenovanou kolegyni během zkoušky, jejímž životním mottem se snaží řídit. Takže ani já nebudu radit a rozumovat. Beztak bych neměl co vytýkat.
Vydalo nakladatelství nastole.