Arnošt Lustig se vrací domů, do Libně

foto: Se svolením Česká televize/Arnošt Lustig na snímku ČT z pořadu Tvoje slzy, můj déšť, kde Eva Lustigová vzpomíná se svým otcem na důležité rodinné mezníky a představuje nám po svém člověka s neutuchající láskou k životu.

FOTO, VIDEO Výstava o libeňském rodákovi, spisovateli, novináři a scenáristovi Arnoštu Lustigovi bude pro veřejnost otevřena od 18. listopadu do konce roku 2021. Slavnostní vernisáže se prý sice zúčastní zástupci Senátu PČR, konzulové, spisovatelé a další významné osobnosti (součástí akce bude autogramiáda knih paní Evy Lustigové a pana Františka Cingera, více dále), ta je však jen pro VIP hosty. Zajímavé také je, kde se výstava koná, v nově otevřeném kulturním centru s názvem „Libeňský svět“. I o něm se zmíníme.

Literární Libeň nepatří jen Hrabalovi a jeho přátelům, Bondymu a Boudníkovi. Tato až ikonická část města - „sem nejezdí žádný auta s turistama, sem se slušná holka nevodváží sama,“ zpívá Jiří Dědeček o dobách, kdy „chátrají tu domy z první republiky, daleko vod Hradu, blízko do fabriky“, abychom opět ocitovali slavný song – dnes již nevypadá tak, jak zpíval Dědeček a psal Bohumil Hrabal. Jak houby po dešti rostou nové developerské projekty, hlavně v okolí Palmovky, ale Libeň směrem na Vysočany leckde stále vypadá, jako by se tu zastavil čas. Jako je strašně dlouhatánská Sokolovská (za první republiky se nazývala Královská třída), která z Karlína, kde dnes najdete módní opravené a přestavěné hipsterské ostrovy, razí k Palmovce a dál, kde ze všeho nejspíše najdete crossover mezi Dědečkovým normalizačním bezčasím („Vysočany, Libeň, jak jména dvou vísek, ale vzduch je tady těžkej jako písek, polibek tu chutná jako pomyje, Vysočany, Libeň, Vysočany, Libeň, Vysočany, Libeň – periférie“) a „divokými devadesátkami“ se všemi těmi lacinými krámy a hracími automaty. A právě zde se narodil světoznámý spisovatel Arnošt Lustig, jemuž je nová výstava věnována.

Dnešní Sokolovská 427, místo Lustigova narození. Stále periférie... Foto Markéta Vančová / PrahaIN

Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě č. p. 428 a po čase na Královské č. p. 137. Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, což je dnes Gymnázium U Libeňského zámku, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů - jako Žid - vyloučen, poté se vyučil krejčím.

Stejně tak další bydliště rodiny, dnešní Sokolovská 137. Foto Markéta Vančová / PrahaIN

13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho maminka a sestra, po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel tatínek rovnou do plynu, protože měl brýle, a protože mu bylo 52 let. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou (1927 – 2009), která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu. A matkou jeho dětí, Evy Lustigové (narodila se v roce 1956 v Praze) a Josefa Lustiga, zvaného Pepi, kteří dnes stojí za Nadačním fondem Arnošta Lustiga (ZDE).

Arnošt Lustig, foto se svolením Lustig Faundation / Alan Pajer

Z Libně do Ameriky a zpět

Lustigova pouť tedy začala v roce 1926 právě v činžovním domě na libeňské Královské třídě, dnešní Sokolovské ulici, která patřila částečně do Libně a částečně do Vysočan. Jako chlapec přežil holocaust a uprchnul z transportu smrti. Jako novinář procestoval mnoho zemí a po roce 1968 odešel do exilu - žil v Izraeli, Jugoslávii a USA. Po návratu demokracie do Československa se vrátil i Arnošt Lustig, do Prahy i do Libně. V sobotu 26. února 2011 zemřel v Praze na rakovinu. Je pohřbený na Novém židovském hřbitově na Olšanech.

Arnošt Lustig byl autorem 24 novel a románů, 15 povídkových souborů, mnohých biografických textů a esejí a 13 scénářů, podle nichž byly natočeny mezinárodně oceňované filmy. Za své dílo byl nominován na prestižní ceny, včetně Nobelovy ceny, Pulitzerovy ceny nebo Man Bookerovy ceny za dlouhodobý přínos světové literatuře. Většina Lustigových děl se věnuje holocaustu. „Co bychom měli učinit, abychom změnili svět,“ táže se spisovatel Arnošt Lustig. Rozhodl, že bude psát poté, co mu jeho oblíbený učitel z rodné Libně nevěřil, když mu po válce vyprávěl o vyhlazovacích nacistických táborech. „Věnuji své dílo obětem židovské katastrofy. Všem, kteří vědí, jak říct NE totalitním režimům. Těm, kteří umějí rozlišit dobro od zla. Těm, kteří se umějí rozhodnout. Těm, pro něž slovo demokracie symbolizuje možnost napravovat chyby a je to jejich způsob života,“ napsal. Zůstal přitom realistou a nepodceňoval „nemoci společnosti“, jako je rasismus, nacionalismus, fanatismus: „To nebezpečí se bohužel nejenom nezmenšilo, ale zvětšilo,“ vysvětlil Arnošt Lustig. A dodal: „Ve skutečnosti nepíši jen o holocaustu. To, co mě zajímá, je člověk – motivy jeho jednání, jeho život, jeho schopnosti, jeho postavení ve společnosti – a to, proč může být v jednom okamžiku nejvznešenĕjším  stvořením a vzápětí zabíjet, jak se chová pod tlakem nejrůznějších okolností. Fascinují mě zákony života, jimž je člověk vystaven, musí‑li bojovat o to, aby přežil takzvané zákony civilizace, které jsou ve skutečnosti často mnohem horší než zákony džungle.“

I tato výstava nazvaná Návraty: Cukr, chleba, Lustig, odkazující svým názvem na libeňské dětství, je také jakýmsi návratem Arnošta Lustiga do rodné čtvrti. Přináší několik desítek fotografií předních českých fotografů i snímky z rodinného archivu, předměty spojené s životem Arnošta Lustiga, jeho sběratelskými a cestovatelskými zálibami. Protože byl Arnošt Lustig především světově uznávaný spisovatel, nechybí ani vydání jeho knih – zejména typograficky cenné knihy z nakladatelství Československý spisovatel a mnohá zahraniční vydání. Součástí výstavy budou i originály filmových plakátů ke snímkům podle knih Arnošta Lustiga a filmové projekce dokumentárních filmů Evy a Josefa Lustigových.