Anděl bez ruky. Národní galerie získala do své sbírky sochu velkého barokního mistra

20. 12. 202108:00

foto: Se svolením Národní galerie Praha/Klečící adorující anděl od Ignáce Františka Platzera

Barokní sochařské dílo Klečící adorující anděl z roku 1752 od Ignáce Františka Platzera získala Národní galerie Praha za finanční podpory Ministerstva kultury. Socha anděla s pohnutou historií se nyní nachází v expozici Staří mistři ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí. Dílo již bylo prohlášeno za kulturní památku a zapsáno do Ústředního seznamu kulturních památek.

Umělecké dílo si na sklonku minulého století zažilo své, když bylo při opakovaných krádežích připraveno o většinu původních částí. Jak vandalsky si zloději počínali, dokládá pahýl pravé paže anděla, jež původně nesla zlacenou kartuši s reliéfem jedné ze scén z Janova legendárního života. Klečící adorující anděl se později objevil na uměleckém trhu v zahraničí a v roce 2012 byl nabízen Aukčním domem Im Kinsky ve Vídni, a to dokonce s přesným určením autora a správnou proveniencí.

Platzerova socha se do České republiky vrátila díky soukromému sběrateli, který dílo nechal na své náklady i restaurovat. Jako memento můžeme dnes vnímat nenávratně poškozenou pravou ruku nebešťana.

Polychromovaná a bohatě zlacená řezba pochází ze hřbitovního kostela sv. Václava v Úterý, který byl v období baroka spravován klášterem premonstrátů v Teplé. V interiéru tohoto chrámu dílo zdobilo svatostánek bočního oltáře sv. Jana Nepomuckého, jehož kompletní sochařskou výzdobu pořídila pražská dílna Ignáce Františka Platzera.

Ignác František Platzer (1717 Plzeň – 1787 Praha) byl česko-rakouský sochař a řezbář pozdního baroka a klasicismu, hlavní představitel sochařství druhé poloviny 18. století v Čechách.

Vyšel ze západočeské řezbářské rodiny Jana Benedikta Platzera a studoval na vídeňské akademii v ateliéru Georga Rafaela Donnera. Roku 1744 byl už usazen v Praze na Hradčanech v domě čp. 109/IV na Pohořelci. Dvakrát se oženil, poprvé s vdovou po řezbáři Matyáši Schönherrovi (1701–1743) a založil velkou rodinu s velmi produktivní dílnou, která trvala díky třem generacím jeho potomků až do závěru 19. století. Platzerova dílna se později přestěhovala do Loretánské ulice, a nakonec do ulice Nebovidské a Saské na Malé Straně. Na pozvání císařovny Marie Terezie vytvořil po roce 1773 tři sochy pro vídeňský Schönbrunn a byl jmenován dvorním sochařem. Je pohřben na Malostranském hřbitově v Košířích.

Ze zachovaného souboru vynikajících kreseb a modelů Ignáce Františka Platzera lze vyvodit, že jeho dílo, poučené vídeňským manýrizujícím klasicismem Georga Rafaela Donnera a Paula Trogera, se v pražském prostředí zprvu přizpůsobilo zdejším požadavkům a načas se vrátilo k expresivnějšímu baroknímu a rokokovému pojetí. Pozdější posilování klasicistních tendencí je v jeho díle trvale provázeno rokokovými prvky, zejména pokud jde o reliéfní ornamenty, drapérie nebo např. návrh kované mříže. Celé soubory řezeb a kamenné plastiky vyšly z jeho ateliéru např. pro zámky v Dobříši a v Hoříně, pro kláštery na Zbraslavi a v Teplé, pro Pražský hrad.

Součástí vypraveného oltáře byla vedle dalšího adorujícího anděla a drobných postav andílků rovněž ústřední socha Jana Nepomuckého, který je dnes v klášteře v Teplé. Platzerova dílna tehdy působila v Čechách krátce, a proto zřejmě objednávku na sochařskou výzdobu výjimečně bohatého oltáře, zadanou tepelským opatem Hieronymem Ambrosem a dokončenou v roce 1752, pojala jako velmi prestižní záležitost.