Unikátní výstava, která pomáhá a nabádá. Mějme se rádi a neponižujme druhé

Portréty lidí, kteří prošli v životě peklem a museli najít cestu sami k sobě. To je výstava Moje tělo je moje organizovaná Ridinou Ahmedovou. Kolemjdoucí si mohli přečíst lidské příběhy řečené pouze pár slovy a zamyslet se, jestli se i oni sami v rodině, zaměstnání nebo kdekoliv jinde setkali s ponižováním druhých kvůli jejich vzhledu.

Lidé se pozastavovali nad černobílými transparenty rozmístěnými na malém prostoru Jungmannova náměstí. Právě zde totiž proběhla výstava Moje tělo je moje. K vidění byly velkoformátové portréty Zuzany Lazarové. Nebyl na nich nikdo jiný než lidé, kteří museli během svého života projít ponižováním a urážkami kvůli vzhledu. Fotografie jsou doplněny o citáty z jejich života.

Problém jménem body shaming

Výstava měla za účel přiblížit veřejnosti problematiku body shamingu, tedy urážení druhých kvůli jejich vzhledu. Body shaming se dělí do spousty různých odvětví. Nejedná se zdaleka jen o fat shaming, tedy urážky kvůli nadváze, ale lidé jsou často ponižováni kvůli hloupostem, jako je plochá hruď nebo pihy v obličeji. Tato problematika se objevuje ve školách i v práci, ale i v rodinném kruhu.

Ti, kteří na fotografiích vystoupili, prosazují dodržování tří základních pravidel: Tělo druhého nekomentuju, pokud jím nejsem vyzván/a každý člověk si zaslouží respekt, bez ohledu na to, jak vypadá Není mojí povinností vyhovovat představám druhých lidí

Organizátorkou výstavy je Ridina Ahmedová, zpěvačka, hudebnice a performerka, která je zakladatelkou projektu Moje tělo je moje. Ten má za cíl upozorňovat na body shaming a zprostředkovávat veřejnosti osvětu i pomoc. Součástí projektu jsou workshopy, přednášky, streamy i umělecké aktivity, a to jak pro děti, tak pro dospělé. Projekt má mnoho partnerů, mezi které patří například Český rozhlas Radio Wave, měsíčník Moje psychologie, týdeník Respekt nebo Botanická zahrada hl. města Prahy.

Všechny informace o partnerech, organizátorech i nadcházejících událostech jsou každému, koho projekt zaujme, k dispozici na webu. Mimo jiné tam najdete i příběhy lidí, kteří se setkali s nepřijetím jejich těla okolím a rozhodli se o to podělit.

Společně s Ridinou Ahmedovou se PrahaIN.cz pokusila přiblížit projekt boje proti body shamingu

Proč druzí automaticky hodnotí lidi podle jejich vzhledu, máme to v sobě nějak zakořeněno?

Žijeme ve světě, který je hodně orientovaný na výkon a dokonalost. Snažíme se být výkonní pracovně, být skvělí rodiče, skvělí milenci/ky… Jednou z oblastí, kterou jde hodnotit, je i vzhled, a to, nakolik odpovídá platnému ideálu krásy, nakolik jsme dobře oblečeni a tak dále. Je to určitý způsob, jak si druhého zařadit.

Nastavení společnosti je samozřejmě v dnešní době ovlivněné taky obsahem sociálních sítí a médii obecně do té míry, že automaticky přijímá (a pak preferuje) nabízené vzory „krásy“, které nemají mnohdy s realitou skoro nic společného, jsou uměle upravené.

Důležitý vliv má i naše rodina, která nás od útlého dětství „programuje“, co se týče toho, co je dobré a zlé, krásné a ošklivé. Způsob, jakým hodnotíme ostatní, se v rodině někdy předává z generace na generaci a my si často ani neuvědomujeme, že přebíráme všelijaké vzorce, které způsob našeho hodnocení ostatních ovlivňují.

Budu citovat z Vašeho webu: „Sympatizujeme s pojmem body neutrality – tělo neoslavujeme ani neponižujeme.“ Jak se stavíte k tomu, že plno lidí se skrze svůj vzhled vyjadřuje, a naopak chce být vnímáno skrze něj?

Mnoho lidí se skutečně vyjadřuje primárně přes svůj vzhled a mají na to naprosté právo. Problematické je, když tento přístup očekávají i od ostatních nebo jim ho vnucují. Případně když ho upřednostňují ve vlastním životě natolik, že se fixují na tělesný vzhled a opomíjejí duševní, emoční nebo duchovní rozměr naší existence, který má zpětně velký vliv i na to, jak se cítíme ve svém těle.

Máme ve společnosti dva extrémy: Extrémně hubené modelky a morbidně obézní, které to mají vyvažovat. Je to tak v pořádku?

Pokud se někdo dobrovolně a sám za sebe rozhodne, že bude extrémně hubenou či morbidně obézní modelkou či modelem, je to jeho zodpovědnost i právo. A ostatní zase mají právo na to mít názor. Ale problematické se to stává ve chvíli, kdy se objevuje urážení a diskriminace těch, kteří nesplňují naše představy. To považujeme za nepřípustné.

Náš projekt se snaží šířit myšlenku, že slovní ani jiná agrese nikdy nikomu ještě nepomohla, jen prohlubuje propasti a trápení. Nikdy nevíme, co je za vzhledem druhého člověka za příběh. To, jak vypadá tělo, je ovlivněno spoustou okolností a většinu z nich netušíme, ale přesto soudíme. Trpí ten nějakou nemocí? Jaké měl dětství a rodinné zázemí? Má možnost sportovat? Má prostředky na kvalitní jídlo nebo žije na rohlíkách? Dostalo se mu vzdělání? Tuší, co je pro tělo zdravé? Je psychicky stabilní? Bojuje se závislostmi? Jakou dělá práci? A tak dále. Nesuďme a nebudeme souzeni.

Které období člověka nejvíce ovlivní ve vnímání jeho těla?

Velmi důležité je rané dětství, kdy si děti zvnitřňují hodnoty předávané rodiči a blízkým okolím. Vzhledem k tomu, že k nim ještě nedokáží zaujmout odstup, bezvýhradně je přijímají. Dalším důležitým období je puberta, kdy se dítě začíná osamostatňovat a významnou roli v jeho životě sehrává skupina vrstevníků a jeho zapojení do ní.

Jaký svůj projekt považujete za nejúspěšnější?

Naše projekty vnímáme jako jednotlivé střípky, které dohromady tvoří mozaiku. Každý z nich komunikuje s jinou cílovou skupinou – výstava ve veřejném prostoru mluví k lidem, kteří nás třeba do té doby neznali. Workshopy budou zaměřené na děti a na prevenci šikany a body shamingu na školách.

Máte na projekty zpětnou vazbu?

Náš celý projekt vznikl na základě podcastu Sádlo, který vzbudil opravdu velký ohlas. Reakce na něj a záplava dopisů jednoznačně ukazují, jak důležité a podpůrné je o těchto věcech mluvit. Psali rodiče, kteří se po poslechu podcastu sebekriticky rozhodli pozměnit to, jak se svými dětmi o věcech těla mluví. Psaly i ženy (a bylo jich opravdu hodně), že pro ně bylo velmi úlevné zjistit, že v tom hledání sebepřijetí zdaleka nejsou samy. Sdílení je léčivé.

Máte v plánu podobnou kampaň opakovat?

Rádi bychom počet fotografií postupně rozšiřovali a kromě Prahy, kde jsme začali díky podpoře města Praha, bychom rádi projekt a jeho myšlenky představili i v regionech. Je to jeden z našich plánů pro rok 2022.

Dalším, koho jsme vyzpovídali, byl psycholog Adam Táborský

Adam Táborský je působí v Psychiatrické nemocnici Bohnice a je zakladatelem projektu Terapie mezi stromy, kterým se snaží propojovat léčbu duševního zdraví s přírodou. Promluvili jsme si s ním o tom, jaké psychické následky může body shaming na lidech zanechat a jak problematická je jejich léčba.

Zhoršuje body shaming u lidí spíše vztah k sobě, nebo k jejich okolí?

Body shaming zhoršuje jak vztah k sobě, tak vztah okolí. Pokud nahlížíme v této souvislosti vztah k sobě a vztah k okolí z pohledu slepice-vejce, tak je zásadní dopad na vztah k sobě. Body shaming útočí na sebehodnotu či sebe úctu. Dotýká se tělesnosti, našeho bytí ve své fyzické podobě. V důsledku jízlivých komentářů na svou osobu začneme znevažovat sami sebe, pochybovat nad sebou, dostavují se pocity viny, studu, smutku, ale i hněvu, který se může projevit v autoagresi (vůči sobě) i heteroagresi (vůči druhým). Tyto prožitky pak ovlivňují, jak se vztahujeme k druhým.

Mají lidé, kteří mají tu možnost, tendenci se svým vzhledem něco dělat, pokud se stanou obětí narážek na jejich tělo?

Narážky na tělo jsou traumatizující, dotýkají se našeho osobního života, intimního prostředí. Mohou vyvolat změnu, jejich cena je však bolestivá, protože roztáčí další dynamiku, se kterou je třeba následně pracovat. Je mnoho jiných způsobů, jak člověka motivovat ke změně.

Stává se, že se lidé v důsledku podobné zkušenosti naopak zablokují, nebo se snaží se sebou něco dělat?

Obě varianty (jak změna, tak zapouzdrování se) jsou možné v závislosti na mnoha faktorech, ať už se jedná o podporu blízkých, osobnost jednotlivce, dostupnost-náročnost změny. V důsledku zranění týkajících se naší osoby, našeho těla, můžeme pociťovat marnost, bezradnost, bezmoc, co představuje těžkou kouli na noze.

Jak se řeší situace, kdy člověk nedokáže mít kladný vztah ke svému tělu?

To, že v určitou chvíli ve svém životě nemám kladný vztah ke svému tělu, neznamená, že si kladný vztah ke svému nemůžeme vybudovat. Vzhled ani tělesné proporce nejsou ve vztahu k sobě určující. V psychoterapii jsou v tomto ohledu nosné kvality, které klient zažívá, tedy bezpodmínečné přijetí a empatie, které následně vedou k sebepřijetí. Jedná se o podporu a spojení, které oslabují kritiku sebe sama (vnitřního kritika).