foto: Archiv Galerie Myslbek/Jan William Drnek, Jarmila Mucha Plocková a Václav Cílek
REPORTÁŽ: Celkem dvě stě tisíc korun na dobrou věc. Takto pozitivně skončila výstava fotografií Jana Williama Drnka v pražské obchodní galerii Myslbek. Ale ještě předtím se zde odehrála velmi zajímavá debata o kořenech naší republiky a souvislostech, které nejsou příliš známé. Vše rámováno originálním dílem Alfonse Muchy.
Před Vánoci jsme psali o fotografické výstavě Jana Williama Drnka v pražském Myslbeku. Dominantou expozice byly jeho fotografie pláten Muchovy Slovanské epopeje, ty byly zachycené v měřítku 1:1.
Této příležitosti v Myslbeku využili k tomu, že před koncem výstavy uspořádali debatu o Muchově cyklu z mnoha úhlů pohledu.
Účastnil se i fotograf Drnek, který nafotil celý soubor pláten, a díky tomu mohl nabídnout na Muchův seriál mimořádně pozoruhodný pohled svého hledáčku.
Ani další účastníci diskuse se ale nedali zahanbit. Vnučka Alfonse Muchy Jarmila Mucha Plocková hovořila o motivacích malíře k takto obrovskému projektu, který zůstal současníky do značné míry nepochopen.
Alfons Mucha byl v té době „králem plakátu“. Patnáct let, od prvního fenomenálního úspěchu s divadelním plakátem pařížské hvězdy Sarah Bernhardové, se o ně ucházel prakticky každý, kdo něco znamenal.
„Rostl v něm pocit, že se těmi komerčními projekty v Paříži zpronevěřuje svému uměleckému poslání,“ myslí si vnučka. Slovanská epopej byla podle ní odpovědí na tento pocit.
Mucha jí skutečně obětoval mnohé a evidentně ji vnímal jako své životní dílo. „Je z ní cítit touha a lehkost, taková až impresionistická,“ myslí si Jarmila Mucha Plocková.
Proto se před ruchem světa zavřel na zámku ve Zbirohu, kde téměř dvacet let maloval dvacet velkoformátových pláten. Podle objednávky od amerického průmyslníka a fandy Slovanstva Charlese Cranea měl zachytit historické momenty vývoje tohoto kmene národů.
První tři velkoformáty namaloval velmi rychle, během roku 1912. Následně se musel vypravit na několikaměsíční studijní cestu pro obraz Zrušení nevolnictví na Rusi. Společně se dvěma dalšími jej dokončil a formálně předal v květnu 1914.
O tomto díle mimochodem v Myslbeku velmi zajímavě hovořila jak Jarmila Mucha Plocková, tak třetí z diskutujících, filosof Václav Cílek.
Ten na sebe následně strhl největší pozornost svým výkladem, kterak se kolem Muchy a jeho Epopeje psaly dějiny vzniku české samostatnosti.
Muchovo zázemí a konexe v Paříži, kterých po emigraci využíval Masaryk společně s Benešem a Štefánikem, byly jen začátkem tohoto fascinujícího československého příběhu.
V USA pak otevřel Masarykovi prakticky všechny washingtonské dveře Charles Crane, sponzor Muchova velkolepého projektu. S Masarykem se znali již z dřívějška, ale nyní mu nabídl veškeré své kontakty, které vzhledem ke Craneově pozici jednoho z hlavních sponzorů kampaně Woodrowa Wilsona, sahaly až do Oválné pracovny.
Masaryk se více orientoval na USA, kde to znal z minulých návštěv i díky své americké manželce, zatímco v Paříži velmi zdárně navazoval styky Milan Rastislav Štefánik, který se zde pohyboval již od svých studií na začátku století. Paní Caire de Jouvenel, se kterou se sblížil, mu přes tajemníka ministra zahraničí dokázala zajistit přímou linku k ministerskému předsedovi. V Paříži byli Štefánikovi k ruce malíři František Kupka nebo Vojtěch Preissig, kterým zde otevřel dveře právě Alfons Mucha.
První světová válka, fatální ohrožení všech jistot, a mimo jiné též narůstající germánské sebevědomí ústředních mocností daly Muchově práci na zobrazení historie slovanství zcela novou dimenzi. Dílo se stalo v podstatě politickým manifestem.
„Myslím si, že Muchova Slovanská epopej nabývá jasnější, ale i hlubší obrysy jen, když ji vnímáme v kontextu doby, kdy je rozbit starý svět a nový povstává,“ uvedl Václav Cílek. Právě tento kontext dodává hloubku a smysl, a ti co jej nepochopili často označovali Epopej za naivní sen panslovanství.
„Epopej je vizí slovanské budoucnosti, i když vypadá jako mytologická či historická sonda,“ dodal na vysvětlenou. Otázky, které vyobrazuje, byly podle Cílka v podstatě stejné jako témata, o kterých diskutoval prezident Wilson se svými experty na střední Evropu.
Pozoruhodná debata o Epopeji předcházela definitivnímu závěru výstavy v Myslbeku. Ta byla prodloužena z konce ledna až do 23. února a skončila dobrým skutkem. Některé z Drnkových velkoformátových fotografií byly vydraženy pro charitu.
Samotná dražba pro Nadační fond Příběhy měla předehru ve vystoupení Aleny Terezie Vítek. Nevidomá pěvkyně, který Myslbek ohromila svým podáním árie Rusalky, je coby handicapovaná a navíc matka samoživitelka klientem nadačního fondu. V letošním roce se chce po třech letech věnovaných výhradně péči o dceru více zaměřit na svůj talent a věnovat se zpívání.
V aukci bylo draženo celkem 40 děl z Drnkovy výstavy. Nakonec se podařilo pro Nadační fond Příběhy vybrat 200 tisíc korun.
Výstava v Myslbeku tak kromě uměleckého zážitku z originálních fotografií a připomenutí pozoruhodných souvislostí historie naší republiky dokázala také pomoci potřebným.