Zapomenutá rodačka Lucia Moholy. „Odkrývání“ dámy světové fotografie

23. 06. 202420:23
Zapomenutá rodačka Lucia Moholy. „Odkrývání“ dámy světové fotografie
foto: Kusnthalle, pro média/Výstava Lucie Moholy

Kunsthalle Praha aktuálně nabízí výstavu ke sto čtyřicátému výročí Lucie Moholy. V rodném městě takřka neznámá, ve světě se stala jednou z výrazných tváří fotografie coby média umění i dokumentace. Název výstavy „Exposures“ znamená nejen expozici fotografie, ale také odkrývání či odhalení. A v tomto případě skutečně je co odkrývat.

V roce 1933 Lucia Moholy narychlo přijíždí do Prahy. Za předcházejících 18 let od svého odchodu rodné město navštívila pouze jednou, na krátkou konferenci. Teď zde setrvá čtyři měsíce, než bude pokračovat na britské ostrovy. 

Ví o ní jen pár fajnšmekrů, třeba Karel Teige, hlavní teoretik umělecké skupiny Devětsil. Přitom se patnáct let pohybovala v samém centru umělecké revoluce. 

Z Berlína utíká ze dne na den, když hitlerovská policie v jejím bytě zatkla jejího partnera, komunistického politika Neubauera, který se konce režimu nedožije. 

Zanechala tam mimo jiné i všechny své skleněné fotografické negativy, těžké a křehké pro transport. Jejich další osud se bude s příběhem jejího života prolínat až do smrti. 

Dcera intelektuální židovské rodiny z Karlína opustila Prahu jako studentka filozofie Lucia Schulz a do azylu, který ji rodina poskytla, se vrací uprostřed manželské rozluky se slavným výtvarníkem Lázslo Moholy - Nagyem. 

Vždy se považovala hlavně za dokumentaristku. Už od svých třinácti let, co si začala pečlivě vést deník, což jí pak vydrželo přes všechna dramata a bouře celý život. Ale již na prvních stránkách z roku 1907 jsou zážitky dní mixovány s pozoruhodnými úvahami, třeba o Beethovenově skladbě, kterou zrovna cvičila na klavír. 

Její dětské deníky budou později považovány za velmi hodnotné svědectví o předválečném životě pražské německé komunity.  

I ty jsou součástí výstavy Exposures, která představuje přes 600 fotografií, mikrofilmů, dopisů, článků, knih a audionahrávek, mnohé se veřejnosti ukazují vůbec poprvé. Ke shlédnutí bude v Kunsthalle až do 28. října. Pokrývá celou profesní dráhu od dvacátých až po sedmdesátá léta 20. století.

Po odchodu do Německa roku 1915 pracovala ve Wiesbadenu, Lipsku a Berlíně jako novinářka a nakladatelská redaktorka. A podobnou pozici „servisu a podpory“ pak zaujala i ve vztahu s dominantním Maďarem Moholym. 

Poznávají se v Berlíně v roce 1920. Moholy, i když je o rok mladší, už má za sebou studia práv (kterými se nemíní živit), boje ve válce a první výstavy fotografií i obrazů, stejně jako formulované umělecké krédo. 

Poválečný Berlín je sopkou nových myšlenek a uměleckých směrů a Lázslo se zde přátelí s těmi nejzajímavějšími lidmi. Lucia jej ze svého platu nakladatelské redaktorky živí, ale díky tomu se dozvídá ledacos o umění fotografie, které se jí stane celoživotním tématem. 

V roce 1922 poprvé společně vystupují s článkem „Produkce a reprodukce“ v holandském uměleckém časopise De Stijl. Vyzývají, aby reprodukční techniky byly využity nejen k rozmnožování, ale také jako nástroje originální produkce, která je tím nejdůležitějším.

Moholy-Nagye si všímá Walter Gropius. Avantgardní architekt a výtvarník založil ve Výmaru originální uměleckou školu Buuhaus a nabízí mu funkci vedoucího kovodílny. 

Ve škole, která se později stane symbolem meziválečné architektury i výtvarného umění celkově, působí pozdější legendy jako Hannes Meyer nebo Ludwig Mies van der Rohe. Rok poté se ale avantgardní komunita musí z politických důvodů stěhovat do venkovské Desavy. 

Lucia, přivyklá životu ve velkoměstě, zde dost trpí. Přesto se stane významnou dokumentátorkou školního života i díla. Právě její fotografie budou v budoucnu těmi, kterými budou Gropius i další svou školu prezentovat nejvíce. 

Pohled z okna LM. Autor: Lucia Moholy, se souhlasem Kunsthalle

Postupně se sama stává velmi zkušenou a zdatnou fotografkou. Dospívá k pojetí fotografie jako dokumentu, což není neslučitelné s úsilím o estetickou hodnotu. Přesto nechce považovat fotografii za umění. 

Život v Desavě, kterou považuje za „vlakovou zastávku, na které nikdo nechce vystoupit“, není jediným důvodem, který oba manžely odcizuje. Po umělecké stránce si však budou rozumět až do Lázslovy předčasné smrti. 

Lucia odešla do Berlína, kde po mnoha letech sledování svérázných učitelů Bauhausu, sama začíná učit na Itten-Schule. Také působí v komunitě místních feministek a vytváří ikonické portréty umělkyně Otti Bergerové nebo revolucionářky Clary Zetkinové. 

Sto let fotografie

Jenže převratná dvacátá léta končí a německým kancléřem se stává Adolf Hitler. Musí zmizet z Berlína a brát s sebou těžké a křehké skleněné fotografické negativy nemůže. Část z nich zůstává u Lászloa, jiné má Walter Gropius. Cenná svědectví jsou zároveň reprezentativní ukázkou práce a talentu fotografky. 

Po několika měsících v Praze Lucia Moholy pokračuje do Londýna a současně se uzavírá rozvod jejího manželství. Na britských ostrovech a s prázdnýma rukama začíná nový život a novou kariéru, ve které už nebude manželkou výrazného démona, ale sama za sebe. 

„Jejím velkým problémem určitě bylo, že byla ve stínu manžela ikony i dalších mužů,“ poznamenala na tiskové konferenci kurátorka Kunthalle Christelle Havranek.

V Londýně si otevírá ateliér a fotí portréty, které po mnoha letech budou ceněny i pro své umělecké kvality. Postupně se sbližuje s místními umělci a intelektuály, působí v antifašistickém hnutí. A téma fotografie začíná zpracovávat i teoreticky. 

Její bádání je shrnuto v knize Sto let fotografie 1839-1939. První komplexní publikaci o dějinách fotografování pro laickou veřejnost si u ní objednalo nakladatelství Pelican Press a náklad 40 tisíc výtisků se rozprodává obratem. 

Kunsthalle při příležitosti výstavy vydává český překlad této významné knihy. 

O rok později je ale Londýn bombardován a zasažen je i Luciin ateliér. Už druhá ztráta kompletního archivu ji přivádí k úvahám, jak by se daly fotografie uchovávat bezpečněji. Její zájem se zaměří na tehdy vznikající technologii mikrofilmů. 

A v novém odvětví se rychle stává jednou z nejuznávanějších kapacit. Válečnému úsilí zásadně přispějí její kopie německých vědeckých publikací, vymýšlí také zařízení pro promítání textu, díky kterému si mohou zranění vojáci číst v leže. Po válce se stane důležitou expertkou UNESCO, které pod mandátem OSN usiluje právě o zachování světového kulturního dědictví.

Po válce stráví několik let na misi UNESCO na Blízkém východě. Jako expertka na knihovnictví v roce 1949 znovu přijede do Prahy pracovat na projektu mezinárodní lékařské knihovny. Gottwaldův režim ji ale ze země vypovídá.

Chybějící negativy

Už před válkou se na různých výstavách po světe objevují její fotografie z Bauhausu, aniž by byla uvedena jako autorka. Po roce 1945 se to děje ještě častěji. Nejen v novinách a časopisech, ale i na výstavách, včetně těch prestižních. 

To autorku přiměje k zájmu o další osud svých starých negativů. A po obsáhlejším dopisování s bývalými kolegy zjišťuje, že jejich podstatnou část vyvezl do USA zakladatel  Bauhausu Walter Gropius, který je nyní využívá k prezentaci svého díla.

Následovala osobní korespondence, během které Gropiovi velmi ostře sdělila nejen svůj pohled na přivlastňování cizího autorství, ale také na celou slavnou éru Bauhausu včetně toho, jak se muži s ústy plnými revoluce a svobody ve skutečnosti chovali arogantně a povýšeně k ženám.  

Kromě výtek je ale dopisování dvou osobností dokumentem vzrušujících úvah o umění, myšlení a proměnách světa ve dvacátém století. A také o autorských právech a fotografování obecně. 

Celebrita Gropius část negativů vydal dobrovolně, o další se vedla právní bitva až do roku 1957. 

V archivu Bauhausu v Berlíně, kterému své dílo nakonec předala, je uloženo 230 negativů. Podle kartotéky, kterou si dokumentaristka Moholy vedla velmi pečlivě, jich ale mělo být celkem 560. Takže 330 negativů se stále hledá. 

V osmdesátých letech celou anabázi shrne v článku „Chybějící negativy“. Gropia v něm nejmenovala, ale popsala zdrcující pocity autorky, která se musí domáhat vlastního díla zpět. 

„Užívali mé fotografie, sami to přiznávají. Často bez uvedení mého jména. A ti všichni měli z užití mých fotografií nějaký zisk. Ať přímý, či nepřímý, finanční nebo prestižní. Nebo také obojí,“ psala mimo jiné. 

V té době už dlouhé roky žila ve švýcarském Curychu, kde kromě psaní pro významná umělecká periodika spolupracovala s místními mladými umělci a snažila se o formulaci nového pohledu na roli žen v uměleckém světě. 

Napíše také knihu o Bauhausu a aktivní je až do své smrti v květnu 1989. V požehnaných 95 letech jen o pár měsíců mine dobu, kdy se její rodné město opět otevře světu i vlastní německé minulosti. 

Osobnost Lucie Moholy ale zůstane utajena dalších 35 let. Její retrospektivu považuje klárovská Kunsthalle za svou největší událost letošního roku. 

Tisková konference k představení výstavy. Foto: PrahaIN.cz

Současně se konalo také sympozium, spolupořádané pražským Goethe Institutem.

Mezi tvůrci výstavy je i současný český výtvarník Jan Tichý, který se dlouhodobě věnuje odkazu Lucie Moholy. „Přestože patří k jiným generacím, Tichý a Moholy sdílejí ledacos společného. Oba vyrostli v Praze, oba zakusili život rozdělený mezi několik zemí, oba experimentálně přistupují k médiu fotografie,“ vysvětluje Christelle Havranek, hlavní kurátorka Kunsthalle. 

Filantropický projekt manželů Pudilových chce prezentovat Prahu jako kulturní centrum „tří národů, dvou jazyků a jedinečného půvabu“. Retrospektiva pražské německé rodačky je v této iniciativě logickým a chvályhodným počinem. 

Vzpomenuto bylo i krédo Lucie Moholy, že „fotografie umožňuje dívat se na věci jako na součást historie“. 

Ona sama určitě byla součástí toho nejdůležitějšího, co se ve dvacátém století na umělecké scéně odehrávalo.

 

 

 

 

 

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných