„Zátoka smrti bílého muže.“ S Viliamem Poltikovičem v kolébce vúdú

15. 05. 202215:08

foto: Archiv Viliama Poltikoviče/Viliam Poltikovič, český dokumentarista, kameraman, cestovatel, filosof a spisovatel.

ROZHOVOR, FOTO Pobřeží Guinejského zálivu v Západní Africe se říká „pobřeží otroků“ – právě odsud jich bylo kdysi vyvezeno do světa 15 až 50 miliónů. Oblast se také nazývá „zátoka smrti bílého muže“ – to pro nebývale rozšířenou malárii, žlutou zimnici, hojně zde žijící škorpióny a jedovaté hady, včetně mamby černé. Právě zde se nacházejí nádherné přírodní scenérie, bizarní skalní útvary, čarokrásné dechberoucí baobaby a zde náš přední český dokumentarista Viliam Poltikovič hledal inspiraci a ty pravé záběry pro svůj film s tématem společností málo známém, až téměř tabuizovaném, o šamanismu.

„Ženy i malé holčičky si vytvářejí úžasné účesy, do složitých copánků vplétají umělé vlasy, stuhy, nejrůznější ozdoby. Jsou to účesy ladné, elegantní i rozverné, kdy z hlavy trčí copánky jak antény. I v těch nejmenších vesničkách bývá minimálně jedno kadeřnictví,“ líčí Viliam Poltikovič. „Jsem zvyklý z Indie, jak bravurně nosí ženy na hlavách kbelíky s maltou či štosy cihel, ale byl jsem překvapen množstvím nákladu na hlavách žen afrických.“ Na pobřeží Guinejského zálivu leží státy, kterým dnes říkáme Benin a Togo, a právě zde kdysi vzniklo vúdú – v řeči místních „skrytý duch“.

Horko. Prach. Hliněné vesničky stavěné jako pevnosti či labyrinty, splývající s krajinou. Pestré kořeněné jídlo. Úchvatné fazole se zeleninou. Báječné pečené banány s arašídovou omáčkou. Výtečné palmové víno. Kováři zpracovávající železo jak před tisíciletími – vyrábějí rituální masky, umí přivolat zemědělcům déšť a provádět speciální obřady. Jsou zvláštní kastou. Rytmus, barvy, tanec. A nádherné úsměvy.

Proč jsi natáčel zrovna v Západní Africe a které země jste navštívili?

Velice rád jsem přijal nabídku brněnského dobrodruha Rudy Švaříčka cestovat do míst, kde je původní animismus* stále živý. Navštívili jsme Ghanu, Benin, Togo, Burkinu Faso a Mali. Do filmu o šamanismu, kde jsem již měl materiál z Asie a Jižní Ameriky, jsem natočil zajímavé obřady a rozhovory především v Beninu a Togu, kolébce vúdú.

*) Animismus je víra, která přisuzuje duši živým bytostem, neživým předmětům i místům. Tato duše je nesmrtelná. Víra v existenci duchů a duší jako skutečných bytostí spočívá v tom, že těla živých bytostí i neživé předměty jsou pouhými schránkami pro přebývání těchto bytostí. Rozdíl mezi duchy a dušemi tkví v tom, že duše potřebuje ke své existenci schránku, zatímco duch existuje beze schránky a jeho skutečná podoba je neznámá. Oba tyto druhy bytostí jsou vzájemně rovnocenné, nesmrtelné a někdy se mění jedna v druhou. Jedna schránka je obývána pouze jednou duší, když do ní ještě vstoupí duch, vede to k onemocnění či posedlosti. Duše může po zániku své schránky přecházet do světa mrtvých, což vede k představě o udržování rovnováhy mezi dušemi v našem a jiném světě.

Podařilo se vám dostat ke skutečným šamanům?

Ano. Měli jsme štěstí na skvělé místní průvodce. Erik, průvodce v Beninu, byl sám zasvěcen do vúdú, takže věděl, kam nás zavést, a dokonce nám zprostředkoval přijetí u velekněze Beninu. Navíc jsme se pohybovali v místech, kam běloši nejezdí, takže na šamanské kejklování pro turisty jsme nenarazili. Mnohde musely matky uklidňovat své nejmenší děti, protože když nás spatřily, rozplakaly se – s bílými bubáky přišly do kontaktu asi poprvé.

Můžeš nám svět vúdú přiblížit?

V animismu je vše živé, vše má duši – „animu“. Ať je to kámen, strom, zvíře atd. Kněží vúdú s těmito duchy komunikují a využívají je pro život společenství. Když je zapotřebí deště, komunikují s duchy vody, když například chtějí předvídat budoucnost, kontaktují se s duchy předků atd. Přes tato napojení léčí, překonávají těžkosti, pomáhají vzájemné komunikaci.

Domácí fetiš, do kterého kněz vúdú vložil ochranného ducha. Zdroj: Archiv Viliama Poltikoviče.

Paralelně s tím se rozvíjí i černá magie, kdy dokážou na dálku ublížit, přivolat komplikace, nemoc, smrt. Černá magie se zde nejvíce rozvíjí v období otrokářství, kdy lidé zažívali veliké utrpení a cítili potřebu se bránit. Právě z Beninu a Toga se vúdú prostřednictvím otroků rozšířilo zejména na Haiti, v podobě santéria žije na Kubě a Portoriku, a dostalo se i do Brazílie.

Každý člen vúdú musí projít zasvěcením, poté jsou mu odhaleny a zpřístupněny hlubší znalosti týkající se duchů a energií. Jak zjišťujeme, výuka na kněze vúdú není jednoduchá, trvá i deset let. Dozvídáme se, že ti nejlepší odjíždějí do Paříže a nemají zájem o publicitu.

Zajímavé je, že lidé knězi vúdú nesdělují, proč přicházejí a o jakou pomoc žádají. Jsou zticha, kněz se napojí a sám řekne, co je třeba, aby dotyčný slyšel či vykonal.

Náboženskou nadvládu v Africe získává islám a křesťanství, přesto v zemích, jako je Benin a Togo se ještě téměř polovina obyvatel otevřeně hlásí k animismu. Tam, kde už to nejde, žijí praktiky animismu pod rouškou křesťanství či islámu. Kněžím vúdú, kteří praktikují animistické rituály v islámském obalu, se říká marabu. Veřejně to nedemonstrují, ale ví se o nich.

V Mali jsme potkali velice sympatického marabu – pro svou práci studoval deset let a energii čerpal na různých místech. Natočili jsme s ním pěkný rozhovor. Afričané, kteří přešli na islám, v sobě mají potřebu animistických praktik, a přestože jsou muslimové, vyhledávají je. Jen o tom nemohou mluvit.

Božstvo plodnosti v Kouzelném lese u města Ouidah, Benin. Zdroj: Archiv Viliama Poltikoviče.

Při rituálech se obětuje nejčastěji kuře. Zvláštností je použití střelného prachu, neboť součástí obřadu bývá i malý výbuch. Kapela s rytmickou hudbou nemusí být přítomna vždy. Byli jsme i u kněží vúdú, kteří pracují sami – například věštci. Navštívili jsme geomanta, který kreslil znaky do písku a z nich předpovídal, i kněze, který věštil z rozhozených mušlí.

Pro Benin a Togo jsou typické neuvěřitelné bizarní trhy s tzv. fetiši, kde se prodávají snad všechny druhy vysušených zvířat, nejrůznější amulety, talismany, byliny pro léčení, ochranu, pro magické praktiky.

Můžeš přiblížit vúdú obřady, kterých jste byli svědky?

Nejpozoruhodnější rituály jsme zažili v Beninu. První obřad, který jsme viděli, byl věnován zemřelým. Každá rodina jej nechává provést pro své již zesnulé členy jednou do roka. Speciálně připravení tanečníci, kteří umí komunikovat s duchy zemřelých, si oblečou masku zakrývající každou část těla. Mají i rukavice a zvláštní obuv.

Někdy bývá na masce napsáno jméno zesnulého. Ozývá se extatická hudba a bubnování. Média v maskách postupně vstupují do prostoru před rodinu, prostřednictvím strhující hudby a divokého tance se dostávají do transu.

Když dojde k napojení na ducha zemřelého, začne přes tanečníka komunikace s rodinou. Formálně i obsahově mi to připomnělo tzv. čhamové tance v Tibetu, kdy mniši v maskách představují určité božstvo a také se připravují na spojení s ním. Jen oproti divokým africkým tancům jsou tibetské pomalejší.

Zúčastnili jsme se také obřadů na ochranu vesnice či společenství – tzv. zangbeto. Nezbytná rytmická kapela, bicí nástroje, tančící ženy s dětmi na zádech. Ochranu vytvářejí záhadné kužely ze slámy a suchých travin různě obarvených. Kužel je asi dva metry vysoký a na slavnosti, kterou jsme viděli, byli tři. Roztočí se kolem své osy a posouvají se neobyčejně rychle v prostoru.

Viliam Poltikovič

Český dokumentarista, kameraman, cestovatel, filosof a spisovatel. Autor více než 150 filmů a dokumentárních snímků. Tvoří filmové dokumenty převážně s psychologickou, duchovní a cestovatelskou tematikou. Pro Českou televizi natočil mnoho dílů Cestománie, pořady z cyklu GEN nebo Jak se žije...., jeho dokumenty Když kámen promluví, Maestra Ayahuasca, Duše východu, Paměti mystika, Kapka z poháru nesmrtelnosti, Učitelé z hvězd, Romský král, Fatum si získaly srdce i obdiv diváků. Jeho poslední film o psychospirituální krizi Z temnoty duše … světlo vznikl v součinnosti s Mezinárodním transpersonálním centrem Holos a je promítán i v zahraničí.

Průvodce Erik nám sdělil, že s kužely pohybují magické síly, které zároveň vytvářejí ochranu daného prostoru. Na obřad dohlíží kněz. V určitém momentu pomocníci kužel překlopí a k našemu úžasu vidíme, že je prázdný – nebyl v něm žádný tanečník.

Poté se kužel opět postaví, zachvěje se a začne zase řádit. Když kužel překlopili znovu, odkryla se velká nádoba z tykve a v ní cigarety. V místním muzeu jsme viděli videozáznam podobného obřadu, kde po překlopení kuželu stál fetiš v podobě hliněného panáčka, který nepravidelně nahoru a dolů pohyboval dřevěným penisem.

V jedné vesnici v Beninu nás nechali účastnit se rituálu, který zrovna v době našeho příchodu probíhal, ale nemohli jsme fotit ani natáčet. Ženy tančily zvláštní transovní tance. Uprostřed se pohybovala vysoká žena s obrovským drdolem, a jak jsme později pochopili, byla hlavním médiem.

Ve vrcholném okamžiku před ní kněz zařízl kuře a ona mu ihned z krku vysála krev do poslední kapky. Potom se v transu odebrala do místnosti, kam za ní chodili vesničané pro radu či věštbu. Nakonec jsme mohli i my – každému řekla něco velmi osobního. Ruda Švaříček byl překvapen, že k němu mluvila, jako by ho znala celý život.

V Mali jste chtěli navštívit kmen Dogonů, kteří uchovávají pozoruhodné znalosti o vesmíru a považují se za potomky civilizace ze Síria. Proč se to nepodařilo?

V mnoha místech Mali není dobrá bezpečnostní situace, řádí tam islámský terorismus. Zabíjejí nejen cizince, ale třeba i místní učitele, kteří vyučují angličtinu – jazyk zkaženosti a zla. Po konzultaci s místními jsme v cestě do oblasti, kde Dogoni žijí, nepokračovali.

Navštívili jsme alespoň město Ségou a Djenné, které je od roku 1988 i s hliněnou Velkou mešitou, do které se vejde 10 tisíc lidí, na seznamu UNESCO. V Ségou jsme potkali Holanďanku, jejíž manžel je průvodce z kmene Dogonů. Mluví anglicky a částečně ovládá i tajný starý jazyk Dogonů. Je synem krále masek. Když jsme se sblížili, nabídl nám, že až bude někdy příznivá konstelace, dohodne nám setkání s jejich hogony (duchovními kmene Dogonů), aby nám popovídali o jejich minulosti a poznání. Budeme se těšit.

Evropanům se při vyslovení slova vúdú vybaví spíš horory a hollywoodské filmy, než cokoli jiného. V čem bychom se lidmi, praktikujícími vúdú, mohli inspirovat?

Nerozlišují přírodu na mrtvou a živou, pro ně je živé a rovnocenným partnerem vše. Vědí, že jim může poradit a pomoci kámen nebo strom. Pro naši civilizaci je takové vnímání vzácné. V Burkině Faso jsme potkali francouzského architekta, který tam dvacet let žije a staví hliněné domy. Svěřil se, že africkou spiritualitu vnímá jako velice hlubokou a má k ní posvátnou úctu, přestože je pro něj neuchopitelná.

Autorka textu: Hana Poltikovičová

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…