„Že byl táta politik, se mě dotýkalo spíš ve vztazích,“ vzpomíná Pavla Dostálová

ROZHOVOR: Při probírání se archívem vzpomínek jsem přišel na jméno herečky Pavly Dostálové, dcery „toho“ Pavla Dostála, o němž jsem před několika dny psal. Po listopadu 1989 byl známý hlavně jako ministr kultury s neskutečným množstvím různých šál. Byl i poslanec. Do tehdejšího Federálního shromáždění přišel v roce 1990. A zemřel v roce 2005.

Odpověď na otázku, jak daleko padlo jablko od stromu, jsme hledali právě s Pavlou Dostálovou, jejíž profese dokládá, že toho kutálení moc nebylo. O politice se s námi ale moc bavit nechtěla.

„Nepřísluší mi hodnotit politické věci z doby, kdy jsem byla dítětem. To, že byl táta politik, se mě dotýkalo spíš ve vztazích. Občas si totiž někdo ve vztahu ke mně ventiloval vztah k tátovi, ale nedělo se to často. Na druhou stranu jsem si uměla užít to, že mě sem tam ke škole přivezlo auto s panem řidičem. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si jako malá neužívala občas pozornost,” mrkne šibalsky okem sympatická herečka, kterou jsem poprvé více zaznamenal díky seriálu Lajna.

Na obrazovce mimochodem vypadá mnohem větší, než ve skutečnosti je. A její oči nezapřou, čí je dcerou. Což mě jako autora vzpomínky na jejího otce napadlo hned.

Šípovská otázka však zněla, zda chtěla být Pavla herečkou.

„Odmalička. Pamatuji si na první zkušenost s divadlem. Tatínek mě vzal na zkoušku, seděla jsem vedle něj a bavilo mě tlesknutím zastavovat představení, jako to dělal on. Byla jsem nadšená, když mě herečky vzaly do šatny, půjčily mi kostýmy a nalíčily mě. Ale k opravdovému rozhodnutí stát se jednou z nich jsem musela dospět. Naštěstí se mi podařilo dostat na DAMU, bylo to hezké období. Daniel Hrbek, můj vedoucí ročníku, mi hodně dal, stejně jako ostatní pedagogové. I když mi některé věci došly až několik let po DAMU. “

Pavla Dostálová mě zaujala hláškou, že v Česku je víc herců než rolí. „Hlavně hereček,“ upravuje své tvrzení. „Herecké školy většinou vypustí každý rok do života víc hereček než herců, holek se na tyto školy hlásí vždycky víc. Já jsem odešla z angažmá před covidem, chtěla jsem se vrátit do Prahy, ale pak se zavřela divadla a dnes je ze mě kočovná herečka, což není stížnost, ale popis reality. Ale já za diváky jezdím ráda.“

Pavla Dostálová tak nevědomky naťukla téma, které jsme nedávno zmiňovali v souvislosti s tím, jak se daří kultuře mimo velká města. S ohledem na to, kolik kilometrů spolyká jejich automobil, a jak moc je žádané třeba Listování Lukáše Hejlíka, což je projekt, se kterým jezdí společně s Jakubem Koudelou, je vidět, že kvalita se prodává sama.

Pravda však je, že v České republice je skutečně hereckých škol hodně. Na jedné z nich, Vyšší odborné škole herecké, učí. Jaké to je?

„Jaké? Snad poctivé. A to ve vztahu k nim. Ale i oni musí být poctiví sami k sobě. Snažíme se se studenty neustále mluvit o tom, co je jejich představa o herectví a co skutečně herectví je. Zda je to opravdu to, co chtějí dělat, co je naplňuje a baví. Protože pokud ne, může to být taky velké trápení. Já jsem se na škole snažila vždy splnit dobře zadání, vyhovět úkolu a myslím, že to není nejlepší cesta. Proto se studenty pracujeme na tom, aby pouze neplnili, ale i tvořili. A myslím, že se nám to s kolegou Adamem Skalou celkem daří. Naše škola je soukromá a tedy placená. Většina studentů si na školné vydělává sama, proto nechtějí peníze takzvaně vyhodit z okna a snaží si podle mého odnést maximum.”

Je o nové herecké hvězdy, které budou diváci obdivovat v budoucnu, postaráno?  

„Skvělí herci podle mě jsou a budou. Nejen v televizi. Stejně tak bylo, je a bude spousta hereckých hvězd v divadlech, které jen netočí, protože buď nechtějí, nebo se jim nedostalo šance. Ale neznamená to, že jsou o něco horší než ti, co se v televizi objevují pravidelně. Někdy jsou tam totiž také takzvané celebrity. Já je nepovažuji za ty hvězdy, které září dlouhodobě, jako to bylo třeba u pánů Sováka, Menšíka a dalších. To jsou spíš rychle mihnoucí se komety. A to je něco úplně jiného. Pokud se ale vrátím k hercům, tak mám radost, že producenti začínají mít odvahu obsazovat méně známé tváře. Myšleno méně známé širší veřejnosti. A nese to své ovoce. Třeba Petr Uhlík a Petr Lněnička v seriálu Metoda Markovič: Hojer,“ poznamenává.

Pavla Dostálová plánuje na příští sezonu projekt, s nímž by se chtěla dostat na pražská jeviště, aby ji mohli vidět režiséři v akci a nemuseli za ní jezdit do Olomouce.

Ale to prý není stýskání, protože si hraní ve svém rodném městě nemůže vynachválit. Jen by trochu ráda uklidnila kočovný život.