Zemřel Antonín Kachlík. Režisér, který objevil Olinku Schoberovou

20. 04. 202216:15

foto: Paměť národa (stejně jako snímek v článku)/Antonín Kachlík při natáčení svého debutu Červnové dny

Také ale, jak napsal Miloš Forman ve svých pamětech, když přijel do Prahy natáčet Amadea, právě Kachlík (spolu s režiséry Sequensem a Balíkem) protestoval, že ho sem nemají pouštět, protože by mohl ovlivnit opozici. Kachlík ale byl autorem jedné ze čtyř filmových adaptací Kundery. Natočil jednu povídku ze Směšných lásek, Já, truchlivý Bůh. (Druhou pak Hynek Bočan - Nikdo se nebude smát; romány existují na stříbrném plátně pak jen dva, Jirešův Žert a hollywoodské zpracování Nesnesitelné lehkosti bytí.)

A přestože byl vždy levicový a nevyhýbal se „společensky angažovaným filmům“, za snímek Třiatřicet stříbrných křepelek (1964) dostal stranickou důtku za šíření deziluze, stejně jako za film Pršelo jim štěstí (1963) – tam prý urazil pracující třídu, neboť negativní postavou byl traktorista. Také byl ale nositelem řady komunistických vyznamenání a titulů. Režisér Antonín Kachlík zemřel dnes 20. dubna ve věku 99 let.

Antonín Kachlík s cenou z Benátek za film Bajaja

Narodil se 26. 2. 1923 na Kladně. Již jako gymnazista inklinoval k levicové politice a vstoupil do komunistické strany, po maturitě byl totálně nasazen v Německu, odkud utekl v roce 1943 a pracoval v odboji. Po válce krátce pracoval na ministerstvu informací, zároveň v letech 1945-1946 studoval na Vysoké škole politologické, odkud v roce 1946 přešel na FAMU a vystudoval zde obor režie. V letech 1950-1956 pak působil jako režisér a dramaturg v Divadle pracujících ve Zlíně, v roce 1956 začal pracovat jako pomocný režisér na Barrandově a od roku 1960 byl samostatným režisérem. V letech 1971-1992 byl profesorem na katedře režie na FAMU.

Schoberová plus S + Š

Filmografie Antonína Kachlíka čítá dvacet titulů různorodých kvalit, jak píše ČSFD.cz. Jeho celovečerní debut Červnové dny (1961) prošel kiny bez většího zájmu. Většího ohlasu dosáhl hudební film Bylo nás deset (1963), jehož význam tkví mimo jiné v objevení Olgy Schoberové. Ta zde hraje přítelkyni hlavního hrdiny v podání Jaroslava Satoranského, ale ve filmu uslyšíme hlas Evy Klepáčové. Snímek z prostředí tehdy povinné vojny také poprvé ve filmu představil slavnou semaforskou dvojici Suchého a Šlitra. Možná se nejedná o filmový opus desetiletí, ale jako nostalgická připomínka šedesátek nemá chybu. Ostatně podívejte se:

Já, truchlivý bůh a soupeřící Kopecký a Lanďák

Širšího úspěchu dosáhl Kachlík až se svou smutnou komedií Já, truchlivý bůh (1969), která vznikla, jak stojí výše, na námět Milana Kundery. Do hlavních rolí získal Miloše Kopeckého a Pavla Landovského - scenáristé jim psali scénář přímo na tělo. Aby režisér pro svůj film Kopeckého získal, přislíbil mu, že bude během natáčení obklopen pěknými dívkami. Ty ale prý jevily zájem spíše o „Lanďáka“, který se nedávno vrátil z Ameriky a vyprávěl své dojmy a zážitky. Další z podmínek, které musel režisér splnit, aby Kopecký hrál v jeho filmu, bylo vymyšlení role i pro Kopeckého psa - zahrál si Adolfovu fenku.

Mělo to ale háček, ti dva herečtí alfa samci se prý nemohli vzájemně vystát. Jednou se to projevilo i ve filmu, ve scéně, která nebyla původně ve scénáři: Apostolek si nechce obléknout košili s fiží, brání se tím, že je dámská. Adolf chce oponovat, ale splete se, řekne že košile je dámská místo pánská a pak nevybíravě vynadá Apostolkovi, že ho popletl. Kopecký byl v tu chvíli naštvaný, doopravdy se spletl a upřímně vynadal kolegovi, ale ve filmu to bylo ponecháno, jako projev postavy. A ve scéně, kdy Adolf (Miloš Kopecký) stojí u novinového stánku, je vpředu na fotografii titulní strany časopisu Květy vidět usměvavá Jana Brejchová v náruči má malou dceru Terezu Brodskou.

Sedmdesátá léta byla spíše uměleckou prohrou

Pohádka Bajaja (1971) byla oceněna na filmovém festivalu v Benátkách. Další Kachlíkovy filmy ze 70. let sbíraly ocenění na domácích soutěžích a festivalech, nebylo to však dáno uměleckými kvalitami, jako spíše politickou angažovaností režiséra (filmy My, ztracený holky, 1972; Jezdec formule risk, 1973; Zločin v modré hvězdě, 1973), zvláště se to pak týká oslavné ódy na Klementa Gottwalda ve filmu Dvacátý devátý (1974).

Společenskou angažovaností se vyznačovaly také filmy s venkovskou tématikou, nepříliš zdařilý byl i pokus o zfilmování románu Vladimíra Párala (Radost až do rána, 1978). Dodnes zapadly také další filmy z 80. let, jimž k zapomnění navíc pomáhá účast méně známých herců. Poslední prací Antonína Kachlíka byla pohádka O zatoulané princezně (1987), která vznikla jako zakázka ke 100. výročí narození Josefa Lady.

Uměleckou dráhu Antonína Kachlíka v návaznosti na jeho politické angažování a společensky protežované filmy doprovázela také řada vyznamenání. Získal vyznamenání Za vynikající práci, Řád práce, byl také laureátem státní ceny Klementa Gottwalda a v roce 1976 byl jmenován zasloužilým umělcem. Další vyznamenání navazovala na jeho činnost v odboji, byl předsedou Svazu bojovníků za svobodu a členem Svazu totálně nasazených. K tématice totálního nasazení natočil také dokumentární film Co bylo totální nasazení, který byl oceněn na festivalu krátkých filmů v Oberhausenu. S manželkou Květoslavou, rozenou Houdlovou, má jednu dceru.

Celý jeho složitý život zaznamenala Paměť národa, můžete se podívat ZDE.