foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Trhy v Lomnici nad Popelkou
REPORTÁŽ: Je toho hodně, co jsme na konci března a na začátku dubnu podnikli. Svou důležitou roli během návštěv řady míst, ať už se jednalo o Radhošť nebo okolí Semil, sehrálo počasí, které bylo nevyzpytatelné a místy až nepříjemně kruté.
Nejprve jsme se o síle neutuchající zimy přesvědčili na Moravě, kde jsme se rozhodli vystoupat ke Kapli svatého Cyrila a Metoděje na vrcholu Radhoště. Z Prahy jsme přijeli víceméně v jarním oblečení, což se ukázalo jako zásadní chyba. Ostrý vítr, nízké teploty a zbytky sněhu nás rychle vyvedly z omylu. Ale všechno jsme nakonec zvládli.
Později jsme navštívili také východní Čechy, konkrétně Hradec Králové. Netrvalo dlouho, abychom si na mobilu našli další zajímavá místa, a tak jsme skončili v Lomnici nad Popelkou a podnikli ještě jednu túru. Vidět jsme chtěli především méně známý okruh z Klokočí přes hrad Rotštejn a Klokočské skály. Až zde jsme vlastně pochopili, o čem Jiří Suchý zpíval: „Je tu však to klokočí a po tmě strach a do očí padl ti prach…“ Atmosféra byla syrová, les tichý a chlad zalézal pod bundy.
Na místní informační ceduli jsme si přečetli následující text: „Jmenuji se Klokoč zpeřený, latinsky mi říkají Staphylea pinnata. Lidé mi od nepaměti říkají Klokočí. Kdysi jsem býval hojně rostoucí dřevina zdejších lesů. Ale na to, aby se mi tady dařilo, potřebuji smíšené lesy s buky, duby, lípami a sem tam borovici, jedli a smrk. Podle mě nese jméno i nejstarší obec Panství Rotštejnského a také skalní město.“ Snad jsme se v přepisu nespletli, poněvadž se do nás dala zima a ruce rychle tuhnuly.
Přibližně tříkilometrový okruh jsme zvládli ve vysoké rychlosti a následně dali na rady zbylých turistů, abychom navštívili lomnické trhy a trochu se zahřáli.
Zima, zima, všude zima
Město je hezké a jeho dominantou je žlutá budova radnice, která působí upraveně a reprezentativně. Opět nás pobavilo, jak se investují městské peníze. Díra na silnici nevadí, mít hezké kanceláře pro konšele je základ.
Trhy jsme nemuseli dlouho hledat, několik dřevěných budek jsme našli hned. Původně jsme si však mysleli, že je zavřeno. U stromu stálo pár dětí, další lidé jen mlčky procházeli kolem a nikde nebyl slyšet obvyklý ruch. Dění nám připomínalo končící jarmark. Prostě se nic nedělo, atmosféra byla trochu skličující a bez života. Nabídka přitom byla pestrá a očekávání prodejců velká.
Šlo jim číst z očí, jak proklínají šedé nebe, zimu a vítr, který se opíral do dřevěných stánků a rozháněl poslední zbytky naděje.
Tržby se zkrátka nedařily tak, jak očekávali, a mnozí působili rezignovaně. My jsme splynuli s davem, dali si jednu horkou kávu na zahřátí a pospíchali do auta, protože zima byla skutečně neúprosná.
Navštívit Lomnici nad Popelkou v půlce dubna, kdy mají teploty přesahovat dvacítku, a město ožívá, by byla určitě jiná káva. V našem případě musíme uznat, že trhovci si zaslouží uznání hlavně za to, jak chladné a větrné dny přežili.