Žižkovský vysílač: Jde o penisy politbyra, druhou nejošklivější stavbu světa nebo sirotčinec Černého miminek?

17. 02. 202213:01

foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz (stejně jako ostatní fotografie v článku)/Z parku na Vrchu svatého Kříže - Parukářky je vidět na žižkovské dominanty

Jedná se o nejvyšší stavbu v Praze. Dosahuje výšky 216 metrů a i když leží jen v nadmořské výšce 258 metrů nad mořem, tak špička věže představuje nejvyšší stabilní bod v metropoli – 474 metrů nad mořem. Ten přesahuje ještě o 75 metrů nejvyšší geografický bod Prahy - vrch Teleček na západní hraně metropole. Dnes od slavnostního otevření Žižkovského vysílače uplynulo přesně 30 let.

S výstavbou věže na pomezí Žižkova a Vinohrad se začínalo v dobách tuhého socialismu v roce 1985, dokončena byla však až v prvních letech svobodného státu.

Věží na Žižkově se zachránila estetika Petřína

Kvůli tomu abychom pochopili peripetie, které vznik Žižkovského vysílače provázely, tak musíme nejméně ještě o dalších 11 let plout proti proudu času historií. Píše se rok 1974 a všem zainteresovaným je jasné, že provizorní umístění vysílače pro rozhlasové a televizní vysílání na Petřínské rozhledně není úplně vhodné a už potřebám společnosti nestačí. Hledá se proto prostor pro výstavbu věže nové. Tehdejší státní podnik Hutní montáže Ostrava a jejich prodloužená ruka Ministerstvo spojů prosazují velmi vehementně názor, aby se více než 150 metrů vysoký ocelový stožár postavil znovu na Petříně. Tím by se ušetřilo hodně práce pražskému podniku Kovoslužba, který by v opačném případě musel všechny antény pražských domácností přesměrovávat jiným směrem.

Z této varianty však vstávají vlasy na hlavě památkářům. A proto se pouštějí do boje s větrnými mlýny. Ale nakonec v roce 1983 uspěli. Jako nová lokalita byly vybrány v té době velmi zpustlé Mahlerovy sady. Jenže tím nebyly problémy s umístěním nového vysílače zdaleka zažehnány. Po několika letech se znovu jako bumerang vrátí a znovu to bude díky pražskému podniku Kovoslužba.

Na Žižkově to však musíme hnát o štok výš

Přesným zaměřením oblasti pro výstavbu nového vysílacího centra se zjistilo, že na Žižkově nebude k absolutnímu pokrytí metropole stačit stožár vysoký 150 metrů, ale že je nutné nejméně dalších 60 výškových metrů přidat. Architekt Václav Aulický se pustil do kreslení a návrhů během krátké doby vytvořil zhruba dvacet. Některé byly velmi pikantní a zajímavé. Šlo například o štíhlý hyperboloid nebo jehlu s napíchnutým jablkem. Nakonec však zvítězila varianta připomínající startující raketu.

Proti ní se opět stavěly Hutní montáže z Ostravy, protože jim návrh připadal poměrně nákladný a bylo potřeba stlačit finance na co nejnižší částku. Naštěstí už tehdy vyhrává zdravý rozum a místo obyčejného jednoduchého stožáru vyrostla zajímavá stavba. Posvěcení státem a stranou získal projekt včetně kulatého razítka na zasedání federální vlády v polovině roku 1983. Trochu komicky dnes působí předpokládané náklady ve výši 250 milionů korun československých a zahájení provozu 1. ledna 1991.

Židovská obec tahá za záchrannou brzdu

Jenže k poklepu na základní kámen vedla cesta dlouhá více než rok a půl. Na vině byl střet státu a Židovské obce. Na místě se totiž nacházel, sice zpustlý a zanedbaný, přesto velmi cenný Starý židovský olšanský hřbitov. Nomenklaturní úřady se domnívaly, že stejně jako v mnoha jiných případech projde srovnání hřbitova se zemí za pomocí bagrů a rypadel bez povšimnutí. To však Židovská obec rezolutně odmítla a začala dělat problémy. Podle uzavřené smlouvy měly být všechny ostatky příslušníků židovské víry vyzvednuty ze země a převezeny na Nový olšanský židovský hřbitov.

Starý olšanský židovský hřbitov byl nenávratně poničen při výstavbě žižkovské televizní věže

Stát však rozhodně domluvu nedodržoval, a tak se Židovská obec stavěla na zadní a bránila výstavbě, jak jen se dalo. I přesto byla však řada extrémně cenných židovských náhrobků neodvratně zničena. Některé demoliční práce se tehdy prováděly tak brzy ráno, že zástupci Židovského muzea a Památkového ústavu nestačili ani přijít včas na místo a část náhrobků byla bez možnosti dokumentace zničena ještě dřív, než došlo oficiálně k zahájení pracovního dne.

Stavět se začalo tedy v roce 1985 a výstavba šla více než podle plánu, a tak byla těsně před vánočními svátky v roce 1988 věž dostavěna a začalo se se zavážením potřebnou vysílací technikou.

Unikátní stavební systém

Teď je vhodná doba se na chvíli zastavit u technických údajů stavby, která je už třicet let nezbytnou součástí pražského panoramatu. Stavba se skládá ze tří válcových tubusů. Ty dva vedlejší mají průměr 4,8 metrů a jsou vysoké 134 metrů. V jednom z těchto tubusů se nachází nouzové schodiště, ve druhém služební výtah. Hlavní tubus má průměr 6,4 metrů, najdeme v něm dva rychlovýtahy. Každý z tubusů je tvořen dvěma soustřednými ocelovými rourami. Vnitřní je vždy o 30 centimetrů menší a tento prostor je vylitý betonem. Na tubusech najdeme tři kabiny s trojramenným půdorysem – ve výšce 66 metrů je restaurace, ve výšce 93 metrů vyhlídková kabina s dohledem až 100 kilometrů a nejvýše je nepřístupná kabina s vysílací technikou.

Návrhy na podobu Žižkovské televizní věže od Václava Aulického

Návrhy architekta Václava Aulického na stavbu Žižkovské televizní věže

Vtípky o věži se rojí jeden za druhým

Poslední roky hrubé výstavby se překrývaly s posledními roky komunistické nadvlády. A tak v čase, kdy rostla Žižkovská věž nad střechami zdejších domů, si budova vysloužila řadu hanlivých názvů, které si mezi sebou šuškali obyvatelé Prahy. Mluvilo se o Penisech politbyra, v souvislosti na jeho minulost o Bilakově či Vasilově jehle, ušetřen nebyl ani generální tajemník a tak se stavbě říkalo Jakešův prst či Bajkonur nebo Raketa.

Všechny hanlivé názvy zmizely s obdobím, kdy se zvonilo klíči při vyhlídce na lepší budoucnost. Jenže hned zakrátko se objevily dvě další okolnosti, které brzdily, a to dost výrazně, dokončení celé stavby. Tou první byla skutečnost, že rok 1989 s sebou přinesl zesílení pozice občanské společnosti, a ta se najednou začala bouřit proti kontroverzní stavbě. Odborníci museli vyvracet fámy, že zdejší obyvatele bude ohrožovat nebezpečné záření či stálé bzučení.

Kdo to zaplatí?

Druhým vzniklým problémem se vrací do hry výše zmiňovaný podnik Kovoslužba, který bouchl do stolu auditem. Ten vyčíslil, že přesměrování všech společných televizích antén bude v Praze stát 77 milionů Kčs a následovala otázka, kdo to zaplatí. Kovoslužba to odmítala a chtěla peníze po Správě radiokomunikací. Investor se tomuto návrhu zasmál a Kovoslužba napnula svůj zrak na Fond údržby OPBH a bytových družstev. Radikálně proti byl však Národní výbor hlavního města Prahy. Aby výstavba věže neustrnula těsně před cílem, vzalo platbu na sebe raději dobrovolně tehdejší federální ministerstvo financí.

I přesto to znamenalo zdržení, protože práce na oživování vysílací technikou pokračovaly až na přelomu let 1990-91. 3. května 1991 byl pak zahájen oficiální technologický provoz, ale hlavní datum přišlo 17. února 1992, kdy byla pro veřejnost otevřena i restaurační a vyhlídková část věže.

Chýlková tu běhá v podvazkách

Začal strhující zájem o návštěvu. Praly se i reklamní agentury, které tu jak na běžícím pásu fotily propagační snímky, kalendáře či umělecké portréty. Žižkovská věž neunikla ani pozornosti režiséra Jana Němce, který zde na začátku 90. let natočil značnou část filmu V žáru královské lásky s Ivanou Chýlkovou a Vilémem Čokem v hlavních rolích.

Schválně! Najděte všechna miminka

Budově však stále chyběla pověstná třešnička na dortu. O tu se postaral v roce 2000 David Černý, který na věž umístil černá monstrózní batolata lezoucí nahoru a dolů. Pokud se vás někdo někdy zeptá kolik jich je - odpověď je deset. A tady si výtvarník David Černý doslova pohrál s návštěvníky. Existuje totiž pouze jedno jediné místo, ze kterého můžete spatřit všech deset miminek najednou. Zkuste ho najít!

Ojedinělý pohled z místa odkud můžeme na pražském televizním vysílači na Žižkově spatřit všech deset miminek výtvarníka Davida Černého

Miminka vydržela na věži celkem sedmnáct let. Když dorostla téměř do dospělosti, počítalo se s jejich rekonstrukcí. Po jejich sundání se ale zjistilo, že jejich stav je natolik žalostný, že musela být vytvořena nová. Od roku 2019 tak sídlí na Žižkovském vysílači nová generace Černého miminek.

Je opravdu ta stavba tak ošklivá?

O dnešním oslavenci se však mluví i za hranicemi naší země. Evropští cestovalé ji v bedekrech běžně označují za jednu z nejošklivějších staveb Evropy. Ještě dál šel australský server VirtualTourist.com, který Žižkovský vysílač označil za druhou nejošklivější budovu světa. Podle mého názoru zcela nespravedlivě, i když první místo velmi objektivně a spravedlivě patří skutečně obludné budově divadla v americkém Baltimoru.

Nicméně esteticky nelze Aulického stavbě nic vytknout, daleko horší estetické šoky působí budova bývalého pražského hotelu Don Giovanni, která je poprávu nazývána načančaným rokokovým polárkovým dortem.