foto: Mia Rosa Kadlecová (se svolením)/Snímek z natáčení filmu Amerikánka. Viktor Tauš (vlevo), kameraman Martin Douba a production designer Jan Kadlec.
ROZHOVOR: Stojí na prahu padesátky. Cítí se ale podle svých slov nejlépe ve svém životě. Jeho tvorba je mezi ostatními režiséry poměrně snadno rozpoznatelná. Velký důraz klade na vizualitu, ale musí mít obsah a nesmí být bezúčelná. Poprvé zaujal na konci minulého tisíciletí filmovým debutem Kanárek. O něm tehdejší kritiky psali jako o velmi vydařeném startu kariéry. Nedávná doba covidová zhatila řadu jeho plánů, ale otevřela před ním nové výzvy. Rozhodl se odpovědět si sám na otázku, zda se dá pořídit takový divadelní záznam, při kterém kamera dokáže snímáním děje na jevišti umožnit ještě silnější umělecký zážitek, než při samotné návštěvě divadla. Vznikla tak řada pozoruhodných divadelních záznamů. Pod nimi je podepsaný režisér Viktor Tauš.
Česká televize letos slaví 70. narozeniny a připomíná nejzdařilejší projekty minulých let. V posledních týdnech jsme mohli vidět dvě detektivní minisérie, které vznikly pod vašim vedením – Modré stíny a Vodník. Musím se vám přiznat, že první co mě na Modrých stínech při jejich premiéře zaujalo, byla kamera. Neurotická, neklidná, přeexponovaná, zabírající hrdiny ze zdánlivě nesmyslných úhlů a pohledů. Za chvíli mně došlo, že to funguje a že je to fajn. Jen nepředpokládám, že to všichni pochopili. Byla to vaše myšlenka nebo záměr kameramana Martina Douby?
Přiznám se, že už netuším, kdo za tím nápadem stál. Přeexponování obrazu v Modrých stínech vycházelo ze žánru politickéhu thrilleru. Pro mě spočívá hrůza v politice v tom, že se zločin děje na denním božím světle. Padouchem není monstrum skrývající se v noci kdesi na tajemném hradu, ale člověk, který sedí v kavárně vedle vás. Zlo se neskrývá, je vidět a přesto je nedotknutelné. A hlavní hrdinka Marie Výrová se v takovém světě pohybuje. Nic v prostředí, kde se vyskytuje, není zastřeno stínem nebo kontrastem, nebezpečí může být kdekoliv. Plyne z toho nepřetržitá tenze. A bezmoc.
Česká televizní a filmová tvorba stále ne příliš dostatečně pracuje s postavou, které se říká production designer. Vy jste ale naopak známý tím, že tam pro vás práce na tématu začíná.
Production designer je vedle scénáristy a režiséra třetím z hlavních tvůrců filmu. Ostatní umělecké profese svým talentem rozvíjí a dále artikulují jejich už formulovanou vizi. Tvorbou fikčního světa se pro mně příběh teprve stává osobním. Potřebuji pochopit vztah archiektury a lidí, kteří v ní žijí. V tom se rodí pochopení a tedy empatie.
Co je pro vás důležité pro to, že nakonec řeknete: „Tak na tomhle chci dělat!“?
Pokud bychom v mé tvorbě hledali nějaký pojící prvek, tak jde asi o fakt, že se vyprávím příběhy solitérních postav. Vychází to z mé životní zkušenosti. Učím se od nich žít svůj vlastní život. Vášeň ke konkrétnímu příběhu se pak rodí z otázek, které si klade o lidské povaze. Tak „jednoduché“ to ve své podstatě je. A také v sobě musím objevit způsob, jak ty otázky klást vizuálně.
To ale není v české tvorbě běžné, aby se kladl takový důraz na vizualitu. Často jde hlavně jen o obsah a děj.
V české tvorbě obecně postrádám touhu po naplnění potenciálu umění production designera. Světy, do kterých zasazujeme své příběhy jsou recyklátem reality a nikoli vizuální artikulací světa v kontextu příběhu a jeho významu. V tom směru nedám dopustit na moji dlouholetou spolupráci se “svým” producion designerem Janem Kadlecem. Pro pochopení náplně této filmové profese si představte jednoduchou situaci: dva lidé na tramvajové zastávce. Jednou se tam vidí poprvé a zamilují se do sebe. A pak - na té stejné zastávce stojí dva lidé na prahu rozchodu. V rukou skutečného production designera bude tramvajová zastávka v každé z popsaných situací vypadat zcela jinak.
Dnes jsme díky mobilním telefonům zvyklí dívat se na svět kolem nás hyperrealisticky. Vizualita je presetovaná a odtržená od kontextu. Významovost obrazu nahradila instantní líbivost. Výtvarné umění kdysi redefinovalo náš pohled na historii a často předpovídalo svět naší budoucnosti. Většina dnešních historických filmů pouze recykluje informace dostupné o dané době a nikterak nerozvíjí příběh, který se v daném světě odehrává. Na platformě nejmocnějšího vizuálního média se ve smyslu vizuality světa spokojujeme vlastně jen s archivařinou.
V lepším případě.
(směje se). Jako pravý opak přístupu k tvorbě fikčního světa historického filmu můžeme zmínit třeba americký film režisérky Sophie Coppoly z roku 2006 Marie Antoinetta. Vznikl film, jehož cílem není historicky recyklovat svět, ve kterém žila. Coppola a její production designer stvořili svět dospívajícího skoro ještě dívčího světa, který rozvíjí téma filmu a umožňuje nám hrdinku pochopit.
Viktor Tauš (vpravo) a Jan Kadlec při natáčení snímku Amerikánka. Foto: Mia Rosa Kadlecová (se svolením)
Myslím, že je třeba se tím zabývat, neb vyprávět “pouze” kamerou je dnes už nedostačující. Akademický způsob vyprávění je už v jistém slova smyslu vyčerpaný. Můžeme se více či méně přiblížit těm nejlepším, ale od dob Orsona Wellese nikdo s ničím novým nepřišel. Mě fascinuje přistupovat k filmu z perspektivy konceptuálního umění. Fikční svět, který definuje emoci a kamera, která se v daném světě pohybuje sice koncepčně, ale intuitivně.
To ale znamená opouštět popisnost, tak jak ji známe z filmů. Jsou na to diváci připraveni?
Neřeším to a nezabývám se tím, zda jsou na to lidé připraveni nebo nejsou. Věřím, že lidé netouží jen po pasivním konzumu a prášku na uklidnění v podobě večerní televizní detektivky. Věřím, že touží se zabývat lidskou povahou rozvíjet se, růst a tedy aktivně participovat. Mladí lidé jsou dnes ve složité situaci. Prostřednictvím sociálních sití jsou konfrontováni s falešně šťastnými identitami z celého světa. V době našeho mládí jsme z okna dohlédli na zahradu souseda, možná ještě o dva baráky dál. Dnes dohlédneme doslova všude. A to sebou přináší jistou křehkost, zranitelnost, pocity zbytečnosti a politickou korektnost. Zájem o druhého člověka se v takovém světě zdá být definován třemi věcmi – povrchním zájmem, potřebou vlastního přijetí a lhostejností. To společnost vede ke standardizaci. Ale také - kdesi pod povrchem - otevírá hluboký zájem o neprobádaný svět lidského nitra. Já se ve svých divácích snažím jít vstříc tomu druhému.
Jakou roli vůbec v našich životech hraje vizualita?
Obecně je dnes vizualita instantní, vedená líbivostí a z výše popsaných důvodů není podrobována analýze. Nebo je standardizovaná, je snadné rozlišit zda se díváme na miniséri z produkce Netflixu nebo HBO jen z jejich barevnosti. Vyprávění v nejlepším případě definuje barevná paleta. Přitom jsme se díky všem streamovacím platformám nikdy nekonfrontovali s takovým množstvím obrazů jako dnes. V historii jsme se z vizuálních umění dozvídali o světě a lidské povaze vše. Dnes má tu moc film a série.
Psali jsme
Česká televize slaví sedmdesátiny. V tomto duchu také přichází s novým seriálem Volha. Vznikl podle knihy Karla Hynie a režijním vedením Jana…
Viktore, stojíte na prahu vlastní padesátky. Jste spokojený? Cítíte se dobře zakotvený v dnešní době?
A pomohlo by, kdybych nebyl? (smích co upoutává pozornost smíchovské kavárny). Mám energie víc než předtím a navíc, díkybohu, je ta energie mnohem víc soustředěná. Když sleduji tvorbu dnešních mladých tvůrců, vnímám, že jsem mnohdy ve svém přístupu k tvorbě mladší než oni. Jsem šťastný.
Od vašeho filmového debutu Kanárka uběhlo 25 let. Jak velký je rozdíl mezi Viktorem Taušem z té doby a mezi tím dnešním?
Toužím pouštět se s každým novým projektem do světů a forem, ve kterých jsem nikdy netvořil. Snažím se tak udržovat si vášen vlastní prvním filmům. Vím toho dnes mnohem víc, ale na druhou stranu jsem obezřetný, abych neustrnul ve zkušenosti. Zkušenost je totiž pěkná svině. Vždy se stane Vaší součástí, ale v okamžiku, kdy se o ní začnete opírat, přenášíte vlastně starý proces do jiného kontextu. Ztrácíte autenticitu. A ono je tak svůdně jednoduché přijmout jak málo dnes stačí!