foto: Archiv Denisy Sudolské, se souhlasem /JUDr. Denisa Sudolská
ROZHOVOR: Někteří lidé měli po očkování proti covidu následky - od mírných po vážné. Pro odškodnění ale stát vyžaduje úplnou ztrátu zdraví. Advokátka Denisa Sudolská podala v tomto směru dovolání, díky kterému Nejvyšší soud poprvé navrhl zrušení části náhradových zákonů. Mluví o nespravedlnosti, o lidech, kteří ztratili práci i důstojnost, ale i o tom, proč je nutné zákony přepsat tak, aby měly lidskou tvář.
Paní doktorko, co bylo impulsem k tomu, že jste se do tohoto případu pustila?
Klient, kterého zastupujeme, po očkování proti covidu utrpěl nežádoucí účinky předpokládané k tomu speciálně přijatou vyhláškou. Nebyl schopný vykonávat svou práci, zdravotně na tom nebyl dobře, ale stát mu řekl, že jeho újma není „dostatečná“ na to, aby mu náležela náhrada. Podle ministerstva a soudů totiž nebyla splněna podmínka „zvlášť závažného ublížení na zdraví“, protože, zjednodušeně řečeno, neskončil ochrnutý. To mi připadá absurdní. A nebezpečné. Proto jsme podali dovolání až k Nejvyššímu soudu.
Jaký byl výsledek?
Nejvyšší soud řízení přerušil a navrhl Ústavnímu soudu zrušení části náhradových zákonů, které stanovují, že odškodnění má náležet jen těm, kteří utrpěli takzvané „zvlášť závažné ublížení na zdraví“. Poprvé se tím otevřela cesta k nápravě, pokud Ústavní soud podmínku „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ zruší, bude se moci spravedlivé náhrady domáhat každý, u koho došlo k újmě v důsledku očkování. Výše této náhrady pak bude za standardních pravidel úměrná míře újmy na zdraví. Pokud se Ústavní soud s názorem, že takový zákon je nespravedlivý, shodne, bude to významný průlom.
Mluvíme o zákonech č. 116/2020 Sb. a 569/2020 Sb. V čem konkrétně podle vás selhávají?
Do roku 2020 v České republice žádné náhradové zákony nebyly. To však neznamená, že zde nebyl nárok na spravedlivou náhradu, ten zakládá již Úmluva o biomedicíně. Pokud ale zákonodárce přijal zákony, ve kterých stanovil přísnou podmínku zvlášť závažného ublížení na zdraví, cestu k odškodnění tím významně zkomplikoval. S tímto naším názorem se ztotožnil i Nejvyšší soud, a proto navrhl ze zákonů přísnou podmínku vypustit. Zákony tedy selhávají v tom, že namísto usnadnění cesty k odškodnění tuto na první pohled spíše zcela zavírají. Lidé šli na očkování v lepším případě proto, že jim to stát doporučil, nebo proto, že bez něj nemohli do práce, do škol, do zahraničí, v horším případě proto, že mohli vyhrát telefon či tenisky v očkovací loterii.
Jak se k celé věci postavilo Ministerstvo zdravotnictví?
Ministerstvo zdravotnictví má prostřednictvím vlády zákonodárnou iniciativu, kdykoliv od roku 2020 tedy mohlo samo iniciovat změnu zákona. To se nestalo, naopak je nám známo, že dosud nebyl nikdo odškodněn, a i my jsme byli v řízení před ministerstvem a obecnými soudy vehementně odmítáni, zdravotní následky našeho klienta byly bagatelizovány. Neděje se to zřejmě ani nyní, když Nejvyšší soud ústavnost zákonů zpochybnil.
Byla tedy vakcinace podle vás skutečně „dobrovolná“?
Formálně ano. Ale v realitě tomu tak nebylo, ostatně Nejvyšší správní soud sám vyslovil názor, že se skrze tehdejší mimořádná opatření z nepovinného očkování stalo očkování de facto povinné. Konkrétně v jednom tehdejším rozsudku uvedl, že osobám neočkovaným nezbylo nic jiného než se nechat naočkovat, pokud chtěly běžně žít. V situaci, kdy byl očkováním (resp. proděláním) podmiňován přístup ke zcela základním službám, lze o dobrovolnosti skutečně hovořit jen stěží. V takovém případě by ale měl stát nést i odpovědnost, k té se sice naoko přihlásil zákonem č. 569/2020 Sb., jak ale vidno, realita je jiná.
Odškodňují jiné země lidi poškozené očkováním?
Ano, například Německo, Dánsko, Estonsko a další mají systémy, kde se podmínka „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ nevyžaduje, ale odškodňuje se už při menší intenzitě vzniklé újmy. Zásadní rozdíl je ale v přístupu – právní kultuře – stát nemá čekat, až se občan domůže svých práv po letech u soudu. V České republice to zatím takto nefunguje.
Chystáte další právní kroky?
Pokud Ústavní soud vyhoví návrhu Nejvyššího soudu, bude to znamenat zásadní změnu, za naše klienty řízení dotáhneme do konce. Pokud Ústavní soud zákon nezmění, bude významně záležet na tom, s jakým to udělá odůvodněním, další právní kroky se nicméně i poté samozřejmě nabízí.
Čemu čelíte jako advokátka, která se pustila proti systému?
Pokud to případ klienta vyžaduje, vnímám to jako otázku profesní cti a povinnosti. Je to mediálně citlivé téma, ale od začátku věřím, že má smysl, že významně přesahuje zájem jednotlivce. V právním státě musí být zaručena možnost dovolat se svých práv, pokud se dostane do zákona chyba, která tomu brání, je třeba ji opravit, nejde tedy tak úplně o boj proti systému, jako spíše za fungující systém. Je přirozené očekávat od občanů zodpovědnost, ale stejně tak je fér očekávat zodpovědnost od státu, a to zejména pokud jde o otázky zdraví.
Co by se mělo změnit nejdřív?
Zákony nesmí stanovovat nespravedlivé podmínky. Míra újmy se má posuzovat za standardních pravidel a její náhrada má být přiměřená a především spravedlivá. Ale nesmí se stát, že někomu v důsledku de facto povinného zákroku selže zdraví a systém mu řekne: nevyhovujete definici. Tak to v právním státě nesmí vypadat.
Denisa Sudolská je česká advokátka. Vystudovala právo a právní vědu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2008 absolvovala státní rigorózní zkoušku a získala titul JUDr. V roce 2010 absolvovala advokátní zkoušky a založila advokátní kancelář. Specializuje se na obchodní, mezinárodní a ústavní právo. Pravidelně publikuje v rámci celé řady právnických a ekonomických periodik, a pravidelně přispívá novinkami z prostředí české justice a českého i zahraničního práva na webové stránky advokátní kanceláře.