foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Hrob Jaroslava Foglara v Praze na Vinohradech
KNIŽNÍ OKÉNKO: Protektorát Čechy a Morava, Adolf Hitler na Pražském hradě, ničivá povodeň na Vltavě a Labi, redakční činnost v Mladém hlasateli, první příběhy Rychlých šípů, výlety, rozbředlý sníh i jasné nebe nad Jezerní kotlinou.
To všechno najdeme v pokračování deníků spisovatele Jaroslava Foglara, tentokrát z období let 1938–1941. Autory jsou Roman Šantora a Jan Šulc, kteří se už podepsali pod titul Celý den drobně prší (výbor z Foglarových deníků 1920–1937). V obou případech hovořím o precizní práci, která se díky nakladatelství Albatros dostala na knižní pulty a pomůže především znalcům.
Jaroslava Foglara totiž staví do zcela jiného světla, než jaký bychom si mohli načrtnout z jeho práce. Hovořím pochopitelně o doposud oblíbených knihách Záhada hlavolamu (1941), Stínadla se bouří (1946–1947) a s velkým odstupem vydané Tajemství Velkého Vonta (1986). Milovníci Foglarovy prózy by určitě doplnili Boj o první místo (1936), Chatu v Jezerní kotlině (1939), Dobrodružství v Zemi nikoho (1969) nebo Modrou rokli (1994).
Osobně jsem jeho dílo přečetl kompletně. Přesto jsem měl, jak ukazují právě deníky, výrazně zkreslený pohled na to, jaký Foglar ve skutečnosti byl. Na jeho „válečné“ deníky jsem se opravdu těšil právě proto, abych ho poznal.
Stejně jako u předešlých dekád jeho života mohu hovořit o čistotě projevu, upřímnosti a otevřenosti. Což ostatně forma deníkových zápisů přímo předurčuje. Těžko říci, jestli je Foglar chtěl, či nechtěl publikovat veřejně, ale přikláním se k tomu, že druhá varianta je správně.
Portrét člověka, který se zasadil o vzdělávání a volnočasové aktivity hned několika generací, je velmi pestrý. Přesto radím začít na konci hutné publikace a projít, komu patří jaké přezdívky. Je to důležité pro plynulost čtení. Knihou jinak proplouváte zcela bez problémů a zaváhání. Autoři si dali velice záležet na přehlednosti, čitelnosti. Text je v mnoha případech doplněn fotografiemi a zvýrazněnými pasážemi. „Celý den se mořím v Kanceláři s Rychlými šípy (Dlouhé bidlo shání kočičí pracku). Nejsem soustředěný, nic jiného jsem neudělal. Mám vztek na celou svou práci, které je tak hodně, že mě dělá až nervózního,“ poznamenal dvaatřicetiletý Jaroslav Foglar v pondělí 4. března 1940.
Když už jsem u jeho nejznámější práce, dodám ještě jeden postřeh: „Dr. Šalda se mě ptá, jestli už mám knižní vydání Rychlých šípů. Ještě jsem na to ani nesáhl.“ Bylo pondělí 2. září 1940.
Autor tou dobou působil v redakci Mladého hlasatele a vedle legendárních Rychlých šípů napsal celkem pět knih. Také na něj a jeho rodinu pochopitelně dopadla tíže válečného konfliktu, jakkoli to ve svých denících příliš nezdůrazňuje. A když, tak fakticky. „Doma posloucháme tiskovou kancelář, napětí jako v září,“ zapsal si v úterý 14. března 1939. Doplním rovněž souvislost z 23. září 1938: „Dnes pozdě večer vyhlášena mobilizace. Vzrušující noc, očekává se nálet Němců. Ale přečkáno ve zdraví. Měli jsme v noci světlo ve špajzu.“
Typického Foglara, jehož literární svět pohlcoval čtenáře od prvních stran (napadá mě Tajemná Řásnovka, 1935), v denících nehledejte. Není tam. Je tam naopak člověk z masa a kostí, který se občas napije, zajde s maminkou do kina, stěžuje si na běžné strasti. „Doma mě zase strašně bolí zub. Beru dva prášky krátce po sobě,“ stojí na stránkách sešitu z čtvrtka 14. března 1940.
Kniha Začínám psát Rychlé šípy je cennou procházkou krátkým, přitom zásadním obdobím Foglarovy tvorby. Díky preciznosti a pečlivosti autorů má každý možnost poznat především člověka. Pro mě osobně je tato rozsáhlá publikace a s ní spojená editorská činnost stěžejní.