foto: Činoherní klub, foto: Pavel Nesvadba (pro média)/Představení Nejbližší v Činoherním klubu. Jakub Burýšek, Sandra Černodrinská a Václav Šanda.
Činoherní klub v Praze byl mezi divadelníky pojmem, a to hlavně na sklonku 60. a v průběhu 70. let a počátku 80. let. I když pak následovaly některé sezony hubenější a méně vydařené, tak se „Činoherák“ o svoji budoucnost obávat nemusí.
Potvrzují to i dojmy z poslední aktuální premiéry Nejbližší (premiéra pátek 12. ledna 2024). „Hru napsal americký dramatik Joshua Harmon a měla premiéru v Roundabout Theatre Company na Off-Broadwayi. O dva roky později, v roce 2017, se díky dobrému ohlasu a kritikám přesunula na hlavní jeviště Broadwaye,“ řekla novinářům po představení dramaturgyně Markéta Kočí Machačíková.
Být homosexuálem rozhodně není jednoduché a na divadelních prknech to platí možná dvojnásob. Doba však kráčí dopředu mílovými kroky, a tak zatímco ještě před pár lety nová britská vlna hojně zastupovaná Markem Ravenhillem (Shopping and Fucking), popřípadě Sarah Kane, představovala gaye hlavně jako promiskuitní tvory, kteří jsou schopni pro orgasmus dělat cokoliv, dnes se dali homosexuálové do hledání lásky.
A takový je i hlavní hrdina hry Nejbližší (Significant Other) Jordan v podání Jakuba Burýška. Je šťastný, a i když se mu v milostném životě daří nepříliš dobře, všechno dokáže spravit trojice jeho velkých kamarádek. Všichni čtyři mají mnoho společného, rádi si užívají života, a hlavně hledají toho správného chlapa.
Jakub Burýšek, Václav Šanda a Anežka Rusevová v představení Nejbližší v pražském Činoherním klubu. Foto: Pavel Nesvadba, Činoherní klub (pro média)
Připomínají trochu sudičky, které Jordanovi radí, jak co nejúspěšněji „na lovu“ postupovat. Zatímco přímočará Kiki (Marta Dancingerová) s kadencí mluvy rychlou jako samopal, volí stejně razantní rady, tak věčně lehce nabroušená a zasmušilá Vanessa (Anežka Rusevová) je zastánkyní spíš skeptických rad. Možná nejblíž má Jordan asi k Lauře (Sandra Černodrinská) a právě s ní v intimnějších hovorech gradují jejich představy trochu „fingovanou“ vzájemnou svatbu, na které zní jako sólo pro ženicha a nevěstu cajdák od Celine Dion Because You Loved Me a která se stane odrazovým můstkem, aby jejich vztah dal vzniknout novému životu v podobě dvou dětí – Noaha a Irmy.
To všechno se může jevit jako úsměvný úvod, který je pro Lauru jen odlehčením od běžného života, Jordana však s přibývajícím časem, s marným hledáním lásky a s touhou po vlastním dítěti tato vytvořená vize vhání do průhledné bubliny.
Jenže, ať jsme stále všichni lidé se stejnými právy a povinnostmi, tak přeci jen míchat ženské a mužské (potažmo i homosexuální) principy prostě nejde. S přibývajícím časem a hlavně s tím, jak se Jordanovy kamarádky ženou postupně do svatebního chomoutu, zjišťuje hlavní hrdina, že je vlastně čím dál tím víc sám. Dřívější vždy vstřícné mobily jsou náhle němé a vypnuté.
Jana Břežková a Jakub Burýšek v představení Nejbližší v pražském Činoherním klubu. Foto: Pavel Nesvadba, Činoherní klub (pro média)
Hra vlastně není vůbec o homosexualitě, ale o osamění a samotě. A nutno dodat, že o samotě zdánlivé, dobrovolné a společenské, do které se lidská rasa s velkým úspěchem sama vehnala. Vytváříme kolem sebe plastovou bublinu, která nám umožňuje na všechny koukat, všechny pozorovat, sami se můžeme stát terčem pohledů a pozorování, ale nedovolí nám k nikomu se přiblížit nebo ho vzít jen za ruku. Náš svět se scvrkl do komunikace přes e-maily, dokážeme obdivovat životy jiných, ale nedokážeme je s nimi žít. Víme všechno o cizích tělech, víme, jak vypadají, ale nedokážeme se jich dotknout, natožpak říct, co ke komu cítíme.
Strach z případného odmítnutí, představa neúspěchu a zklamání je pro hlavního hrdinu tak odpudivě silná, že ho nutí postupně v průběhu děje z „bezpečí“ své bubliny ani nevylézat, a naopak ukrývat se v ní čím dál tím hlouběji.
Ten na hlavu postavený odcizený svět jde mimo chápání i Jordanově babičce Helene (Jana Břežková), která ze svých mladých let pamatuje lidi, kteří si běžně říkali, jak se mají rádi. Helene svět Jordana nechápe, a proto se hlavního hrdiny zoufale ptá, „…existuje někdo, komu by na tobě záleželo?“ To je ta věta, která tvoří možná nejdůležitější kritiku dnešního světa. Toužíme po blízkosti, prahneme po dotycích a něze, ale přesto jsme si zcela dobrovolně vytvořili sterilní a bezkontaktní svět.
Marta Dancingerová, Jakub Burýšek a Václav Šanda v představení Nejbližší v pražském Činoherním klubu. Foto: Pavel Nesvadba, Činoherní klub (pro média)
Téma této černé komedie oslovilo i režisérku představení Terezu Říhovou: „Ve hře spatřuji krásné poselství toho, že se nám svět nehroutí, protože je nám třicet a jsme sami.“
Hra je obrovskou výzvou pro představitele hlavní role Jakuba Burýška. A nutno se ctí říci, že se v postavě rozhodně neztratil a více než 2,5hodinovým představením prošel jak nůž máslem. Diváci mohou sledovat jeho naivní a roztomilé bezstarostné požvatlávání v začátku příběhu, přes nesmělost v navazování kontaktu s dalšími homosexuály, ale i postupné propadání se do skepse osamocení.
Nutno dodat, že hodně jemu, ale i ostatním pomáhá jednoduchá a výstižná scéna Jána Tereby. V první polovině prostá promítací plocha dokreslující bezstarostnost nekonečných mejdanů, večírků, předsvatebních oslav a loučení se svobodou se v druhé polovině změní ve strašidelně lesklou kovovou nakloněnou konstrukci, která může připomínat pastičku na myši.
A co víc, může připomínat kříž. A v jedné z nejemotivnějších scén, hned v úvodu druhé části hry, se snaží Jordan na ten kříž dosáhnout. Stojí tu ve slipech a košili, opuštěný a čím dál tím deprimovanější z toho, jak jeho kamarádky nezvedají telefon a on nemá komu vykřičet svoji samotu. Nakonec si vztek vybije na zelených converskách, které Jordanovi symbolizují jeho milovaného muže, ke kterému se ostýchá přiblížit a komunikuje s ním jen přes mail a textové zprávy.
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, a tak jak se Jordanovi rozpadá pevná zem pod nohama, dostává Jordanova osamocenost ostré špice a ty bodají do zbytku jeho pevného vztahu s Laurou. Z hlavního hrdiny padají otrávená slova, jejichž úkolem je jen a jen zraňovat, ve skutečnosti je to však volání o pomoc.
Důležitou roli v představení Nejbližší v pražském Činoherním klubu hrají zelené boty converse. Foto: Pavel Nesvadba, Činoherní klub (pro média)
Tato scéna je vůbec nejsilnějším momentem celého představení a Jakub Burýšek a Sandra Černodrinská sahají na dno svých možností, až z toho mrazí.
Po herecké stránce nelze představení nic vytknout. Excelující Burýšek, stejně zdatně sekundující tři kamarádky, sugestivní umírněné a vyzrálé herectví Anežky Rusevové i výkon Jany Břežkové rozhodně najdou mezi diváky odezvu a ocenění.
Nesmíme zapomenout ani na Václava Šandu a Viktora Zavadila. Ani jeden z nich na jevišti nezapadl. Oba však trpí tím, že ztvárňují hned trojici postav, a tak je nutné je v načrtnutých šaržích od sebe oddělit.
Psali jsme
Druhá sezóna režijního dua SKUTR v čele činohry Národního divadla měla naplno předvést jejich koncepci. A jedním z vrcholů mělo být představení…
Herecké výkony seděly pevně, a to i přesto, že protagonisté po generálce přiznávali, že byli nervózní. Tomu lze asi přičíst pomalejší rozjezd první poloviny představení, naproti tomu druhá polovina byla strhující od samého počátku.
Bylo by nefér jistou nervozitu představení vytýkat, protože ti, co znají divadlo i zevnitř, tak vědí, jak velký kus práce je možné na inscenaci ještě od první generálky do premiéry udělat.
Nicméně po představení jsem se zcela shodl s názorem dlouholeté nápovědy Činoherního klubu Ireny Fuchsové. U cigárka jsme si řekli, že o představení Nejbližší brzy uslyšíme a povídat se o něm bude ještě dlouho. V dobrém.
Recenze byla pořízena z první generálky, která se odehrála 10. ledna 2024.