foto: Wikimedia Commons, David Sedlecký, k užití pro média/Luděk Zelenka
ROZHOVOR: „Doba je těžší v tom, že si na korektnost hrají všichni, je to naprosto přitažené za vlasy a úplně debilní, to je můj názor,“ říká v rozhovoru pro server PrahaIN.cz bývalý profesionální fotbalista Luděk Zelenka.
Nedávno jste se znovu zúčastnil fotbalové show Tiki Taka a pobavil jste tisíce diváků. Vás odlehčené povídaní o fotbale baví?
Užívám si to, protože jsem zastáncem toho, že fotbal se bere mnohdy až strašně moc vážně. Lehce odlehčená forma je pro mě přijatelnější. Vzhledem k tomu, že jsem na České televizi už strašně dlouho, tak tam je velmi obtížné to odlehčit, a pokud ano, jsme za to kritizováni, není to úplně žádoucí, abychom tam dělali srandu. Je to veřejnoprávní televize. Jsem tedy rád, že si někde z fotbalu mohu udělat i trochu srandu, protože si myslím, že to k tomu patří.
S Pavlem Horváthem tvoříte už takovou nerozlučnou dvojku, což diváky baví.
S Horvim toho máme hodně za sebou. Dostali jsme se do životní fáze, kdy máme větší nadhled a už to není všechno jenom hrozně vážné, jako jsme to spolu měli v minulosti. Když byl na hřišti, tak to byl velký profík a měli jsme spolu velmi často konflikty. Teď jsme si ale relativně rovni, protože máme tu zábavu rádi stejně a máme to nastavené tak, že on je ten útočnější, pořád do mě jede a já se tak na oko bráním. Celkem nám to sedí, a to jsme si to nikdy neplánovali, pramení to z toho, jaké za sebou máme životní zážitky.
Sám jste začal mluvit o České televizi. Když tam komentujete fotbal, musíte si tedy dávat pozor na to, co řeknete?
Jak kde. Když máme studia a udělá se tam nějaký vtípek, něco se zlehčí, problém to není. U komentování zápasu se to tolik nehodí, protože to může zlehčit určitou situaci a může to vypadat, že si dělám srandu z hráčů, nebo ze situace na hřišti. Tak to není. U komentáře se tedy něco podobného nehodí. V České televizi jsem se ještě dostal k projektu Můj fotbal živě, kde komentujeme nižší soutěže, tam se už nějaká sranda dá zapracovat. Je ovšem velký rozdíl, jestli to ze sebe tlačíte a děláte to na sílu, nebo to z vás jde přirozeně. Najít správnou mez je důležité.
Měl jste během profesionální kariéry v kabině pozici baviče? Nebo jaké bylo vlastně vaše postavení?
Mělo to vývoj. Když jsem začínal, byl jsem rád, že v té kabině mohu být, a tak jsem držel hubu a krok. Postupem času jsem se propracovával ve výraznější osobnost a na Viktorce Žižkov jsem už byl, nechci říct, že úplně vůdčí osobnost, protože jsme tam měli hráče o deset let starší, ale rozhodně jsem už řekl svůj názor. Později v Blšanech či v Brně mi bylo už kolem třiceti a tam jsem byl lídr, té kabině jsem velel.
Je pro tým pozice baviče a lídra důležitá?
Nejprve je důležité říct, že bavič kabiny je trochu něco jiného než lídr. Tým potřebuje oba dva. Lídrů moc nemáme a hrozně těžko se tato role někomu dává za úkol. Ten člověk to v sobě musí mít od podstaty. Jako příklad můžu dát Láďu Krejčího, všichni jsme viděli, jak táhnul Spartu, která s ním byla úplně jiná než v minulých sezonách. Lídrů je čím dál méně a musíme si jich vážit.
Bavič svým vystupováním dělá dobrou náladu v kabině. Ne vždy je to lídr. Skoro bych řekl, že bývá pravidlem, že to lídr není. Jsou to třeba cizinci, u kterých je srandovní jen to, jak mluví, tím kabinu baví. A pokud vidí, že se kabina směje, tak se do toho nutí a stávají se těmi baviči. Může jich být víc a jsou velmi důležití. Ve fotbale se velmi často opakuje to, jak je to důležité téma a že jde o všechno. Pokud se tato atmosféra někdy nezlehčuje, hráčům to brzy začne lézt na mozek a začnou být psychicky unavení.
Zmínil jste cizince. Dnes už jsou kostry nejlepších českých týmů tvořené ze zahraničních hráčů, to za vás nebylo. Jaké máte zkušenosti?
Tím, že to byli jednotlivci, většinou jsme měli maximálně dva, tři kluky, tak to nikdy nepřerostlo v to, že by tomu šéfovali. Byli součástí českého týmu a museli se podvolit, ve většině případů to tak bylo.
Nedokážu popsat, jak to může být teď třeba ve sparťanské kabině, kde je několik Kosovanů. Za nás se říkalo, že jak jsou někde tři Jugoši, tak mohou ten mančaft rozložit. Problém to být může, ale také nemusí. Za nás jsme měli maximálně tři cizince, kteří byli rádi, že se do toho kádru mohli začlenit a udělali pro to všechno. Speciálně černoši bývali srandisty už jenom kvůli tomu, jak se snažili mluvit a co říkali, to oni byli ozdobou týmu.
Můžeme to vidět ve Slavii, kam přišla japonská posila Daiki Hashioka. Spoluhráči a fanoušci mu zanedlouho vytvořili pokřik Fun Din Dung, který odkazuje na legendární český seriál Okresní přebor. I když Hashioka tohle sám skandoval a očividně ho to baví, stejně se na internetu od části lidí objevila kritika, že je to rasistické. V tomhle je dnešní doba nejen pro fotbalisty trochu složitější, že?
Doba je těžší v tom, že si na korektnost hrají všichni, je to naprosto přitažené za vlasy a úplně debilní, to je můj názor. Jsem stoprocentně přesvědčený, a mám i takové informace, že v kabině se tohle vůbec neřeší. Naopak, černochům se říká černoši a nikdo s tím nemá žádný problém. Rasistické věci se řeší jen pro to, že doba k tomu trochu svádí a ti, co si chtějí pomoct, tak se za to schovávají. Není to dobře. Fotbalisté obecně rasisté nejsou, protože by jinak nemohli fungovat. A že někdo řekne černochovi černoch, neznamená, že je rasista, on ho jenom pojmenoval. A kdyby mu nadával, tak je to stejné, jako když bílý nadává bílému, přitom také není rasista. Doba je strašidelná a vadí mi to, ale jak už jsem říkal, v kabině tohle kluci vůbec neřeší. Tam se sranda ještě jede normálně. Vím, že Ondřeji Lingrovi normálně říkali cikáne, protože byl lehounce tmavší, odjakživa to byla sranda, akorát to nemůže jít ven, protože by se z toho lidi zbláznili. V kabině se stále žije normální starý český život.
Na dnešní dobu mají nesmírný vliv sociální sítě. Dokážete si představit, že by to tak bylo i za vás?
Ne. Bylo by to složitější ve všem. Dnes se k vám na internetu všichni vyjadřují. To my jsme po zápase byli tenkrát celkem v klidu, protože nám to do očí, ani nikam jinam, vlastně nikdo říct nemohl. Dnes si každý do každého kopne, třeba teď zrovna do Tomáše Chorého. Fotbalisté se musí naučit to snášet. Má to samozřejmě svoje výhody, budují si svoje PR, mohou z toho profitovat, ale zas to má už tu zmiňovanou negativní stránku. Když uděláte něco špatně, hned se to proti vám otočí. Doba je hnusná a nelíbí se mi to, protože i ti největší zoufalci se trefují do lidí, kteří z mého pohledu dokázali strašně moc. Na internetu se tohle maže a neřeší. My to můžeme jen přijmout jako fakt.
Abychom rozhovor ukončili nějak pozitivně, tak bych se vás zeptal, co se v pozitivním smyslu změnilo v českém fotbale?
Nevím, jestli je to pozitivní, protože mě ten život fotbalisty strašně moc bavil, ale musím říct, že současní fotbalisté jsou mnohem větší profesionálové, než jsme byli my. Pokud dnes není fotbalista komplexně sportovně připravený, nemá šanci prorazit, což je dobře, protože to není stavěné pro hráče, kteří si chtějí ulevit, to dřív asi šlo. Fotbal je jiný, musí to být stoprocentní profíci a tomu sportu obětovat úplně všechno.