Iva Frühlingová: Jsem nerdík. Kdybych se hudbou živila, AI se bojím

Kvantová fyzika, japonština, psaní scénářů, lingvistika či kaligrafie. I takové koníčky má modelka a zpěvačka Iva Frühlingová, která vyrůstala ve Francii. V rozhovoru pro server PrahaIN.cz hovoří mimo jiné o umělé inteligenci. „Je to frustrující. Rok se piplám s písničkou a AI ji pak vytvoří za jeden den,“ říká.

Od sochaře Ronyho Plesla jsem slyšel názor, že Češi nemají horší vkus, ale raději jdou na kolo, do přírody, zatímco Francouzi se hezky obléknou a jdou si posedět u kávy. Souhlasíte s ním? Máte porovnání z obou světů.

Asi ano, v Česku dáme spíš na to pohodlí. Ale třeba v Praze je to jinak, tady si na tu kávičku zajdete, když jdete do města, upravíte se. Záleží na člověku, ale také, jestli jste ve městě, či na vesnici.

Co je vám nejbližší?

To je přece jasné. Celý život dělám v módě a ta je pro mě důležitá, i když ne na prvním místě. Nemám to tak, že bych se celý den připravovala, že půjdu někam na kávu. Hezky se obléct je fajn, ale nepřikládám tomu maximální hodnotu. Outdoorová česká móda s batohem nicméně není pro mě.

Co pro vás Francie znamená?

Mám dědu Francouze a žila jsem tam asi devět let. Hlavně během dospívání, kdy se člověk formuje, je to tedy moje velká součást. Navíc tam trávím čas pořád, mám tam přátele a jezdím tam velmi často. Francii bych popsala jako druhý domov.

Ve Francii jste ve 14 letech začala s modelingem. Šlo se tehdy prosadit i v Česku?

Myslím, že jsou holky, které se tady modelingem živí, takže to asi jde. Ale pokud to chcete brát vážně na světové úrovni, musíte jet ven. Mekky módy jsou Paříž, Milán, New York, Tokio, je to jiný svět.

Byly začátky těžké?

Byla jsem nejmladší, bylo mi čerstvých čtrnáct, a tehdy tam nikdo takhle mladý nebyl. „Hlídejte tu nejmladší. Aby ta nejmladší...“ To jsem slyšela pořád. Byla jsem takový trotl, co tam s ostatními tak běhal, taková lolita. Byla jsem chráněná, tudíž to pro mě nebylo zas tak těžké.

Sázela jste na jednu kartu?

Když už tam jedete, prostě jdete pracovat. Víc jsem nad tím nepřemýšlela.

Iva Frühlingová ve „své“ Francii. Zdroj: Bruno Tocaben, se svolením

Říkala jste, že móda je důležitá, ale není na prvním místě. Co vede?

Můj syn. To je pro maminku jasná odpověď. A mimo něj ještě tvorba. Čehokoliv. Mám moc ráda psaní, tvoření písniček ve studiu i scénářů. Do toho miluji střih, kéž bych mohla stříhat profesionálně! Mám ráda cestování, lingvistiku, ale ráda bych studovala i kaligrafii, hrozně mě to baví.

Dá se na to všechno najít čas?

Dá. Ještě k tomu mě začala bavit kvantová fyzika a vlastně fyzika jako taková. Jsem takový nerdík.

Taková jste byla odjakživa?

Ano. Pořád je to stejné.

Pojďme k hudbě. Spousta umělců se obává umělé inteligence. Patříte mezi ně?

Je to hrozné. Rok se piplám s písničkou, třeba s Guillaumem Kondrackim a Honzou P. Muchowem jsme na ní opravdu dělali rok, moc jsme se snažili, ale pak přijde kámoš, který ani není muzikant, a řekne: „Tak jsem tady udělal písničku, včera jsem to napsal, koukej.“ A ono to fakt zní božsky. Má to skvělý zvuk, top zpěváka, prostě všechno úžasné.

Ale?

Nevytvořil to on. Je to umělá inteligence. Zní to úplně super a já se tady pak piplám s jedním songem rok. Z toho mám trochu nervy.

Strach ne?

Spíš mě to štve. Je to frustrující. Ale hudba mě neživí. Kdyby to tak bylo, asi bych se bála. Tohle platí ve všech uměleckých oborech, možná i u fotografů či modelek, v budoucnosti to zmizí. Jako umělci nejsme jediní, všechny profese by mohly být časem nahrazeny. Novinařina také.

Tahle doba je také hodně závislá na sociálních sítích. Nezůstanou kvůli nim časem lidi raději doma, než aby šli na koncert či do divadla?

Ať zůstanou, já tam dělám content (smích). Ne, záleží, jak to kdo má. Já jsem ve své podstatě introvert a nedávno byl třeba koncert Billie Eilish v kině, přišlo mi to dost zajímavé, už tam fyzicky ani nemusíte jít. Pro mě je to lepší varianta. I film si raději pustím doma.

Ale k otázce, ano, je možné, že lidé postupně přestanou chodit na koncerty, do divadla a tak dále.

Co vás letos ještě čeká?

Vydala jsem čtvrtou knížku Cesta k sobě, ale také písníčku Le Silence, videoklip jsme natáčeli v Tokiu. A budeme také vydávat další písničky, připravujeme to do takového EP. Jinak pořád jedu sociální sítě, dala jsem také dohromady módní web MaisonIF, je to takový můj vkusný on-line koncept store. Stále něco dělám.

Zaujalo mě Japonsko, proč jste natáčela klip zrovna tam?

To je další osobní věc. Hrozně ráda bych v Japonsku studovala japonštinu. Být tam třeba měsíc a pilně ji studovat.

Spousta lidí říká, že když tam přijedou, je to takové wow, úplně jiný svět.

Ano, je to pro mě též wow, ale připomenu, že jsem tam žila už jako modelka v sedmnácti letech asi půl roku. Je to jiná planeta, teď mě to ale už nepřekvapí. Jsem do toho zamilovaná a navíc mi kromě francouzštiny přijde dost sexy mluvit japonsky. Je to dobrý mix. Češi to podle mě tak nevnímají a Japonsko je nezajímá.

Ostatní národy ano?

Třeba Ameriku nebo svět celkově ano, je to pro ně dost atraktivní.

Čím to je? Velký rozdíl mezi kulturami?

Asi je ten svět moc vzdálený.

Jaké rozdíly byste vypíchla?

Spíš bych popsala, jak je to pro cizince úplně jiné, nejde vyloženě o tu kulturu. Přijedete tam a nefungují naše aplikace. Všechno je napsáno jinými písmeny. Chcete se najíst, ale nevíte, smůla. Do toho všechno bliká, je velké a lidé vypadají jinak než my. Jste prostě na jiné planetě a musíte se zorientovat. To mě baví. Nemám ráda stagnaci.

Jak se vám japonština učila?

Učím se ji stále.

Zeptám se lidově: leze vám do hlavy?

Leze. Jazyky mám ráda. Jsem takový úzkostný člověk, a když jsou venku nějaké starosti nebo se něco děje, jdu studovat japonštinu. A je mi líp. To se pak učí mnohem lépe, když mi to dělá dobře.