foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Srpnové knihy
LITERÁRNÍ OKÉNKO: Server PrahaIN.cz se opět pouští do literárních hlubin, aby svým čtenářům představil čerstvé novinky na knižním trhu. Tentokrát jsem vybral především beletrii a tituly, které mají potenciál ve vás zanechat hlubší stopu.
Konec prázdnin s sebou přináší nejen očekávání nového školního roku, ale také příliv literárních novinek. Jednou z prvních, na kterou jsem narazil, je Čtvrteční klub amatérských detektivů od Richarda Osmana. Nakladatelství Slovart se o tohoto autora stará pečlivě, takže věřím, že vám neunikly ani jeho předchozí knihy Až zemře poslední ďábel a Střela mimo cíl. Čtvrteční klub amatérských detektivů je úvodním dílem ze série detektivně-humoristických bestsellerů, kterých si všiml i Netflix. Děj se odehrává v seniorské vesničce Coopers Chase, kde se pravidelně schází čtyři přátelé, aby debatovali o životě a také o dosud nevyřešených zločinech. Podobně jako v případě Jessicy Fletcherové, i tady platí, že kam senioři přijdou, tam se něco stane. Hlavní čtveřice šikovně využívá svých životních zkušeností a s gustem se plete do práce místní policie. Největší síla celé série tkví v nadhledu a jemném britském humoru. I tentokrát jsem se při čtení několikrát nahlas zasmál, zejména v pasáži se zkratkami LOL a WTF, ta mě opravdu odrovnala. Román je psaný čtivou a kultivovanou češtinou, má spád a přiměřený počet postav, které jsou navíc od začátku jasně vykreslené, od obětavých po vypočítavé. Z mého pohledu jde o výbornou odpočinkovou literaturu, která nejen pobaví a poučí, ale zároveň připomene, že stáří rozhodně není žádný trest. Znovu musím pochválit obálku a překlad Evy Brožové, nástupkyni Barbary Hajné.
Druhou knihou v pořadí je Gottwaldova mumie od Lucie Hlavinkové, pro mě naprosté zjevení. Podle noirové obálky jsem očekával potrhlou komedii, ale skutečná tvář románu nabízí napětí, stísněnou atmosféru, osudové okamžiky jednoho lidského života i připomínku temné etapy našich dějin. Přiznávám bez uzardění, že právě tato kniha je mým literárním překvapením roku. Lucie Hlavinková se dosud věnovala především dětské literatuře (Projekt pes, Bylinková babička), takže její tvorba pro dospělé (Apatykář, Kdo šije u Podolské) mi zatím unikala. Díky její novince to rozhodně napravím. Román sleduje příběh mladé vdovy a matky malého chlapce, která nastupuje jako uklízečka do nejstřeženější budovy tehdejšího Československa, do Mauzolea Klementa Gottwalda na pražském Vítkově. Nebudu nic prozrazovat, jen podotýkám, že čím víc se ona i ostatní snaží udržet mrtvolu při životě, tím rychleji umírá ten její. Knihu doporučuji všem generacím. Vydalo nakladatelství Motto.
Třetím titulem v pořadí je thriller To byl náš dům od Marcuse Kliewera. Začnu obálkou. Mívám totiž problém začíst se do knih, které jsou předem hodně chválené. Příkladem budiž próza Roberta Galbraitha (pseudonym J. K. Rowlingové). Tentokrát jsem se ale spletl. Thriller je nesmírně poutavý, propracovaný a naplňuje všechno, co recenzenti předem zdůrazňovali. Samotný děj je v základu jednoduchý: během zimního večera zaklepe na dveře domu pětičlenná rodina. Čerstvou obyvatelku prosí, zda by se mohli na chvíli porozhlédnout. Otec rodiny totiž v domě vyrůstal. Žena váhá, vnitřní hlas jí našeptává, aby odmítla. Už tady jsem čekal, jaká záminka rodinu „uvězní“. Jednotlivé kapitoly jsou prokládány záznamy policistů, novinářů i přímých svědků zdánlivě nevysvětlitelných událostí. S jediným problémem jsem se setkal u místopisu, nebyl jsem schopen určit, kde přesně se popisované věci (jevy, rozhovory, tragédie) nacházejí. Závěr pak nabízí to, čemu znalci říkají double pointa. Skutečně brilantní text zaujal nejen čtenáře na Redditu a fóru NoSleep, ale také Netflix. Malá nápověda k atmosféře: připomíná Metodu doktora Téra a profesora Péra. V překladu Martina Urbana vydalo nakladatelství Kalibr.
Poslední dvě knihy se od předešlých tří výrazně liší, jsou náročnější a lze je označit za literaturu pro zkušené čtenáře. Nejprve se zastavím u románu Mapa a území Michela Houellebecqa. Toho, myslím, není třeba dlouze představovat. Kontroverzní spisovatel, který už dekády obývá svůj vlastní, často provokativní svět, je jedním z mála, kdo dokáže věci pojmenovat přímo. Často překračuje hranice akceptovatelného (Podvolení, Serotonin, Zničit), často šokuje, ale stejně často umí i překvapit. Tentokrát patří jeho próza právě do poslední kategorie. Pro mě osobně jde o nejlepší román, jaký Francouz napsal. Vypráví v něm příběh malíře a fotografa Jeda Martina. Jeho matka spáchala sebevraždu a s otcem se stýká jen sporadicky. Jako umělec začínal na akademii Beaux-Arts fotografováním neživých objektů, avšak skutečný impuls přišel ve chvíli, kdy objevil fascinaci mapami Michelin. Od té chvíle se zabýval především vztahem mezi mapou a zobrazeným územím. Díky tomu se seznámí s agentkou a později i se slavným spisovatelem, samotným Houellebecqem.
Psali jsme
ROZHOVOR: „Když jsem četl vzpomínky letců, jak už je po válce, oni pořád sedí v Anglii a chtějí domů a zjišťují, že to nebrzdí Britové, ale…
Román je jazykově hutný a dějově lineární. Sledujeme v něm Martinovu kariéru po celý jeho život, s největším důrazem na období tvůrčího zrání. A přesto by to nebyl Houellebecq, kdyby si neodpustil dvě vybočující scény. První zachycuje erotické praktiky malíře v dobách, kdy potřeboval peníze, druhá vraždu. Přes tyto typické rysy však román působí jako celek překvapivě smířlivě a vyrovnaně. Očekával jsem konflikty a hádky, ale Houellebecq tentokrát překvapil: píše kriticky, avšak rozumně, nesklouzává k patosu, spíše hledá porozumění. Text je navíc plný odkazů na umělecké směry, osobnosti a události, což z něj činí intelektuálně náročné, avšak obohacující čtení. Knihu v překladu Alana Beguivina opět vydal Odeon.
Posledním zastavením je novela Jen čtyři měsíce Pavla Fischla. Už na tomto místě stojí za to upozornit na křestní jméno: ano, jde o bratra Viktora Fischla, novináře a publicisty, autora děl jako Žlutý dům nebo Píseň o lítosti. Jak příjmení i samotný název knihy napovídají, tématem je válka a šoa. Nedávno jsem se zabýval Dopisy z Osvětimi (Záznamy židovského sonderkommanda v KT Auschwitz), textem, který si získal velkou čtenost. Potvrdilo se mi tehdy, že připomínat nejzásadnější události minulého století má stále smysl. Fischlova novela se odehrává v roce 1944, kdy sám pobýval v koncentračním táboře. Na rozdíl od jiných vzpomínek (Rudolf Vrba, Eddie Jaku, James Bachner) však autor vychází z jiného emocionálního základu: z citu, porozumění a síly lidského přátelství. Hned v úvodu zdůrazňuje, že nehledá viníky. Čtenáře spíše nabádá k ostražitosti a pokoře. Nesoudí, jen lituje. A právě v tom je kniha nesmírně působivá. Místy mi připomínala povídky a novely Arnošta Lustiga. Dojem je umocněn i citací jednoho novináře, který po osvobození konstatoval, že nemá smysl fotografovat další hromady vyhladovělých mrtvol: „Vždyť už jsme jich viděli dost.“ S pohledem morálně pevného člověka nás Fischl provází koncentračním táborem, vyčerpávající prací i drobnými detaily, nad nimiž bychom se sami stěží zastavili. Popisuje, jaké to je dvanáct hodin denně nosit železné tyče v mrazu a s horečkami, jak se u latríny, podlouhlé jámy s prkny, vracejí vzpomínky na domov a teplou polévku, jak je třeba snášet ponižování, bití, urputné ataky nemoci, tresty za ukradenou bramboru i selekce. Fischl si ve všech situacích zachovává zdravý rozum, což zasluhuje obdiv. Největší sílu jeho novela paradoxně nachází v lidskosti, a to právě tam, kde bychom ji vůbec nečekali. Jen čtyři měsíce vychází ve spolupráci nakladatelství Argo a Ústavu pro studium totalitních režimů.