foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Kouzlo osvětlené grotty v Ledeburské zahradě přispělo ke zdaru koncertu Šansony v zahradách.
Milovníci letní hudby v metropoli byli na rozdíl od milovníků letního divadla poměrně v nevýhodě. Množství prázdninových divadelních scén včetně nejprestižnějších Letních shakespearovských slavností značně převyšovalo počet nabízených hudebních vystoupení.
Teď však zpěvačka Radka Fišarová představila projekt nazvaný Šansony v zahradách. A je nutné poznamenat, že po odstranění určitých much, které se na koncertě v pražské Ledeburské zahradě ukázaly, jde o velmi zajímavý projekt, který by mohl ještě více oživit pražskou kulturní scénu.
V první řadě je ale nutné říci, že šanson je v tomto případě chápán ne tak striktně jako unikátní hudební styl známý hlavně od francouzských interpretů a v našich podmínkách především od silné ženské šansonové společnosti. Projekt Šansony v zahradách chápe šanson spíše jako hlubší píseň, skladbu s určitým posláním a s emotivním nábojem.
Zažít takový koncert v Ledeburské zahradě, která je součástí komplexu zahrad pod Pražským hradem, je opravdu nádherná věc. Pořadatelé mysleli na to, že návštěvníci si budou chtít komplex pěti zahrad ještě před koncertem projít, což jim bylo umožněno. Každá z pětice palácových zahrad – Kolovratská, Malá Fürstenberská, Malá Palffyovská, Velká Pálffyovská a Ledeburská – má jinou omračující a elektrizující náladu a oddělit je od sebe, zvlášť ve vrchních terasách, je obtížné. Koncert nabízí možnost tyto zahrady navštívit za denního světla a pak při odchodu z koncertu je zahlédnout ještě osvětlené umělým světlem.
Samotná Ledeburská zahrada je největším klenotem z této pětice a zaměřením se ostatním trochu vymyká. Nicméně umístit právě sem hudební koncert je opravdu skvostný nápad. Je to obrovská přidaná hodnota, která povyšuje hudební vystoupení o několik pater výš.
Dřív než se zaměříme na jednotlivé interprety a jejich vystoupení, řekněme si trochu o místech, která by se dala pro příště trochu vylepšit. Chápu, že Radka Fišarová, která na sebe vzala nejen interpretační a moderátorský úkol, ale hlavně produkční balvan, chtěla připravit prostor pro jisté sponzorské zadostiučinění, a tak se v Ledeburské zahradě objevovaly velice vkusné občerstvovací stolky. Přesto velice dlouhá přestávka, která měla naplnit pokladny sponzorů, způsobila, že náladě spadl trochu řemen, a to je škoda.
Tak se Ledeburská zahrada plnila ještě za denního světla. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Stejně tak padal řemen koncertu při povinných výměnách muzikantů. Čtyři hlavní interprety totiž doprovázela tři různá hudební uskupení, a i když se všichni snažili zvládnout výměnu co nejrychleji, přeci jen to byla piha na kráse. Pro příští koncerty by možná stálo za to zauvažovat, zda by se celý koncert neobešel pouze s jednou doprovodnou kapelou.
A teď ke čtveřici hlavních interpretů. Kromě Radky Fišarové na koncertě vystoupila ještě Chantal Poullain, David Kraus a Ondřej Ruml.
Ondřej Ruml dostal svůj muzikální talent od Boha ne po špetkách, ale po neckách a jeho muzikální cítění je naprosto brilantní, ale zároveň osobité a nenapodobitelné. Zpívá citlivě a tak jistě, že by návštěvníkům udělalo radost i to, kdyby jim do očí odezpíval jejich vlastní exekuční příkaz. Tak skvostným zpěvákem Ondřej Ruml je. Vystačí si s minimem průvodních slov a ví, že jeho největší zbraní je hudba, tu umí servírovat na stříbrném podnose.
Stejně jistá je po interpretační stránce také Radka Fišarová. Je na ní vidět, že francouzské písně jí přirostly víc než k srdci a její obrovský vzor francouzská šansoniérka Edith Piaf ji neustále doprovází.
Jak bylo řečeno, samotný koncert nenaplňuje zcela většinové chápání šansonu, i když to asi rozhodně není na škodu. Koneckonců největších ovací se většinou dostalo třem romským skladbám, které v sobě skrývaly čistou duši, rytmus a razanci. Od šansonového tématu se nejvíce odklonil David Kraus, který bezelstně na úvod přiznal, že vlastně nikdy ještě žádný šanson nezazpíval. Publikum si však získal nejvíce svým posledním vystoupením, kterým byla právě jedna z rytmických romských skladeb.
Chantal Poullain má svým původem k francouzskému šansonu nejblíž. Na druhou stranu je otázkou, zda je vhodné založit více než čtyřicetiletou českou kariéru stále na předstírání, že neovládáte češtinu. Samotná Chantal se usvědčuje sama, když bravurně použije slovo ošuntělý, ale aby si připomněla zálibu svého dívčího idolu, předstírá plavecký styl „čubička“ a nakonec si jako mimoděk vzpomene na slovo „plavés“.
A také zda tisíckrát už slyšené výkřiky: „Nejdůležitější je laská a já sem tak samilováná,“ jsou hodny této navýsost elegantní, krásné a šarmantní téměř sedmdesátileté dámy, a to i s ohledem a s díky k její neuvěřitelné práci v Nadaci Chantal.
Obdivuhodné pak bylo vystoupení jedenáctiletého akordeonisty Jaroslava Pokuty. Zní až neuvěřitelně, že k akordeonu usedl tento chlapec poprvé teprve před třemi lety a po této krátké době dosahuje téměř virtuózních výsledků. Jméno Jaroslav Pokuta bychom si měli opravdu zapamatovat, protože se s ním rozhodně ještě setkáme. Jeho předvedená skladba Ne me quitte pas od Jacqua Brela, známá v české verzi jako Lásko prokletá v podání Hany Hegerové, byla opravdu jedním z nedostižných vrcholů celého koncertu. Kdo by měl zájem jeho talent zahlédnout, byť jen zprostředkovaně, může si jeho vystoupení prohlédnout na streamovacích a sociálních sítích.
Každopádně lze všem účinkujícím, a hlavně Radce Fišarové za koncert Šansony v zahradách poděkovat. Je to hudební počin, který Praze zatím chyběl a uvidíme, jak se bude projekt dál vyvíjet.