Michal Viewegh: Uprchlík je host a tak se musí chovat!

ROZHOVOR: Povolání spisovatele románů má různé podoby. V okamžiku, kdy si vybere téma na novou knihu, obklopí se naučnými slovníky a odbornou historickou i současnou literaturou. Někteří pátrají po informacích metodami jak vystřiženými ze špionážních příběhů. Právě to kdysi zažil Michael Viewegh.

Kdysi jste napsal dvě knihy z prostředí vysoké politiky. Jsou dodnes populární a pamatuji si, jak jsme se při čtení dokonale bavili. Česká politická scéna je opět ve varu. Nevrátíte se k podobnému tématu některým novým románem?

To byly dva politické thrillery Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu. Je to vlastně politická satira maskovaná thrillerem. Do knih jsem vložil některé drby, které tehdy kolovaly v politickém zákulisí. A také některé skutečně ověřené události na politicko - finanční scéně. I ty jsem do obou románů vtělil. Když jsem pracoval na těchto dvou románech, díky Jaroslavu Kmentovi  jsem se sešel s jedním důstojníkem BIS. Ten mi řekl některé věci, které se týkaly určitých lidí. Pod změněnými jmény jsem je v knihách použil. Samotnému psaní předcházela poměrně velká a podrobná příprava.
reklama

Měl jsem v pracovně na zdi obrovské plachty popsané jmény. Namaloval jsem si vzájemně propojené pavouky různých vztahů a podobně. Z otevřených zdrojů, tedy z novin, jsem věděl přibližně dvacetinu potřebných informací. Díky Kmentovi jsem věděl tak dvě desetiny. Pořád mi ale unikalo těch osm desetin. Důstojník BIS mi přidal  i jednu dvě další ... Samozřejmě mi nemohl říci všechno. Bylo ale zajímavé pozorovat, jak se bál, že ho se mnou někdo uvidí. Byla to konspirativní schůzka, aby ho se mnou nikdo neviděl a neobvinil, že vynáší nějaké informace. Tehdejší atmosféra byla totiž poněkud bouřlivá. Naše schůzky se odehrávaly v době válek, kdy se policisté uvnitř uvnitř BIS vzájemně udávali a vyhazovali. Naoko třeba i za přečerpání přídělu nafty ve služebním autě... Vlastně se nedivím, že se tehdy tak bál prozrazení.

Vraťme se k mojí otázce…

To bych si dovolil vyloučit. Už představa, že se ještě třeba v pětašedesáti, to jest jaksi  v předvečer smrti, budu pořád zaobírat Václavem Klausem nebo současnými politiky, je trochu děsivá. Doufám, že ve své pozdní tvorbě budu řešit spíš nějaká existenciální témata. Třeba se nepřímo, formou příběhu,  ptát, kdo jsem byl, kam jsem šel a proč, a zda se mi ta cesta povedla a podobně. Takhle nějak si to maluji. Ale co já vím. Možná budu ve stáří jenom úpět bolestí a lepit si po těle náplasti s opiáty.

A už víte, jak bude jednou vypadat vaše úplně poslední kniha?

(smích) Můj definitivně poslední text bude závěť. Tu už jsem napsal. Netuším, jestli budu něco psát i na smrtelné posteli, ale troufl bych si odhadnout, že vydání mé poslední knihy a mé úmrtí nebude dělit dlouhá doba. Myslím, že budu psát až skoro do konce.

Píšete nový román. Kdy odevzdáte rukopis?

Začátkem roku Jde o příběh dvou manželských dvojic, které jedou na Moravu na Dny otevřených sklepů. Mám to už z větší části napsané. Na jižní Moravu na burčákobraní, klasické vinobraní nebo na dny otevřených sklepů jezdím už mnoho let. Většinou v početné partě lidí, k níž se pak občas ještě někdo přidá...  Jednou to byla i starostka nejmenované moravské obce.. . Ve sklípku ve frontě na víno  bývají lidé milí a přátelští víc než jinde... Víno jak známo uvolňuje ostych a obavy, ale i zábrany... I to jsem do nového románu vložil.  Mnoho let jsem taky jezdíval na vinařství Sonberk, kde mám známé. Od nich jsem bral i víno, které právě pijeme - abych doložil, že nelžu.

Michal Viewegh. Foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz

Říkal jste, že máte připraveny další náměty a podklady k novým knihám. Naznačíte obsah?

Ty rozpracované náměty jsou v takové poloze, že se o tom těžko mluví. Ale mohu snad říct, že mám dvě ambice. Chtěl bych napsat ryzí komedii. Něco jako je třeba Saturnin nebo Tři muži ve člunu. Podobnou, jaksi čistě humoristickou knihu jsem ještě nikdy nenapsal. Kdybych dosáhl poloviny oblíbenosti Saturnina, tak bych byl šťastný. Román, který by si nekladl zdánlivě vyšší ambice než pobavit. Ono totiž pobavit vůbec není málo. Je to velmi těžké,  zvlášť v dnešní době. Pobavit slovním vtipem, příběhem a situačními gagy nebo třeba vtipem v dialozích... To je podle mě vysoký spisovatelský cíl. Zatím jsem čistě humoristický román nenapsal, protože ve všech mých knihách vždycky byl nějaký přesah, nějaký rádoby vyšší cíl. Třeba Báječná léta pod psa. Tam sice je i humor, ale především je to  vážný příběh rodiny žijící v nehezké době. Také jsem nikdy nenapsal fantasy. Tedy science fiction. Mám pouze v jednom románu ženu, která umí číst myšlenky. Fantasy bych chtěl také zkusit. Nevím ale, jestli už na to nejsem starý. Zda jsem ještě schopný vymyslet nějakého českého Harryho Pottera . To je samozřejmě přehnaně ambiciózní příklad, neboť něco takového se povede jednou za století.

Do jakého prostředí a doby byste zasadit děj té komedie?

Určitě do současnosti. Abych mohl psát, potřebuji tu dobu znát, musím znát dobové reálie. Maminka mě neustále přesvědčuje, ať napíšu román, který začne za první republiky v našem bývalém rodinném domě na dnešním náměstí Generála Kutlvašra Byl by to příběh o tom, jak můj pradědeček kdysi odjel do Srbska stavět železnice, po několika letech se vrátil bohatý a ten dům postavil - a rodiče jeho lásky, hokynáři z Vršovic, kteří ho předtím odmítali,  protože byl  chudý, se svatbou náhle souhlasili...  Najednou byl pro rodiče jeho lásky dostatečně dobrá partie... .A tímhle by začal i ten románový příběh naší rodiny.  Maminka si moc přeje, abych takovou rodovou kroniku napsal. Musel bych ale zkoumat dobové reálie, hledat v archivech novinové články z několika desetiletí .. . Takový sběr materiálů je velmi náročný. Je to těžký úkol. Uvidíme, jestli se do toho jednou pustím.

V tom domě, který stavěl váš pradědeček, jste dlouho bydlel. Pak jste ale o něj přišel. Přišel jste o kus rodinné historie. Jak jste se s tím srovnal?

Nenazval bych to přímo tragédií, ale bylo mi to hodně líto. Náklady na rozvod holt přesáhly moje finanční možnosti a musel jsem ten krásný třípokojový byt byt prodat. Pak ale začala moje další životní etapa. Začal jsem žít výlučně ve svém domě na Sázavě... Z druhého manželství mám dvě skvělé dcery,  chytré a krásné holky. Ztráta toho bytu mě nicméně hodně mrzí, protože jsem ho miloval. Byl to byt s výhledem do parku. Měl jsem poblíž i oblíbené hospody -  naproti restauraci U Bansethů, tam jsem chodil na kachnu a na Plzeň. Dole na náměstí je pizzerie Baretta... A k když jsem nasedl na tramvaj číslo osmnáct, za deset minut jsem byl  na Národní třídě. Mohl jsem popíjet s přáteli  v centru až do půlnoci a v půl jedné jsem byl doma...Dneska, když jsem v Praze třeba na večírku nakladatelství Euromedia, tak jsem celý večer na suchu, protože se do Sázavy vracím autem.. Když jsou ale na nějakém večírku mimořádně dobrá vína, volám si  SOS drink a musím zaplatit  tři tisíce za odvoz do Sázavy... . Ale nestěžuji si. To bych se rouhal. 

Michal Viewegh. Foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz

Vídáte se často s dětmi?

Ano a máme skvělé vztahy. Nedávno jsem zrovna pomáhal nejmladší dcerce Báře se  sháněním  podnájmu v Praze, prostřední Sára je právě teď u mě v Sázavě... A nejstarší Míša bydlí přímo tady - na protější parcele, kde si s manželem postavili dům.

Vraťme se ještě ke knihám. Jaké další náměty máte v archívu?

To jsou zatím jen takové nástřely. Samozřejmě pár neurčitých námětů mám. Není ale kam spěchat. Teď mi vyšla nová knížka (Obyčejná laskavost, Neobyčejná nestoudnost, budeme ji recenzovat, pozn. red.), další už mám z větší části dopsanou. Proto teď neřeším otázku, co bude potom. 

Když jsme spolu naposledy hovořili, zmínil jste se o tom, že připravujete soubor povídek.

Ano. U knihy povídek se ovšem těžko slibuje, kdy bude dokončena. Tam je to vždycky závislé na nápadu. Mám tři nebo čtyři povídky hotové a dvě až tři rozepsané. Pořád jich ale ještě potřebuji aspoň pět šest nových . Povídek musí být tolik, aby kniha měla minimálně 150  stran. Je jedno, jestli jich je deset dlouhých nebo patnáct kratších. Na povídku potřebujete výrazný nápad, navíc by taky povídka měla mít pointu. V povídce se musí stát něco překvapivého, dojemného nebo třeba provokativního. To je moje pojetí žánru povídky. Předpokládám nicméně,, že v průběhu dvou, tří let nasbírám povídek dostatek. Potom kniha bude moci vyjít.

Na pultech jsou vaše nové romány. Všiml jsem si, že kniha o výletu lidí z korporátu do přírody má jiný název než byl ten pracovní…

Všiml jste si dobře. Původně se to mělo jmenovat Pohádková cesta do Ďáblovy prdele. Ten název  ale nakonec neprošel  kvůli internetové cenzuře.  V nakladatelství mi řekli, že by byl problém se slovem prdel. To je poněkud absurdní, neboť je to zeměpisný název- je to skalní útvar u Pelhřimova v České Kanadě.. No, nevadí.  Jde o příběh, kterému říkám firemní účastníci zájezdu. Prostě firma jede na výlet. To měla být ona původně Pohádková cesta do Ďáblovy prdele. Nyní se to tedy jmenuje Neobyčejná nestoudnost  a vyšlo to společně s novelou  Obyčejná laskavost. Kromě toho právě vyšla reedice povídek Bůh v renaltu. Obyčejná laskavost je milostný příběh z domova důchodců. Jde o téma, zda mají staří lidé právo na sex . Já se domnívám, že ano. V některých domovech už jsou natolik osvícení, že tam dokonce jezdí pracovnice, které některým stále vitálním důchodcům tyto služby poskytují. V onom fiktivním domově, o kterém jsem psal, takovou službu nemají, a jedna pečovatelka, taková milosrdná sestra, se proto rozhodne, že ji  jednomu svému oblíbenému dědečkovi poskytne sama.... Pro polovinu národa se tak stane hrdinkou - a pro druhou polovinu lepší prostitutkou. Nakonec to ale skončí happy endem a prezident Petr Pavel jí udělí vyznamenání (smích).

Vaše přítelkyně je z Ukrajiny a z domova ji vyhnala válka. Kromě konfliktu na Ukrajině sledujete i dění v Evropě a v Česku?

Samozřejmě a moje přítelkyně také. Náš vztah začal v poněkud vzrušené době,  kromě války na Ukrajině  v Evropě eskalují migrační konflikty... Teď Izrael...  Moje generace až  dosud  zažívala  poměrně dlouhé období relativního klidu, takže  něco podobného asi přijít muselo, trvalý klid v Evropě nebyl nikdy. Mně ovšem válka na Ukrajině paradoxně přinesla i nádherný příběh lásky. Beru jako takovou odměnu, že jsem udělal malý dobrý skutek a nabídl ubytování ženě s dítětem. Mohlo to také dopadnout úplně jinak, třeba i divoce. Mohla ke mně domů přijít protivná bába s nějakým drzým spratkem... . Naštěstí se tak nestalo.

Michal Viewegh nám vypráví o své tvorbě. Foto: PrahaIN.cz

Jak se u nás líbí vaši přítelkyni?

Má to tady moc ráda. Nepřijela totiž do neznámého prostředí. Ona už tady předtím několikrát byla, jezdila sem jako mnozí jiní Ukrajinci pracovat. Dokonce už před lety pracovala jen kousek od Sázavy, v Domově pro seniory  v Ratajích.

A co svatba, bude někdy?

Nevylučuji to, i když zatím svatbu neplánujeme. My dvakrát rozvedení se už totiž do svateb tolik neženeme, dokonce nám všechny ty drahé svatební šaty, závojíčky, opulentní hostiny a další okázalé projevy lásky až za hrob připadají někdy absurdní, ale pokud si to Olenka bude přát, ještě jednou  to pro ni všechno podstoupím.

Přijdou ještě další děti?

Už asi ne. Mám tři. Dcerka z prvního manželství, které jsem dal polovinu zahrady, žije s manželem tady v domečku naproti.. Mladší dvě dcerky bydlí v Praze. Olenka má synka, který tu žije s námi . Takže mám vlastně děti čtyři. Myslím, že to stačí.

Zmínil jste uprchlíky a konflikty ve Francii a Německu. Jaký je váš názor na migrační vlnu z Blízkého východu a na její dopady na Evropu?

Názor mám jasný. Všechno musí mít určité mantinely. Pomáhat máme, je to naše morální povinnost, ale nemůže to být pomoc nepromyšlená a jaksi bezbřehá, v důsledku vedoucí k sebedestrukci... . To už ale všichni vědí. Vždy jsem při této otázce opakoval přísloví: Jsi-li v Římě, dělej, co dělají Římani. To znamená, že jsem-li přijat nebo pozván do nějaké země, jsem povinen přijmout její pravidla. Musím se v té zemi chovat s uctivostí hosta.   Není přece možné, že si tam budu po měsíci nárokovat vlastní pravidla a  a požadovat, aby mi postavili šest mešit....  To je v mých očích nepřijatelné, něco takového je už vysoce nad rámec lidských práv. Uprchlíci by jaksi měli přijmout osud své země - a z něj plynoucí osud vlastní.  Není přece možné, že přijdu jako uprchlík do Německa a okamžitě chci plat srovnatelný s průměrným Němcem a k tomu ještě postavit mešitu... . Zvláště když tu moji krajané  zabíjejí Němce noži a nákladními auty...

Nedávno v Hamburgu na demonstraci muslimové požadovali, aby z Německa vznikl chalífát.

V mých očích jde o nehoráznost. To je přesně ta nesoudnost, o které mluvím. Kde se v nich ten drzý, automatický nárok bere? Přišel jsem do cizí země a musím se tam chovat jako host! A pokud chci vytvořit chalífát, tak se musím vrátit zpátky domů a pokusit se ho založit tam. Nebo v sousední spřátelené arabské zemi. Ale rozhodně ne v Německu nebo třeba na Kutnohorsku.

Existuje podle vás přijatelné řešení této situace?

Nevím. Ani mnohem povolanější lidé neznají univerzálně fungující řešení. Jde samozřejmě o velmi složitý, mnohavrstevný  problém. Jediný příklad: Izrael.

Izraelci říkají, že i „obyčejný“ občan se má bránit, pokud někdo na jeho zemi útočí. Platí to?

Samozřejmě ano. Mimochodem v  Izraeli to trochu znám . Byl jsem v Tel Avivu za paní Ruth Bondyovou, která do hebrejštiny překládala moje knihy. To byla úžasná osobnost.

 Jsme u vás doma a ze všech koutů tady dýchá pohoda. Jaký máte vztah k Sázavě?

Sentimentální. Přiznám se, že mě Sázava dodnes dojímá. Narodil jsem se v Praze, v porodnici v Podolí. V Praze jsem prožil první tři roky. Pak se můj otec odstěhoval na Sázavu a začal tady pracovat. My jsme pak za ním s maminkou do roka přijeli. Jsem tady od svých čtyř let. Chodil jsem tady do mateřské školy a od šesti let do základní školy. Absolvoval jsem tu celou základku, chodil do atletického oddílu...  V létě jsme se koupali v řece, v zimě jsme lyžovali na kopci jménem Skřivánek. Prožil jsem tu hezké dětství. Po pubertě jsem začal trošku remcat, protože tady nebyly bary a diskotéky. Ve srovnání s Prahou mi připadalo, že tady chcípl pes. Pár let jsem v Praze žil. Dneska jsem zpátky a jsem tady zcela spokojený, protože bary a diskotéky už k životu nepotřebuji.

Začíná podzim. Už víte, co budete dělat a jak ho prožijete?

Terasa u mého domu je zastřešená... S lahvinkou červeného vína a dekou přes ramena je zde  možno usednout i na podzim, v zimě tu zatopím v krbu... Dívám se do zahrady, hladím psa a relaxuju...  Občas se nechám pozvat na nějaké to sousedské grilování... . Určitě vyrazím i do lesa. Na houbách jsem byl letos zatím jenom jednou. Na Sázavě je podzim hezký…