Obnažená Demi Moore trhá sledovanost. Proto se její novinka na ČT nikdy neobjeví

Když francouzská režisérka Coralie Fargeat vypustila v roce 2024 do mezinárodní produkce svůj nejnovější snímek Substance, těžko říct, jaký ohlas čekala. Ten se každopádně dostavil a film sbírá jedno ocenění za druhým.

Určitě tím nejvýraznějším byl Filmový festival v Cannes. Horor s Demi Moore bodoval také v Kanadě (Toronto International Film Festival), USA (Chicago Film Critics Association, Seattle Film Critics Society) a v roce 2004 ho uvedl rovněž Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Co je ještě podstatnější? Záběr kategorií, v nichž Substance přitahuje pozornost. Nejde jen o režii a scénář, ale také o vizuální efekty, herecké výkony a také o pojetí moderního hororu.

Na co také nesmím zapomenout, je, že se film nachází na pomezí artového a mainstreamového počinu. To potvrzuje jeho loňské promítání v pražském Aeru, stejně jako mohutná propagace na platformě HBO Max, kam thriller dorazil teprve před několika dny. A už láme rekordy sledovanosti.

Důvodů, proč se však nikdy neobjeví na obrazovkách veřejnoprávní České televize, je hned několik.

Zaprvé nahota: Demi Moore (jako stárnoucí hvězda televizních obrazovek Elisabeth Sparkle) nemá problém se záběry svého tělo ani ve dvaašedesáti letech. O jejím „klonu“ v podobě třicetileté Margaret Qualley ani nemluvě. Nahoty je ve filmu hodně, ale není prvoplánová. Je součástí pohledu na lidské tělo jako na něco, co odchází a stárne.

Druhým činitelem, který nasazení na ČT blokuje, je násilí. Některé scény mě opravdu učarovaly, protože jsem naprosto nečekal, co hollywoodská diva byla ochotná natočit.

Příběh je přitom jasný a přímočarý. Elisabeth Sparkle není spokojená se svým vzhledem a rozhodne se aplikovat dávku nové látky. Má ji znovu omladit, zkrášlit, změnit. Že tomu tak bude doslova, se během prvních minut nedozvíte. „Má to jeden háček, musí se dělit o čas. Jeden týden pro ni, jeden týden pro její nové, lepší já. Každých sedm dní. Dokonalá rovnováha. Snadné, že? Pokud vše dodržíte, co by se mohlo pokazit?“ Tolik k anotaci.

Ani v tomto případě si nemyslím, že by někdo odhadnul tak strhující vypravěčské tempo, v němž se pohybuje nejen režie, ale především kamera a jednou zmíněné vizuální efekty. Uvedu příklad za všechny. Hodně filmů má potřebu šokovat násilím. Režisérka Coralie Fargeat na to šla takzvaně od lesa. Tím, jak Moore nedodržuje stanovený limit pro své současné a nové já, dojde k nerovnováze a jí tak začínají odcházet některé orgány. Všechno začne záběrem na stárnoucí prst. Kouzelné. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl.

Další pokračování tělesného „vývoje“ (či spíš rozkladu) může fanouškům připomenout dnes už legendární Mouchu (1986) Davida Cronenberga s Jeffem Goldblumem v hlavní roli. Ničemu to nepřekáží. Substance má navíc nadstandardní stopáž 140 minut.

Horská dráha je oproti ní procházka rozkvetlou zahradou na Berounsku.

Autoři a protagonisté tak nabízejí vše, co je pro většinu veřejnoprávních médií (ČT, ARD, BBC, Rai) předem zapovězeno: nahotu a erotiku, tvrdé násilí, užívání návykových látek, přitom hluboký smysl a kritický diskurz.

Přesně to řada diváků chce a podle mého soudu i potřebuje.

Pokud nad všechny faktory postavím skutečný kumšt a satiru, jaká se v Substanci objevuje, být Českou televizí, nasadím ji okamžitě...