Prahu mám ráda, jsem typické nuselské dítě, říká herečka Veronika Freimanová

ROZHOVOR: „Herectví mě pořád baví. Vybírám si představení, které mám ráda a těším se na zkoušení s bezvadnými lidmi,“ řekla serveru PrahaIN.cz oblíbená herečka Veronika Freimanová. Prozradila nám také své plány do konce roku a že z velkoměsta pravidelně prchá do jižních Čech, kde se ráda nechá ukolébat klidem.

Hrajete ve více divadlech. Na kterých pódiích vás aktuálně diváci mohou vidět a slyšet?

Asi nejnovější je hra v Divadle Metro s titulem Mimo mísu, kde hraji s Danou Batulkovou. V dubnu jsme měli premiéru. To je příjemná komedie pro dvě ženské, kterou napsal a režíroval Luboš Balák. Hraji také s Rudolfem Hrušínským, Annou Kameníkovou a Radúzem Máchou v komedii pro čtyři herce, která se jmenuje Bosé nohy v parku. Režírovala ji Kateřina Iváková a představení je pod agenturou Harlekýn. V Praze hrajeme v Divadle U Hasičů a občas vyjíždíme za publikem. V dalším představení, což je situační komedie Dokud nás milenky nerozdělí, hraji s Vladimírem Kratinou.

Neustále dostáváte nabídky na filmové i divadelní role. Na čem budete pracovat během léta a co vás čeká na divadelních prknech na podzim?

Jak už jsem říkala, teď mám čerstvě po premiéře. V létě bych pak měla dokončit natáčení povídkového komediálního filmu v režii Martina Horského, který je také autorem scénáře. Víc zatím nemohu prozradit. Bude to hezká práce a moc se na natáčení těším. Po prázdninách bych měla zkoušet v Divadle Bez zábradlí s Viktorkou Čermákovou představení Ryba ve čtyřech, které bude mít premiéru do Vánoc. Mám letos divadelnější rok, protože jsem dlouho nezkoušela a víc jsem točila. Myslím, že to pro letošek bude úplně stačit.

Co vás čeká v létě? Pokud nebudete zrovna hrát, plánujete s manželem a s vnučkou výlet k moři?

Máme to všechno naplánované. Část léta pojedeme do Řecka, část léta budeme s Ellou. Pak už začínají představení, kdy budeme hrát pod Žižkovskou věží s Danou Batulkovou Mimo mísu. A pak jsou to různá představení, protože léto už zdaleka není pro herce obdobím klidu, ale hraje se na všech zámcích a letních scénách. Pak už se do toho bude točit film a ke konci se začne zkoušet v divadle. Takže si nemůžu stěžovat.

Jste neustále plná energie a doslova z vás září pohoda. Předpokládám, že se zatím nechystáte k odchodu z herecké branže?

U herců to tak je, že pracují vlastně neustále. Moje práce mě pořád baví. Daří se mi vybírat si představení, která mám ráda a na která se vždy těším a je jich tak akorát. Těším se také na zkoušení s bezvadnými lidmi. Nemůžu si stěžovat. Možná je předností mého věku, že už si člověk projekty vybírá. Ať už jde o film, nebo o divadlo, tak je to o úžasném soužití. Je to setkávání lidí, kteří k sobě mají blízko. Divadlo je ale trochu dlouhodobější lidská záležitost. Některá představení jsem hrála třeba pětadvacet let, některá deset. Když máte štěstí, tak si vlastně vybíráte parťáky do života.

Máte za sebou skvělou uměleckou kariéru. Na které role nejraději vzpomínáte, které ve vašem životě nechaly výraznou stopu?

To nevím. Mám ale za sebou stěžejní role ve filmech, jako jsou třeba Sněženky a machři, nebo v seriálu Vyprávěj. To jsou „věci“, které snad získávají na hodnotě a z toho mám radost. A jsem ráda, že když se ohlédnu, tak ve výčtu mých rolí takové věci jsou.

Zmínila jste seriál Vyprávěj, jehož část se odehrává v totalitním systému. Někteří lidé se i dnes obávají, zda se v určité podobě nemůže vrátit. Míváte podobné pocity?

Pro hodně diváků je už ta doba komunismu exotická. Pro naši generaci to ale bylo období, ve kterém jsme vyrostli. Pro nás proto nebylo těžké se opět do té doby vcítit. Pevně doufám a věřím, že už se to nikdy vrátit nemůže. Hodně lidí si tu dobu pamatuje, už proto snad návrat totality není možný. Ale už to není pouze v gesci naší generace. Za námi už jdou mladší lidé. Především oni by měli vědět, kam se to u nás bude celé ubírat.

Jak reaguje vaše vnučka Ella, když vidí babičku v televizi?

Je jí šest a ještě to úplně nevnímá. Nikdo z nás jí také moc necpe, že babička je herečka. Občas mě ale někde vidí a to jí pak přijde náramně vtipné a baví ji to. Zatím si to všechno ale moc neuvědomuje.

Když jste spolu, je to pro vás relaxace a zábava?

To v každém případě. Ella je pro mě úžasný ventil a skvělý parťák. Myslím, že se nám podařilo vytvořit si náš společný svět. A taky stejný humor a hry, do kterých se spolu rády vracíme. Míváme spolu úžasné zážitky. To asi prožívá každá babička. V životě žen to je takový další krok. Je to hlavně úplně jiná role než být matkou nebo dcerou. Je to úžasné. Když k tomu člověk dospěje, tak je to velmi hezká role v životě ženy. Ona si užívá, když jsme spolu někde mimo Prahu. Rádi spolu vaříme a naštěstí jí chutná osmdesát procent toho, co připravím. Ovšem nejraději má to, na čem se podílí. Jsem šťastná, že ji mám.

Litovala jste někdy, že jste se stala herečkou? Vaše kolegyně Jana Paulová mi řekla, že ve čtyřiceti letech cítila prázdno, nechala hraní a začala koncertovat se skupinou. Na jeviště se vrátila až po čtyřech letech. Jak jste na tom vy?

Musím říct, že Janu obdivuji, že našla druhou kolej a že byla schopna stát se zpěvačkou. Já tuto dovednost nemám. Domnívám se, že jisté pochybování patří k herecké profesi. Je plná nejistot, pochybování i určité sebedestrukce. U mě vždy jedna věc vyplývala z druhé. To k tomu patří a je to dobře. Pokud si je někdo se vším na sto procent jistý, tak to většinou není pravda a je to tak trochu nafoukané.

Žijete celý život v Praze. Jaký máte vztah k hlavnímu městu, jste pražský patriot?

Narodila jsem se a bydlím u Botiče, takže musím říct, že jsem typické nuselské dítě. Prahu mám ráda, ale patriot by asi bylo silné slovo. Část života jsem také žila na Malé Straně. To bylo v době, kdy ještě tato lokalita žila naplno a všechny krámky patřily rodilým malostraňákům. Když moje dítě šlo do školy, tak mi vždy paní v trafice říkala, šla tudy Terezka a to samé mi hlásili v květinářství. Byla to trošku jiná Malá Strana, než jakou ji známe teď. Praha ke mně patří. Ráda z ní ale také utíkám. Teď částečně žiji v jižních Čechách a mám to tam čím dál raději.

Máte svoje tajná místa, kam chodíte, když z Prahy nemůžete odjet?

Samozřejmě. Mám dokonce i svoji trasu procházek. A také mám místa, ve kterých se dá v Praze schovat. Pokud ale mám potřebu si vydechnout, tak uteču do jižních Čech. Celý život máme chatu v Červené nad Vltavou, ale vždycky jsme částečně existovali také v Písku. Teď tam i částečně bydlím. Odtud je můj manžel a Písecko je můj kraj.

Kam chodíte v jižních Čechách na výpravy?

Tam je krásná oblast, je to chráněná přírodní památka s nádherným názvem Zelendárky. Projít se dá pouze pěšky. Nebo krajina okolo obce Čížové. To jsou překrásná místa, která na vás doslova dýchnou. Je to takové políbení. Člověk tam úplně vypne, zklidní se a je šťastný, že tam je.

Odstěhujete se do jižních Čech natrvalo?

Myslím, že člověk nic v životě nemá plánovat. Takhle rozkročeně mezi Prahou a jižními Čechy nám to oběma vyhovuje. Uvidíme, jak se všechno bude vyvíjet. Rozhodně to nezávisí pouze na mně.

Co vám v posledních letech udělalo největší radost?

Důležité je vůbec se umět radovat. Ať už jde o moji vnučku, cesty, které podnikáme, oblíbené krajiny a místa, nebo setkání s blízkými lidmi, všechno to pro mě má hluboký význam. Člověk se musí umět radovat. Nesmí čekat, že na něj odněkud spadne hromada štěstí a někdo mu řekne, teď se raduj. Protože pak přijde průšvih a takhle návod na život nefunguje. Pokud se člověk radovat neumí, tak asi musí žít hodně smutný život.

Co teď aktuálně čtete a jakou hudbu posloucháte? Navštívíte v létě některý z hudebních festivalů?

Nedávno jsem dočetla životopis spisovatele Milana Kundery a básníka Vítězslava Nezvala. Jsou to tlusté bichle, se kterými neusnete, protože vás pomlátí (smích), a do postele se vzít nedají. Při jejich četbě jsem si uvědomila, jak jsou lidé formovaní dobou, ve které žili. A jak život dovede být složitý a těžký. Mám ráda klasickou muziku, nebo písničky své generace. Například písničky Phila Collinse nebo Petera Gabriela. Na muziku ale musí být vhodný okamžik. Moc ráda jako řidič jezdím v tichu. Ráda se nechám ukolébat klidem. Nedávno jsem byla na několika koncertech, ale na festivaly nejezdíme. Pokud se někde objeví víc lidí pohromadě, tak mizím.

Sázíte a pěstujete něco u vaší chaty na zahradě? Jaké květiny máte nejraději?

Období obdělávání záhonů a pěstování mám za sebou. Když se mi narodila první dcera, tak jsem nasázela všechno, co měla mít na talíři. Vždy mi ale záhony napadli různí škůdci a pokaždé mi sežrali celou úrodu. Tím jsem svoje zahrádkářské a pěstitelské pokusy uzavřela. Pamatuji si, jaká to byla dřina a kolik práce to stálo, ale také s jakým výsledkem moje pěstování zeleniny dopadlo. S přibývajícím věkem mě pokaždé ohromí každá krásná kytka, pokud roste ve volné přírodě. To mi skutečně dovede udělat radost. V přírodě rozkvetlá magnolie udělá své.

Chystáte se dát dohromady svoje paměti a napsat knížku o svém životě a kariéře?

V žádném případě. To si ani nedovedu představit. Já se toho bojím. I Česká televize o mně chtěla točit výroční medailon a já jsem to odmítla. Nejsem člověk, který by podléhal nějakému sebepotvrzování. I tento rozhovor dělám po hodně dlouhé době.

Veronika Freimanová patří mezi přední české divadelní a filmové herečky. Ztvárnila mnoho rolí v úspěšných seriálech a filmech. Hrála například ve filmu Snowboarďáci, Rafťáci a Sněženky a machři. Hrála v seriálu Hraběnky, ZOO a v legendárním seriálu Vyprávěj. Má dvě dcery Markétu a Terezu. Už v době, kdy v Praze studovala Státní konzervatoř, hostovala ve slavném Činoherním klubu. Po ukončení studia tady získala stálé angažmá. Dnes můžeme herečku vidět na několika divadelních scénách. Neustále dostává nabídky na nové divadelní a filmové role.