foto: Anastasiia Zaiachuk pro PrahaIN.cz/V Rusku zakázaný román Myš
ROZHOVOR: Román Myš, jehož autor Ivan Fippov už několik let žije v exilu, není jen experimentem s žánrem zombie apokalypsy, ale reflektuje i dnešní Rusko. Spisovatel v díle dokázal spojit osobní vzpomínky, fantazii i reflexi společenských proměn, jež poznamenaly miliony lidí. Kniha, která byla v roce 2024 v Rusku zakázána, si našla cestu k čtenářům ve střední Evropě i na Západě a stala se jedním z výrazných hlasů literatury, která dokáže pojmenovat i to, co se režim snaží umlčet.
V rozhovoru pro server PrahaIN.cz Ivan Filippov otevřeně mluví o inspiraci, o nečekaném úspěchu i o tom, jak se píše příběh, který je zároveň rozloučením s domovem.
Vaše kniha je plná odkazů na současné Rusko. Bylo pro vás důležité, aby to pochopili i západní čtenáři, například čeští?
Upřímně řečeno, když jsem knihu psal, ani jsem nepřemýšlel o tom, že by ji mohli přeložit. Dokonce jsem si nebyl jistý, zda vůbec vyjde. Ale máte pravdu, je v ní hodně o dnešním Rusku a mnoho detailů ocení hlavně ti, kdo v Rusku žili, nebo dobře znají jeho kontext. Snažím se ale vždy psát tak, aby samotný příběh byl univerzální a srozumitelný pro každého. Aby i čtenář, který nerozumí všem nuancím, mohl být s postavami „na jedné vlně“ a jednoduše si užil příběh.
Proč jste zvolil právě žánr zombie apokalypsy? Šlo o vědomý prostředek, nebo vás zajímal spíše efekt masového ničení a masového strachu?
Původně to s válkou vůbec nesouviselo. Je to moje druhá kniha a už dávno jsem pochopil, že mě baví brát populární západní žánry, které jsou už velmi rozvinuté, a zkoušet je přesadit na ruskou půdu tak, aby působily přirozeně, a ne jako pouhá kopie. Vždycky jsem chtěl napsat něco o zombie apokalypse v kulisách Moskvy. A když mě napadli hlavní hrdinové, inspirovaní mými syny, začal příběh postupně růst. Prostě jsem si pomyslel: „A kdyby se to skutečně stalo, jak by se zachovali moji kluci?“ Román Myš tak vznikal vlastně ze hry a touhy zkusit si s tímto žánrem pohrát. To, že se nakonec pro mnoho lidí stal i knihou o válce, je spíš důsledek doby než původní záměr.
Když jsem ji psal, vnímal jsem ta zničení, která se v románu odehrávají, jako katastrofu vlastní země a části ruské společnosti, ale na začátku se mi ten žánr prostě líbil, chtěl jsem si trochu „zařádit“ a zkusit s ním něco udělat.
Žijete nyní v Berlíně, kniha už vyšla česky, francouzsky i estonsky. Vnímáte zájem o sebe a své psaní ve střední Evropě?
Největší zájem je zatím z Francie, čtenáři mi píšou, označují mě na sociálních sítích, je to velmi milé. Jinak je moje publikum stále hlavně ruské, jak lidé, kteří v Rusku zůstali, tak ti, kteří odešli. Já nikdy lidi nedělím podle téhle geografie, připadá mi to strašné dělení. Když mi někdo napíše třeba z Murmansku nebo Barnaulu, že si dokázali knihu koupit a jak se jim líbila, jak pro ně byla důležitá, že v ní našli určitou podporu, je to pro mě strašně důležité. Samozřejmě bych si přál překlad i do němčiny, uvidíme, třeba to vyjde.
V jednom rozhovoru jste žertoval, že v knize sám třikrát umíráte. Můžete to pro naše čtenáře více přiblížit?
Ano, opravdu umírám třikrát. Nevím proč, asi mi to v tu chvíli připadalo správné. Možná je to jistá forma terapie, možná pocit, že po emigraci začal život nanovo. První, to je otec chlapců, podruhé je to muž v brýlích a tričku s kapybarou na stanici metra Krasnyje vorota a potřetí majitel kocoura Lva Semjonoviče, kterého sice nikdy nepotkáme, ale na jeho vojenské známce je moje stará moskevská adresa.
Jaká byla vaše vnitřní reakce, když byla kniha v roce 2024 v Rusku zakázána? Bral jste to jako potvrzení pravdivosti textu, nebo šlo spíše o myšlenky na ztrátu části čtenářů? Nebo něco jiného?
Po zákazu knihy byla moje hlavní reakce uraženost, protože jsem přesvědčen, že ti, kdo ji zakazovali, ji vůbec nečetli. Kdyby ji četli, tak by nejen zakázali knihu, ale ještě by mi přidali pár trestních kauz. Protože v ní je to, co se podle ruských zákonů považuje i za urážku náboženského cítění i za takzvanou propagandu LGBT a za zkažený obraz válečného veterána. Pamatujete, to je ta moje veteránka, která je LGBT. A samozřejmě by to spadalo i pod paragraf zneuctění úřadů. Myslím, že ji prostě zakázali, aniž by se obtěžovali číst. Upřímně si myslím, že ji v určitém momentě přece jen přečtou, to bude komické. No, asi pro mě komické.
Zároveň ale platí, že zákaz jí paradoxně pomohl. Jak říká můj nakladatel, prodeje během prvního měsíce stouply o více než tisíc procent a kniha se drží mezi deseti nejprodávanějšími dodnes. Takže ruská prokuratura mi vlastně udělala velkou reklamní kampaň. A navíc je to svým způsobem historické, proti autorům jako Gluchovskij nebo Akunin byla sice vedena trestní řízení, ale jejich knihy nezakazovali jednotlivě. Mně ano, takže jsem se stal, chtě nechtě, součástí literární historie.
Psal jste Myš už v emigraci? Ovlivnila ji vzdálenost od domova?
Nápad vznikl ještě před válkou, psát jsem chtěl začít v březnu 2022. Na Nový rok z 2021 na 2022 mi manželka darovala pobyt v jednom velmi pěkném módním sanatoriu v borovém lese, tam jsem měl sedět s notebookem a psát. Ale v březnu už jsme byli v Tbilisi a připadalo mi, že tu knihu nikdy nenapíšu. Byl to, asi chápete, hrozně temný čas. Zdá se mi, že život do května 2022 si pamatuji jen v záblescích, pak něco cvaklo a někdy na konci června jsem začal psát a šlo to rychle. Samozřejmě mě prostředí Tbilis silně ovlivnilo. Myš je moje rozloučení s Moskvou – městem, které miluji. A myslím, že je to vidět na tom, jak je popsáno. To jsou moje oblíbená místa, to jsou trasy, kterými jsem chodil, to je moje chalupa, kam chodili moji kluci. Proto je pro mě tahle kniha víc než jen žánrový román, je i knihou o válce a o vlasti.
Mluvíte o budoucnosti. Co pro vás osobně znamená „budoucnost“? Návrat, novou vlast, nebo definitivní rozchod s Ruskem?
O budoucnosti, to je asi nejtěžší rozhovor. I teď, i po téměř čtyřech letech od odjezdu, si jen těžko umím představit, že bych se vrátil. Asi je to pro mě příliš silné trauma a já nepřemýšlím o návratu, ale o novém domově. Rodina je vždy jedna, ale domov může být nový. S Ruskem, se zemí, s lidmi se nikdy nedokážu úplně rozloučit. Vždy to bude část mě a část toho, čím se zabývám, o čem píšu jako novinář nebo jako spisovatel.
Kdybyste mohl něco říci čtenářům v Česku, co by to bylo?
Moc bych si přál, aby se někdy část děje odehrávala v Praze, pro mě je to nejkouzelnější město Evropy. A vždycky se mi zdálo, že bych tam chtěl něco napsat. Byl jsem tam jen dvakrát, ale rád bych se vrátil a procházel se tam. A čtenářům chci říci velké díky. Doufám, že v mé knize našli něco pro sebe, že je dokázala rozesmát i rozesmutnit, že je vyděsila i dojala, že jim prostě přinesla silné emoce.
Ivan Filippov. Foto: Ivan Filippov, se svolením