Spisovatelka popsala Gottwaldovu mumii

ROZHOVOR: „Bylo to jedno z nejhorších období našich dějin, ve kterém mnoho lidí přišlo o svobodu, majetek a po zinscenovaných procesech byli popravováni zcela nevinní,“ říká v rozhovoru Lucie Hlavinková, autorka románu Gottwaldova mumie. PrahaIN.cz se knihu nebojí označit za literární objev letošního roku.

Podle mého názoru se na některé dějinné etapy zapomíná, případně se zpětně zkrášlují. Jak vy sama vnímáte kult Klementa Gottwalda a jeho éru, tedy období po prezidentství Háchy a Beneše a následný přechod ke komunistické diktatuře?

Podle mě to bylo jedno z nejhorších období našich dějin, ve kterém mnoho lidí přišlo o svobodu, majetek a po zinscenovaných procesech byli popravováni zcela nevinní lidé. Vládl strach, teror a k moci se dostali všehoschopní, dost často velice hloupí lidé, kteří ovšem věděli, z které strany fouká vítr. Do toho byl nedostatek bytů, potravin a základních věcí, potřebných k životu. Tohle období se opravdu moc zkrášlit nedá, a pokud se o to někdo snaží, buď vůbec nic neví, nebo to dělá schválně. Pak bychom se měli ptát, proč?

Myslíte si, že dnešním lidem ještě něco říkají jména jako Rudolf Slánský, Vladimír Clementis či Bedřich Reicin?

Doufám, že ano, ale bojím se, že ne. Výuka moderních dějin na středních školách docela pokulhává, a taky si vůbec nemyslím, že bychom se s naší nedávnou minulostí vyrovnali, pořád je tu dost značný dluh.

Domníváte se, že by se podobná politická struktura mohla v budoucnu vrátit?

Ano, což souvisí s mojí odpovědí na předchozí otázku. Známé rčení, že ten, kdo nezná svoji historii, je nucen si ji prožít dvakrát, je bohužel dost pravdivé. Navíc si myslím, že lidé a jejich povahy jsou pořád stejné, stále jsou mezi námi lidé, kteří touží po moci za každou cenu, a pokud jsou politické podmínky příznivé, neštítí se žádných prostředků k dosažení toho, co chtějí.

Vaši knihu (více o ní jsme psali ZDE) považuji za zjevení roku, vůbec jsem netušil, co všechno Gottwaldova mumie nabídne. Můžete sama přiblížit děj čtenářům?

Moc děkuji, to mě opravdu těší! Děj se odehrává v Mauzoleu Klementa Gottwalda v 50. letech, což bylo velice absurdní místo, provoz na údržbu mumie zaměstnával bezmála 100 lidí a náklady byly neobyčejně vysoké. Hlavní postavou děje je Iška, mladá vdova a matka postiženého chlapečka, která se zde ocitne jako uklízečka. Musí se vyrovnat s nároky doby, svého zaměstnání a také osobního života, který se začíná velice komplikovat. Snažila jsem se přiblížit 50. léta v jejich tragikomičnosti, patos doby se tu setkává s obyčejnými lidskými chybami.

Při čtení mě zaujalo mnoho momentů, ale nechci prozrazovat. Přesto se zeptám, setkala jste se někdy osobně se stalkerem?

Ano, tahle linie je (bohužel) podpořena mou osobní zkušeností. Naštěstí jsem se setkala jen s velmi mírnou podobou stalkingu, také ještě v předdigitální době, tenkrát to měli stalkeři těžší než dnes, ale přesto to bylo dost nepříjemné.

Měnila jste v průběhu psaní některé pasáže, nebo text vznikl v podstatě v celistvé podobě? Působí totiž velmi uceleně i po stylistické stránce.

Vždy se v průběhu psaní vracím a text upravuji, ale tentokrát jsem nic zásadního neměnila, jen začátek jsem přepisovala několikrát, než jsem přišla na tu správnou podobu. Na radu mé redaktorky Terezy Čechové jsem také rozčlenila příběh do kapitol, aby se lépe četl, protože máte pravdu, psala jsem jakoby „na jeden zátah“.

Jak dlouho jste román psala?

Knihu pro dospělé čtenáře píšu zhruba jeden rok, docela dlouhou dobu mi totiž zaberou rešerše, a u této knihy nebylo lehké najít dostatečné podklady. Výborný zdroj jsem měla ve vědeckých studiích Luďka Vacína a Jana Frišhonse, kteří se Mauzoleu věnují po historické a odborně-lékařské stránce, ale potřebovala jsem hodně materiálů o životě obyčejných lidí, ty jsem většinou nalezla v denících, které si vedly některé osobnosti v té době. Vždy na konci svých knih mám seznam použité literatury a pramenů, je to taková moje služba čtenářům, které text zaujme a chtějí si vyhledat víc.

Víte, že nakladatelství Motto knihu označilo jako titul 18+? U Murakamiho, Houellebecqa, Yanagihariové Malého života mě to nepřekvapilo, ale tady ten pravý důvod neznám...

Vidíte, to ani nevím! Nic lechtivého v textu není, násilí také ne…

A nakonec, čím podle vás může Gottwaldova mumie oslovit mladou generaci, například dnešní středoškoláky? A pokud by ji četl sedmnáctiletý čtenář, co byste chtěla, aby si z knihy odnesl?

Chtěla jsem vykreslit dobu 50. let v co největší plastičnosti a rozmanitosti. Doufám, že se mi to alespoň trochu podařilo, a že by to pro mladé čtenáře mohlo být zajímavé nahlédnutí do doby jejich babiček, nebo možná spíš už prababiček a pradědů. Příběhová linie Iščina osobního života jim pak může dát představu o tom, že lidské starosti a radosti jsou více méně pořád stejné a hlavně, že lze vždy najít řešení a uhájit svoji osobní svobodu, i když to někdy vyžaduje statečnost a uvědomění si, že největším nepřítelem člověka je strach samotný.