Táta to v životě občas neměl lehké, říká syn Františka Nedvěda

ROZHOVOR: Legendární písničkáři František a Jan Nedvědovi v roce 1996 vyprodali stadión na Strahově. Dnes sklízí úspěchy u publika syn Františka Nedvěda Vojta, který patří k druhé generaci hudebního klanu. K odkazu svého otce a strýce přistupuje s pokorou i odpovědností.

Váš otec František Nedvěd a váš strýc Jan Nedvěd po sobě zanechali obrovské kulturní dědictví v podobě stovek písniček, textů a melodií. Cítíte pocit odpovědnosti k tak rozsáhlému dílu?

Samozřejmě. Obrovskou odpovědnost. A velmi dobře si to uvědomuji, proto se snažím přistupovat k jejich dílu s velkou úctou a pokorou. Snažím se je udržovat a pokračovat tam, kde oni skončili. A také navázat svými písničkami. Není to nic jednoduchého, protože strýc Honza byl hudební gigant a táta jakbysmet. S oběma jsem spolupracoval 25 let. S tátou jsme společně jezdili po koncertech a vystoupit ze stínu těchto dvou osobností pro mě nebylo jednoduché, proto si tak vážím toho, když se vydaří koncerty a jsem nadšený z toho, že mohu lidem dál předávat to určité poselství, které ve svých písničkách zanechali.

V rodinném archívu Nedvědů jsou stovky, možná tisíce písniček. Budete přidávat do repertoáru i další, které třeba nejsou tak známé?

Archív je neskutečně veliký. Teď přidávám především svoje, ale není jednoduchého hrát i tátovy a Honzovy písničky. Nedávno jsem byl na hudebním festivalu, kde jsem dostal na vystoupení prostor dvacet minut. Zjistil jsem, že vlastně není problém někde hrát hodinu nebo dvě, ale že je problém hrát těchto dvacet minut. Vůbec jsem nevěděl, co do toho časového úseku mám dát. To byl hrozný pocit. Na druhé straně díky té obrovské pestrosti mohu střídat to, co hraji. To je také velmi důležité. Člověk hraje vždy nějakou dobu určité repertoáry, aby to nebylo stejné, tak po čase výběr písniček obmění. Těch je v rodinném archívu skutečně obrovské množství. Některé se možná nikdy hrát nebudou, ale nevylučuji, že se z archívu vynoří nějaký další poklad.

Vojta Nedvěd vyprodává hudební kluby, stejně jako jeho otec. Foto: PrahaIN.cz

Váš táta si nikdy nestěžoval, ale občas si povzdechl, že kvůli muzice téměř neviděl vyrůstat svoje děti. Jaké máte vzpomínky na dětství?

Krásné. Je pravda, že táta velmi často nebyl doma, ale když jsme v tom vyrůstali, tak jsme to vnímali jako normální. Na druhou stranu, když doma byl, tak se nám skutečně věnoval úplně naplno, jak to jenom šlo. O prázdninách si vždy bral tři neděle nebo možná i měsíc volno v kuse a ten čas věnoval nám. Tímto způsobem nám to vracel zpátky. Mám na dětství velmi pěkné vzpomínky.

V dobách komunistického režimu hraní nebylo vůbec jednoduché. Pokud vím, tak celé roky jezdil hrát a přitom chodil do práce. Jak to zvládal?

Ano, tak to skutečně bylo. Táta se stal se profesionálním muzikantem až někdy v roce 1991. Do té doby mnoho let normálně chodil do zaměstnání. Přišel odpoledne z práce, naložil s bráchou Honzou do auta kytary a odjeli hrát. Občas i na druhý konec republiky. Pravidelně se stávalo, že přijel třeba v jednu nebo ve dvě v noci. O půl sedmé už vstával do práce. Takhle to dělal celé roky. Klobouk dolů před ním.

Přesto se občas našli závistivci...

Někteří lidé mají poněkud zvláštní představy, vidí pouze úspěch, vyprodané koncerty a počet prodaných cédéček, ale vůbec netuší, co se za tím vším skrývá. Táta si nechal postavit náš dům v Lukách pod Medníkem, protože tam vyrůstal a miloval to tam. Když se to pak někde objevilo, tak někteří lidé kvůli tomu jezdili do Luk a chodili se náš dům dívat. Ono to dnes zní jako vtip, ale občas to nebylo příjemné. Pamatuji si, že tam jednou přijel nějaký člověk a zřejmě si myslel, že tam uvidí tátu s Honzou, jak leží u bazénu, v ruce doutník, šampaňské a nohy na stole. Když pak viděl tátu v montérkách, jak se sekačkou jezdí po trávníku, tak z toho byl v mrákotných stavech. Táta ani strýc Honza si nikdy nehráli na hvězdy. Přitom to, co dokázali, je ohromující.

Je těžké se uživit jako muzikant?

Na rovinu říkám, že to není nic jednoduchého. Zrovna nedávno jsme s kapelou najeli asi 780 kilometrů za jeden den. Odehráli jsme dvě vystoupení, v noci do hotelu a ráno jsme pokračovali dál. Občas je to náročné. Když si ale vzpomenu, v jakých podmínkách kdysi hrál táta, tak si nikdy stěžovat nebudu. Podstatné pro mě je, že to neberu jenom jako zaměstnání. To, co dělám, spíš vnímám jako jisté poslání. Zároveň ale jsem pevně na zemi. Pokaždé, když po koncertu vidím, že lidé po dvou hodinách odcházejí šťastní a nabití energií, tak mám velkou radost a strašně mě to těší.

Vraťme se k tomu, jak jste říkal, poslání. Co všechno pro vás hraní znamená?

Když se podíváme, co se děje kolem nás, tak všichni vidíme, že dnešní doba není jednoduchá. Smysl hraní vidím i v tom, že my jako muzikanti, ale i herci, nebo chceme-li umělci, se snažíme přinést lidem něco dobrého, pozitivního. A to jak pro zamyšlení, tak i něco, co zahřeje u srdce. Snažíme se je hladit po duši. Proto vnímám hraní i jako určité poslání. Hudba opravdu spojuje. Nejhezčí pro mě je vidět po koncertu spokojené lidi, kteří alespoň na okamžik zapomněli na starosti a třeba i trochu nabrali dech. Potom mi to všechno dává smysl.

Učil vás táta hrát na kytaru? Chtěl z vás mít muzikanta?

On k tomu přistupoval tak, že nás nenásilnou formou vedl k lásce k muzice. To bylo super, protože kdyby mi řekl, teď si tady sedneš a budeš cvičit, tak by mě od hraní spíš odradil. Táta vždy přinášel nové písničky, poslouchal zahraniční country a poslouchal to doma, takže to do mě dostával tímto způsobem. To bylo skvělé. Začal jsem hrát na kytaru docela pozdě. Asi v deseti letech jsem se začal zajímat o hraní. Tehdy žádné internety a podobně nebyly. Takže se vzal papír, nakreslilo se šest strun, přišel jsem za tátou a zeptal jsem se, jak se třeba hraje D. Táta mi na to nakreslil tečky a podle toho jsem se učil. Ani mě, ale ani staršího bráchu Fandu nikdy do hraní nenutil. Naopak tomu nechával úplně volný průběh a to bylo to nejlepší, co mohl udělat.

Ve vaší rodině je trochu pochmurné tajemství. Pamatuji si, že váš strýc i táta pátrali po původu jejich otce, tedy vašeho dědy. Za války byl několik let v koncentračním táboře. Podařilo se jim něco zjistit?

To se zřejmě už nikdo nedozví. Děda si to tajemství vzal do hrobu. Víme, že v koncentračním táboře skutečně byl a měl to štěstí, že přežil. Nepochybně si odtud přinesl mnoho špatných a temných zážitků, ale podrobnosti nikdo z nás neví. Nikdy o tom totiž nemluvil. Vím, že táta pátral po minulosti dědovy rodiny, ale nepodařilo se mu vůbec nic zjistit. Je to taková trochu věčná záhada v naší rodině.

Píšete vlastní písničky. Je to těžké nekopírovat vaše slavné předchůdce a hledat vhodné náměty?

Je to velmi těžké a snažím se být co nejvíc svůj. Když dělám melodii, tak mám vždy pocit, že jsem ji už někde slyšel. Zatím jsem ale, zaplať pán Bůh, nenarazil na totožnou melodickou linku. Mám velmi rád texty „ze života“, miluji příběhy. Melodie je ale vždy základ. K vlastní tvorbě přistupuji s vědomím, že nesmím dělat kopie toho, co složil táta nebo strýc.

Bulvár občas přinášel „senzace“ o údajných konfliktech mezi vaším tátou a strýcem Honzou. Skutečně k nim docházelo?

Nemyslím si, že by mezi strýcem Honzou docházelo ke střetům. Moc jsem to nevnímal, hlavně protože to byly jejich osobní věci. Odpověď ale není moc jednoduchá. Byli to bráchové a neznám sourozence, kteří by se občas v něčem nepohodli. To byla vždy jakási cesta osudů. Poprvé, když táta nastoupil samostatnou cestu, tak to nebylo kvůli tomu, že by se spolu pohádali, ale kvůli Honzovým zdravotním problémům. Několik let po koncertu na Strahově, v roce 1996, dostal mozkovou mrtvici a nesměl nic. To byl vlastně zázrak, že to všechno rozdýchal a dnes je v pořádku. Táta byl najednou postavený před otázku: co budu dělat? Mozková mrtvice to není nemoc, ze které se člověk dostává za měsíc. Tehdy táta stál před velkým rozhodnutím, že to zkusí sám. Rozhodně to nebylo v tom, že by se spolu nepohodli nebo pohádali. Dopadlo to naštěstí skvěle. Táta začal hrál například písničky Gordona Lightfoota a Dušan Vančura k nim složil nádherné texty.

Se svým otcem a skupinou Tie Break na Portě v Řevnicích. Foto: Archív Vojty Nedvěda, se svolením.

Život je občas zvláštní. Na jedné straně Honza Nedvěd těžce onemocněl a musel se učit znovu chodit a hrát na kytaru. Na druhé straně ta jeho nehoda vlastně vedla k tomu, že byl mimořádným způsobem obohacen repertoár vašeho otce...

Ano, je to tak. Pokud se něco takového v životě stane, tak to asi člověk nesmí brát pouze z té negativní stránky. Musí si v tom najít i to pozitivní. I když to třeba na první pohled zní absurdně. Táta sice začal hrát sám za sebe, ale obohatil repertoár bratrů Nedvědů. Hlavně jinak, v jiném rozměru, protože to udělal v country muzice. Bylo to zase trochu něco jiného, než do té doby hráli. Byl v tom jeho nádherný hlas a samozřejmě v tom byla cítit i ta dlouholetá zkušenost hraní s Honzou i se Spirituál kvintetem.

Uvažoval jste i o dráze samostatného písničkáře?

Jako písničkář určitě hrát nebudu. Občas si někde sám zahraju, ale to jsou výjimky. Mám svoji výbornou kapelu Tie Break, ve které jsem šestnáct let hrával s tátou a i se strýcem Honzou. Ten potom v roce 2013 řekl, že jde do důchodu a s tátou jsme pak hráli až do roku 2021, než zemřel. Milan Plechatý hraje na baskytaru, Petr Kocman zpívá a hraje na šestistrunnou kytaru. Na koncertech hrajeme moje písničky a samozřejmě táty a Honzy. Když táta odešel a přemýšlel jsem co dál, tak jsem si řekl, že chci zkusit hrát sám za sebe. Řekl jsem si, že pokud to lidé vezmou, tak budu šťastný, že mohu dál rozdávat pohodu a radost. Anebo to může dopadnout špatně a lidé mít zájem nebudou. Dopadlo to dobře, ale jak už jsem řekl, nepřestávám přistupovat s velkou pokorou a odpovědností k tomu, co tady táta i strýc Honza zanechali.

Na začátku muzikantské dráhy bratrů Nedvědů kdysi byla trampská osada Toronto a stejnojmenná osadní skupina, ve které váš táta a strýc Honza začali hrát. Pak přišli Brontosauři, Spirituál kvintet, pak hráli spolu sami. Na hudební scéně se pohybovali více než padesát let. Vy jste vlastně člen další generace rodinného klanu Nedvědů. Přemýšlíte o tom, co to vlastně pro vás znamená?

Samozřejmě. Jistě. Mnohokrát. Lidé, kteří sedí v publiku a poslouchají moje písničky, tak ať chtějí, nebo nechtějí, srovnávají. A ta laťka, kterou nasadili táta a strýc Honza, je nasazená neskutečně vysoko. Jsem si vědom toho, že když někde hraju, tak musím podat takový výkon, aby si lidé řekli, ano, to je ono, zní to stejně dobře jako když hrávali bratři Nedvědové. Proto se snažím do všech koncertů, a prostě do všeho dát to, co jsem se naučil po boku táty a Honzy. Teď přemýšlím o tom, že budu chodit na hlasová cvičení. Před koncertem se rozezpívávám, protože každé vystoupení je velká nálož na hlasivky. Vstát a rovnou zpívat není možné. Cítím neskutečnou odpovědnost k tomu všemu, co po sobě nechali můj táta a strýc Honza. Když se postavím na pódium, tak nemohu a ani nechci pod jménem Nedvěd odvádět mizerný výkon. Táta ani Honza si to nezaslouží a nezaslouží si to ani lidé v publiku.