foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Kniha Patriot
RECENZE: V srpnu 2024 jsem měl možnost přečíst knihu zkušeného novináře Davida M. Herszenhorna Disident: Alexej Navalnyj. Zaměřuje se na celoživotní boj ruského opozičního lídra proti Kremlu i představitelům tamní samosprávy. Publikace obsahuje řadu citlivých pasáží a jejím hlavním přínosem je podrobný, pečlivě vystavěný životopis Alexeje Navalného.
Nyní se mi do rukou dostalo nové dílo, anglické vydání Patriota, pamětí, které Navalnyj shromáždil ještě před svou smrtí. Kniha vyšla v roce 2024 v USA a okamžitě vzbudila obrovský ohlas. Stačí zmínit, že se objevila i na seznamu bestsellerů The New York Times. Český překlad (nakladatelství Universum, 2025) připravil novinář Manfred Strnad, což svědčí o pečlivém přístupu vydavatele.
Než se dostanu k samotnému obsahu, nemohu opomenout jednu osobní asociaci, která se mi při čtení opakovaně vracela. Na počátku 20. století navštívil Tomáš Garrigue Masaryk v Jasné Poljaně slavného ruského spisovatele a šlechtice Lva Nikolajeviče Tolstého. Přestože byl Tolstoj považován za asketu, Masaryka překvapily saténové závěsy a luxusní komnaty, v nichž ho přijal. Tolstého aura prostého muže tím dostala trhliny.
U Navalného nic podobného nehrozí. Na nic si nehrál a nic nepředstíral. Jeho boj proti režimu byl autentický, tvrdý, a skončil, jak skončil. V knize Patriot se opakovaně vrací k otázce, proč se po otravě novičokem a léčbě v Německu rozhodl vrátit zpět do Ruska. Proč se znovu a znovu vystavoval skutečnému nebezpečí? Odpověď prozrazovat nebudu, ale stojí za přemýšlení.
Paměti jsou strukturovány ve dvou rovinách, první zachycuje konkrétní události, druhá se věnuje širším souvislostem.
První je nejen o otravě (2020), návratu do Ruska, novinářské práci a věznění, ale také o přechodu moci od Jelcina k Putinovi či pozici Ruska v postsovětském prostoru. Pro čtenáře z východního bloku nejde o překvapivé čtení. Najdeme zde připomínky činnosti Václava Havla, polské Solidarity a dalších hnutí.
To nejzajímavější však spočívá v detailech Navalného investigativní práce. Jeho tým publikoval videa a reportáže s milionovými počty zhlédnutí. Pracovali s ověřenými fakty, dokumenty, důkazy.
Uvedu jen dva příklady.
Prvním je medializovaná svatba Dmitrije Peskova, mluvčího Vladimira Putina. Navalnyj si při té příležitosti všiml luxusních hodinek na Peskovově ruce. Jejich hodnota? Přibližně 14 milionů korun. Díky potvrzení od švýcarského výrobce neváhal toto zjištění zveřejnit. Druhým silným momentem je rodina Borise Jelcina.
Rusko prostě zůstává velmi specifickou zemí.
Navalnyj část svých pamětí psal ve svobodě (v Německu, doma), část ve vězení. A přesto působí klidně, věcně, bez patosu. To dokládají i videa, která jsou dosud snadno dohledatelná.
Patriot není nostalgické ohlédnutí ani pokus o sebeprezentaci. Je to svědectví. Bilancuje nejen osobní boj, ale i (trvající) epochu. Navalnyj věděl, že bojuje s větrnými mlýny, a stejně neustoupil. Tím se podle mého zařadil mezi nejvýraznější postavy ruské novodobé historie.
Kniha je cenným zdrojem informací i inspirací k lidské odvaze.
Podobně silný dojem ve mně zanechal už dříve titul Nový car: Vzestup a vláda Vladimira Putina (Argo, 2016). Navalného paměti navíc doplňuje působivá fotografická příloha, zejména snímky Jevgenije Feldmana.
Patriot nenabízí útěchu, ani nehledá soucit. Přesto všechno končí tragicky: dne 16. února 2024 v trestanecké kolonii IK-3.