Vrchní zemský rabín: Přílišná ohleduplnost vůči vrahům je chyba!

ROZHOVOR: „V každé společnosti jsou minimálně dvě skupiny lidí, které si nemyslí to samé a vždycky to musí dozrát do nějakého konfliktu, ten je bolestný, ale zdravý. Volby mohou dopadnout špatně. Chraň Bůh, aby se to stalo,“ řekl serveru PrahaIN.cz Karol Sidon, bývalý disident, spisovatel, pedagog a vrchní zemský rabín ČR.

Už před 25 lety jste varoval před nárůstem antisemitismu ve světě. Znělo to skoro jako předpověď, dnes se ukazuje, že jste měl pravdu. Proč opět sílí vlna nenávisti k Židům?

Už v roce 1992, když jsem nastupoval jako rabín v Praze, tak jsem tuto práci přijímal s tím vědomím, že to tak je. I když to byly nádherné časy, kdy se zdálo, že se to po šoa a založení židovského státu nebude opakovat. Ukázalo se ale, že to bylo jenom zdání. Antisemitismus existoval, ale byl pouze na čas poslán do podvědomí. Židovská historie, především v židovském exilu, mluví o tom, že jsou období příjemná a období velmi nepříjemná. A my Židé nemáme předpokládat, že to, co je ve svém principu pro nás špatně, je pro nás vlastně dobře.

Podstata antisemitismu je velmi primitivní. Jak je možné, že přežil až do dnešní doby?

Odpověď je jednoduchá. Moderní doba je totiž ze všech nejblbější. Jenom když srovnáte období, které prožíváme teď, s časem, který jsme prožívali ještě donedávna, se zdálo, že antisemitismus je kdesi na smetišti dějin. Ale jeden z nejdůležitějších vykladačů Tóry rabi Moše ben Nachman Gerondi, známý jako Ramban, ve 13. století vykládal antisemitismus nenávistí k pravdě, protože Bůh a pravda je jedno a totéž. Každý jedinec se musí nějakým způsobem vyrovnat se svou pravdou o sobě, a to platí i v případě národa nebo lidstva. Většinou se tomu vyhýbáme, svůj obraz v zrcadle máme tendenci si vylepšovat. A když už to nejde, je nejsnadnější říct, že to není pravda, ale výmysl druhých.

Kolik je v současné době členů v židovských obcích v České republice?

Když nepočítáme Prahu, tak je to kolem tisíce.

Myslíte si, že v budoucnu jejich počet bude spíš klesat, nebo poroste?

Nejsem prorok, ale předpokládám, že mimo Prahu a velká centra bude spíše klesat.

Čím se to stalo, že počet členů židovských obcí je na takové úrovni. Způsobily to emigrační vlny po skončení války?

Redukce židovského obyvatelstva v Evropě klesla za šoa do té míry, že ve střední Evropě, kde Němci mohli zcela prokazovat svoji moc a po nich nastoupil komunistický režim, to po jeho pádu vypadalo jako po pogromu. Důsledky, které to přinášelo, znamenaly totální zničení jednotlivých židovských komunit, k tomu emigrace na západ, případně do Izraele nebo do USA. Ale to není v židovské historii nic nového, Židé hledali někde útočiště. Odcházeli tam, kde to bylo lepší než v místě, odkud je vyháněli.

Nemáte obavy, že pokud tento vývoj bude pokračovat, tak židovský život v českých zemích zanikne a zmizí?

To si vůbec nemyslím. Víte, ti lidé nezmizeli. Oni, pokud přežili, se odstěhovali jinam, to Židé dělali celou dobu. Já jsem také byl odstěhován do Německa už jako dospělý člověk, protože v naší zemi vládli komunisté. Stačí se podívat do historie. Tam vidíme, že Židé cestují a hledají pro svůj život místo, kde se dá žít. Tak to vidím i tady. A pokud to bude za dvacet let tak, že budeme všichni v Izraeli, tak chvála Pánu Bohu.

Evropou už řadu let hýbe migrační vlna. S jakými pocity sledujete tuto situaci?

Ve všech evropských zemích existují zákony, které se týkají lidí, kteří mají nárok na azyl. Zažil jsem to kdysi v Německu. Není to moc spravedlivé, protože to samozřejmě mají jednodušší lidé, kteří museli z domovské země odejít z politických důvodů. Moc se ale nebere ohled na lidi, kteří utíkají ze svých domovů, protože jsou tam u moci vrazi, je tam válka a podobně. Někteří ti lidé třeba chtějí jenom přežít dalších deset let, ale co deset, příští den! My máme svoji tragickou zkušenost. Jako Židé jsme byli kdysi rádi, když nás někam vůbec přijali a mohli jsme přežít, nebyli jsme spálení v krematoriích koncentračních táborů. Z tohoto pohledu bychom měli odpovědět tak, že ty chudáky přijmeme. Skutečnost je ale taková, že člověk se dozví, že to není tak jednoduché, že je třeba být v této věci ostražitější. Na to dává možnosti azylový zákon, jak se chovat k lidem, kteří se chtějí do Evropy přistěhovat. Kupodivu dnes už policie ví, kdo je terorista a kdo ne. Problém je ale v tom, že nedokáže tyto nebezpečné lidi včas poslat pryč, nebo je zavřít. Přílišná ohleduplnost vůči vrahům je chyba.

Byl jste také mnoho let rabínem Pražské židovské obce. Obraceli se na vás lidé s žádostí o duchovní radu? Nebo třeba potřebovali poradit s osobními problémy?

Ano, to je součástí rabínské služby, pokaždé je to těžké. O něco lehčí to bylo v okamžiku, kdy se na mě obrátil Žid, tedy člen naší komunity. Vztah k němu je jiný než k někomu, kdo Žid není, rodinné pozadí má úplně jiné a podobně. Proto jako rabín tomuto člověku pořádně poradit nemohu. Skutečností ale je, že naši Židé jsou mnohem uzavřenější, pokud jde o rady a porady. Každý má většinou pocit, že je se svým problémem sám. Prošel jsem si tím i já osobně, když jsem měl také podobný pocit, že jsem se svými problémy musel být sám. A pak jsem také sledoval, že je to i generační problém, který mám. Týká se dětí, které se narodily těsně před koncem války nebo za války a ještě byly moc malé, aby si to uchovaly v paměti. Právě tento pocit patří k opuštěnosti v židovství, to je pro nás všechny signifikantní. Z tohoto důvodu ke mně, bohužel, přicházeli většinou lidé, kteří nebyli Židé a většinou to byli lidé, kteří byli duševně nemocní. V takových případech mi nezbývalo nic jiného, i když mně jich bylo líto, než jim citlivým způsobem poradit, aby se obrátili na odborníka z oblasti psychologie nebo psychiatrie.

V roce 1983 v rámci akce Asanace a Pavouk vás estébáci donutili opustit tehdejší Československo. Vzpomínáte někdy na tyto okamžiky?

Občas. Nebylo to jednoduché a raději o tom už dnes nebudu mluvit. Na druhou stranu to byla možnost žít dál a nebýt úplně vyřazen ze života. Tím, že jsem odešel do emigrace, jsem přestal být v situaci, kdy jsem nemohl dělat vůbec nic a ještě mi hrozil kriminál.

Před volbami se vynořilo několik nových politických formací a některé veřejně deklarují, že chtějí opustit demokratický systém. Vnímáte jako bývalý disident jejich aktivity jako hrozbu?

V každé společnosti jsou minimálně dvě skupiny lidí, které si nemyslí to samé a vždycky to musí nějakým způsobem dozrát do nějakého konfliktu, ten je vždycky bolestný, ale zdravý. Máme za sebou velmi dlouhé období, kdy se v Evropě a ve světě dařilo demokracii. Dokonce se to týkalo i nás v Česku, najednou tady také byl blahobyt. Ten vede k tomu, že člověk žije konzumem, ztuční, zpohodlní a věci duchovního charakteru jdou stranou. Naopak zase, co říkají, dostává charakter jakéhosi náboženství. A lidé na to začnou věřit. Pak je tu skupina lidí, kteří si troufají myslet, že se ti druzí zbláznili. Že už jim nestačí dvě pohlaví, ale potřebují mít pohlaví, kdoví kolik, a hlavně mít to potvrzeno Parlamentem. Oni tu potřebu zřejmě v sobě mají. Společnost v tomto směru, pokud na to má peníze a je skutečně zpovykaná, má tendenci se rozpínat, kam to až jde, a proto dochází k situaci, kdy se dostávají ke slovu i pohledy a názory, které dříve nebyly tak v módě.

Máte obavy z antisemitismu?

Obav má člověk vždycky dost, zvláště Židé. Existuje ještě třetí skupina lidí, kteří byli nuceni se na nějakou dobu stáhnout z dějinného jeviště, poněvadž na něm napáchali takové zločiny, které nebudou jen tak zapomenuty. Jednou však přece – a toho jsme právě svědky. I tady v Česku, které je velmi proizraelské a prožidovské, se všechno může změnit, Češi se naštvou, změní svoji většinovou rezervu vůči Židům a spustí to naplno jako jiné národy. Pokud se to stane, budeme rádi, že existuje stát Izrael, že budeme mít kam utéct. To by si měl uvědomovat každý Žid.

Může se stát, že podzimní volby dopadnou velmi špatně?

Může. Chraň Bůh, aby se to stalo, ale Bůh, jak známo, není Žid. Takže je asi načase se vrátit k otázce na začátku, tedy proč opět sílí vlna nenávisti k Židům? Řekl bych, že ještě doznívá něco jako apoteóza Izraele. Ano, ještě nedávno jsem byl účasten akce spojené s vydáním knihy Génius Izraele. Jsem poslední, kdo by zpochybňoval cokoli v ní řečeného, ale nezapřu, že mi celý večer běhal mráz po zádech.

Jste původním zaměstnáním spisovatel a dramatik. V posledních letech jste vydal několik nových a velmi úspěšných knížek. Chystáte něco nového, na co se můžeme těšit?

Píšu pořád a stále mám něco rozepsaného. Myslím ale, že už jsem napsal dost a měl bych pomalinku odejít do důchodu. Pořád to ale nejsem schopen udělat.

Přiznám se, že si moc neumím představit, že odejdete do penze.

V důchodu už jsem dávno. Svoji práci ale nemohu jen tak nechat, důvody jsou různé. Zatím mě ještě z nějakých důvodů z mojí funkce nevyhodili (smích), protože jsem celkem relativně zdravý a ještě jsem schopný něco dělat. A také situace je taková, že mladých lidí s patřičným vzděláním je v naší komunitě pomálu.

Naznačujete snad ukončení svých pracovních aktivit?

Na odchod do ústraní se nijak nechystám, ale musím počítat s tím, že to jednou přijde. Například mě teď zlobí kyčel a nějakou dobu jsem nedávno byl po úrazu vyřazený z provozu. Život už je takový. V třiaosmdesáti letech už nejste v pozici člověka, který je překvapený, že mu něco nefunguje (smích).

Karol Sidon je vrchní zemský rabín, dramatik, spisovatel, scenárista, náboženský myslitel a signatář Charty 77. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. Do roku 1968 byl dramaturgem Krátkého filmu ve studiu Jiřího Trnky. V letech 1968 až 1969 byl redaktorem Literárních listů a Listů. Napsal známé knihy Sen o mém otci a Sen o mně. Jako scenárista spolupracoval s režisérem Jurajem Jakubiskem. Od roku 1970 nesměl pracovat ve své profesi a byl zaměstnán jako prodavač tisku. Po podpisu Charty 77 byl vyhozen a pracoval jako topič. V roce 1983 byl Státní bezpečností donucen odejít do emigrace. V Izraeli pak absolvoval rabínská studia a v roce 1992 se stal pražským a zemským rabínem. Některé knihy u nás vydal pod pseudonymem Chaim Cigan.