foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Dopisy z popela
RECENZE: Literaturu o holokaustu lze rozdělit v zásadě jen do dvou kategorií, na beletrii a literaturu faktu. Do té první patří Jiří Weil, Arnošt Lustig či Anne Franková. Do druhé pak Danuta Czechová, Rudolf Vrba nebo právě Pavel Markovič Polian (1952). Jiné členění neuznávám.
Jeho kniha Dopisy z popela. Záznamy židovského sonderkommanda v KT Auschwitz je ale v mnoha ohledech jiná, nelítostná, krutá, zlá. Přestože se tématu věnuji dlouhodobě, narazil jsem v ní dokonce na odstavec, který mnou hluboce otřásl. Nebudu ho citovat, týká se totiž způsobu mučení a usmrcení vězňů v mělkém hrobě.
Už na začátku proto chci varovat, že tato kniha (636 stran) není pro každého a rozhodně se nejedná o „vzpomínkovou četbu“ typu Ve čtrnácti sám v Osvětimi Tomáše Radila, Deník Ruth Maierové či Byl jsem Mengeleho asistentem Miklóse Nyiszliho.
Kniha ruského historika Pavla Poliana, vydaná v překladu Aleše Valenty nakladatelstvím Academia, je první kompletní edicí všech devíti textů, které se dosud podařilo objevit v půdě a popelu bývalého koncentračního tábora Osvětim. Autor ji rozdělil do dvou hlavních a desítek menších celků.
Úvodní část s názvem „Život a smrt v pekle“ bilancuje vznik, vývoj a okolnosti provázející budování koncentračních táborů. V některých pasážích text připomíná Kalendář událostí v KT Auschwitz polské historičky Danuty Czechové (Academia, 2021), její opus magnum. Zatímco Czechová pracuje „německy“, tedy prostřednictvím čísel a krátkých vět, Polian navíc rozebírá, kombinuje a vkládá do širokých souvislostí. Jeho text je nejsilnější ve chvílích, kdy se dostává ke svědectvím samotných obětí:
„Vystoupili jsme z vlaku. Pohleď, příteli, co se zde děje. Pohleď, kdo nás přišel přivítat. Jsou to vojáci s helmami na hlavách, s velkými biči v rukou […] s velkými, zlými psy. To je to, co nás čekalo místo otevřené náruče. Nikdo nemůže pochopit, k čemu je toto uvítání nutné. Proč tak hrozné přijetí? Proč? K čemu? Kdo jsme my, že proti nám namířili mocné zbraně a štvou na nás zuřivé psy? Jsme přece mírumilovní lidé, přijeli jsme pracovat – k čemu jsou dobrá tato zajišťovací opatření? Jen počkej, hned uvidíš. Hned při vystoupení z vagonu nám byly odebrány pytle s věcmi, a to včetně zavazadel, vše bylo naházeno na hromadu. Nic jsme si nemohli ponechat, nic mít u sebe. Tento rozkaz všechny zastrašil: Když je ti nařízeno odevzdat.“
Stěžejním motivem knihy jsou osudy členů sonderkommanda. O jejich práci se již napsalo mnoho, připomenu například Filipa Müllera, jehož svědectví zaznamenal i Claude Lanzmann ve filmu Šoa. Kdo tyto pasáže zná, ví, jak šílenou práci museli vykonávat.
Polianův text se na ně ovšem nedívá jako na hrdiny (výjimkou je Primo Levi), nýbrž jako na pomocníky nacistů, a to především prostřednictvím citovaných vězňů. Na čtenáři pak zůstává, jak se k tomuto pohledu postaví.
Druhá část knihy je věnována samotným dopisům a vzpomínkám.
Samozřejmostí je bohatá obrazová příloha, jmenný rejstřík a hodnotný soupis literatury, na jehož vzniku se kromě autora podílel také historik Andreas Kilian.
Dopisy z popela představují brilantně zpracovaný materiál o těch nejotřesnějších zločinech. Některé pasáže popisující metody vražd a poprav však opravdu nejsou pro každého. Doporučuji je přeskakovat, protože se vám mohou nechtěně zarýt do paměti, stejně jako se to stalo mně.