foto: Archiv Marko Čermáka, se svolením/Hudebník a tramp Marko Čermák
Kreslíř slavných Rychlých šípů, tramp a muzikant byl desítky let pod dohledem komunistického režimu. „Nedařilo se jim nás zlikvidovat, tak nám alespoň komplikovali život,“ řekl Marko Čermák v rozhovoru pro PrahaIN.cz. Odmítl spolupráci se Státní bezpečností a i dnes vyznává myšlenky Jaroslava Foglara.
Kdysi dávno jste se stal trampem a zůstal jste jím celý život. Jak vás tramping ovlivnil a co vám tento způsob života dává?
Trampingu se skutečně věnuji celý život, i když teď, v 86 letech, jsem ho musel trochu omezit. Dává mi především obrovský pocit svobody, volnosti a romantiky. S tím je samozřejmě spojeno také pevné kamarádství a sounáležitost s partou lidí, která spolu jezdí ven.
Kdysi trampy tvrdě pronásledovali komunisté. Letos vám prezident udělil státní vyznamenání. Čekal jste něco takového?
Vůbec ne. Bylo to pro mě obrovské překvapení. Vůbec jsem to netušil a říkal jsem si, že moje zásluhy nejsou tak velké, abych někdy něco takového dostal. Když jsem pak mluvil s panem prezidentem, řekl mi, že do prezidentské kanceláře volalo tolik lidí, že to museli řešit. Možná i díky nim jsem ocenění získal. Nevycházel jsem z údivu.
Vnímáte vyznamenání také jako ocenění českého trampingu?
Určitě. Při slavnostním předávání zaznělo, za co všechno ocenění dostávám. Byly tam zmíněny moje kresby, pokračování v odkazu pana Fischera při kreslení Rychlých šípů, ale také hudba, country a bluegrass. Tramping tam přímo jmenován nebyl, ale to všechno spolu úzce souvisí.
V roce 1968 jste vyhrál konkurs a stal jste se kreslířem legendárního komiksu Rychlé šípy Jaroslava Foglara. Jak vzpomínáte na okamžik, kdy jste převzal tento slavný komiks?
Jako každý kluk jsem Rychlé šípy samozřejmě dobře znal. Dokonce jsem si je už v dětství sám kreslil. Když jsem se pak dozvěděl, že vybrali právě mě, byly to nádherné okamžiky. Bez nadsázky to byla moje celoživotní výhra. Bylo úžasné vidět v sešitech napsáno: „Píše Foglar, kreslí Čermák.“
Knihy Jaroslava Foglara ovlivnily několik generací a představují jedinečný fenomén. Mají jeho myšlenky a hodnoty stejnou váhu i dnes?
Nepochybně. Dokonce bych řekl, že dnes mají ještě větší význam. Nechci být starý dědek, který všechno kritizuje, ale hodnoty části dnešní společnosti jsou poněkud podivné. Mladí lidé, kteří jdou do života, se musí nějak orientovat. Hodnoty, které propagoval pan Foglar a jejichž nositeli jsou právě Rychlé šípy, jsou proto dnes ještě cennější než dřív.
Co podle vás komunistům na trampech, na Rychlých šípech a Jaroslavu Foglarovi nejvíc vadilo?
Především to, že neměli party těchto mladých lidí pod kontrolou. My jsme nepotřebovali nic oficiálního. Scházeli jsme se sami, jezdili jsme do lesa a scházeli jsme se na různých místech ve staré Praze. Oni ale chtěli mít o všem přehled. Trampské osady a podobné party se jim nelíbily, protože se obávali, že se tam děje něco, co nemohou ovlivňovat. Nedařilo se jim nás zlikvidovat, tak nám alespoň naši činnost komplikovali, jak mohli.
Patřil jste také k průkopníkům country a bluegrassu u nás. Stál jste u začátků skupin Greenhorns a White Stars. Jak těžké bylo v 60. letech prosazovat hudbu inspirovanou americkou country a trampskou muzikou?
Měli jsme trochu štěstí. Už na počátku 60. let jsme fungovali jako osada Hejkalů. Zakládající trojici tvořili šerif Honza Vyčítal, Pepa Šimek a já. Čerpali jsme především z amerických lidových písní. Zpívali jsme tak vlastně písně „utiskovaného“ amerického lidu. I proto nás asi komunisté nechávali žít (smích).
V 70. letech jste při výslechu odmítl spolupráci se Státní bezpečností. Měl jste strach, že vaše odmítnutí bude mít vážné následky?
Samozřejmě. Musel jsem se dostavit do Bartolomějské ulice k výslechu a byl jsem rozklepaný a čekal, co se bude dít. Měli jsme hrát v tehdejším západním Německu, kam nás kupodivu pustili. Estébáci se mě zeptali, zda bych pro ně nemohl sledovat, kdo se tam s kým stýká a zda se tam neděje něco podezřelého. Měl jsem jim podávat zprávy. Vůbec jsem v tom okamžiku nevěděl, co mám dělat. Pak mě napadla zoufalá odpověď. Řekl jsem jim, že ihned ohlásím třeba to, když uvidím, že někdo na ulici vykrádá auto.
Jak reagovali?
Čekal jsem, že mě seřvou, ale oni to úplně přešli. Asi byli překvapeni z tak blbé odpovědi. Představte si, že výslech nakonec vyvrcholil tím, že mi tam začali zpívat naše písničky. Seděl jsem jako opařený a říkal si, co se to děje. Nakonec mě nechali být a už se nikdy neozvali. Mělo to ale zajímavou dohru.
Co se stalo?
O něco později se ukázalo, že někteří příslušníci StB chodili na naše koncerty. Dokonce se tam jednou dostali do takové extáze, že stříleli ostrými náboji do stropu a sestřelili lampu nad pódiem. My jsme byli v šoku a vůbec jsme netušili, že to byli lidé, kteří nás hlídali.
Jste ve věku, kdy už většina lidí přemýšlí o odpočinku. Vás to ale neustále táhne do přírody na vandry, hrajete se svou skupinou a pořád kreslíte. Co vás dnes nejvíc těší a co byste ještě chtěl zažít a vytvořit?
Největší radost mám z toho, že funguje naše kapela Paběrky, máme kde hrát a lidé pořád chodí na naše koncerty. Těší mě i to, že si lidé stále objednávají moje obrázky Rychlých šípů. I když mě už kreslení unavuje. S kapelou ale stále jezdím na vystoupení a na zkoušky chodím možná raději než dřív. Říkám si, kdo ví, jak dlouho ještě budu mít sílu to všechno zvládat. Tak toho musím využít.
A vandry?
Tramping jsem bohužel letos musel trochu omezit, protože už nemám takovou fyzičku a těžko ujdu několik kilometrů. Pořád ale jezdíme na naše místa. Na jaře jsme byli na Brdech a v létě na Berounce, kde máme svoje tábořiště stranou od lidí. Naposledy jsme tam byli první říjnový víkend.
Marko Čermák (*14. února 1940 v Praze) je český kreslíř, ilustrátor, hudebník a tramp. Vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1968 se proslavil kresbami v pokračování komiksového seriálu Rychlé šípy od spisovatele Jaroslava Foglara. Je také autorem kresleného seriálu Modrá pětka a ilustrací v řadě dobrodružných knih. Vedle výtvarné tvorby se věnuje country a bluegrassové hudbě. V roce 1965 byl jedním ze zakladatelů skupiny Greenhorns (pozdější Zelenáči). Později založil vlastní kapelu Paběrky Marko Čermáka, se kterou hraje dodnes. Patří k průkopníkům hry na pětistrunné banjo v Česku. Za přínos českému komiksu získal v roce 2015 Cenu Muriel. O dva roky dříve získal jako první Čech významné ocenění americké International Bluegrass Music Association.