„Vždy jsem si musela obstarat práci sama,“ říká herečka Eva Hrušková

Herečka je během roku prakticky neustále na cestách za publikem. Se synem Zdeňkem Rohlíčkem občas odehrají dvě až tři představení denně. Je plná chuti do života i energie a má mnoho plánů do budoucna.

Herečka je během roku prakticky neustále na cestách za publikem. Se synem Zdeňkem Rohlíčkem občas odehrají dvě až tři představení denně. Je plná chuti do života i energie a má mnoho plánů do budoucna.

V červnu končí divadelní sezona, jste spokojená?

Sezona byla výborná, skvělá. Hrajeme nejen pro děti, ale naše představení jsou vhodná i pro dospělé diváky. Proto se jmenujeme Divadlo nejen pro děti. Mezi lidmi i pořadateli se už proslechlo, že naše divadlo je na vysoké úrovni, a tak nemáme o představení nouzi. Naopak máme občas co dělat, abychom všechno zvládli. Můj syn (Zdeněk Rohlíček, pozn. red.) převzal role po Honzíkovi a hrajeme spolu. Spolupracujeme také s Jiřím Žáčkem a Zdeňkem Bartákem, který pro nás dělá hudbu. Máme nádherné loutky. Jezdíme po kulturních domech, divadlech a v létě míříme na letní pódia.

Kolik odehrajete představení do měsíce?

Hodně. Říjen, listopad, prosinec je po 35 představeních, hraje se i dvakrát za dopoledne. Přes léto hrajeme na hradech, třeba na Svojanově, v Týnci nad Sázavou. Máme své stálé letní štace. Ovšem v srpnu si také rádi odpočineme a v září začínáme znovu. Se synem jezdíme sami. Přijedeme třeba do Jablonce nad Nisou a postavíme si scénu. Zdeněk zapojí zvukovou aparaturu, hrajeme, syn pouští hudbu a zpíváme. Po představení to zase složíme a jedeme jinam. Děláme to jako kdysi divadelní společnosti za starého Kopeckého. Pouze vůz s koněm vystřídalo auto.

Vy jste se vlastně vrátili ke kořenům.

Ano, a je to úžasné. A velmi mě těší, že před několika lety se dostalo české a slovenské loutkářství na seznam nehmotných památek organizace OSN UNESCO. A také jsme rádi, že máme originální loutky vyřezané z lipového dřeva. Náš výtvarník a dřevořezbář Jaroslav Doležal byl skvělý a čerpal z tradic starých loutkářů.

Jste v bezprostředním kontaktu s publikem. Jak náročné je hrát pro děti?

Na každé představení se těším. Když hrajeme pro děti, tak mám ráda, když je v hledišti takové světlo, abychom na ně viděli, protože pak udržíme děti v klidu. Už poznáme, kdy třeba nějaký kluk chce něco komentovat nebo podobně. V takovém okamžiku provedeme oční kontakt a je klid. A představení bez vyrušování pokračuje. Občas si děti vodíme na jeviště. Například když hrajeme Staré pověsti české, tak děti hrají Kazi a Tetu. Libuši máme jako loutku. A děvčata z publika si pak vyvolí Bivoje. Takže hrají Kazi, Tetu a Bivoje. Potom je svatba, kdy si Bivoj bere Kazi. A to jsou velmi úsměvné historky. My řekneme: „A teď bude svatba! Bivoj si vezme Kazi.” A Bivoj vykulí oči a ozve se: „Neeee!” Pak se baví i paní učitelky a my s nimi.

Je těžké zaujmout dětské publikum?

Náročné to je. Člověk na to asi musí mít určitý talent. Pamatuji si, že jednou jsme byli s manželem na jakési akci v kině před filmem. V publiku seděly děti z prvního stupně základní školy a s námi tam tehdy byl Jirka Krampol. Pořadatel se na nás obrátil s tím, že film se začne promítat za několik minut. Prohlásil: „Pane Krampole, něco těm dětem běžte říct.” Krampol se koukl do hlediště a řekl: „Já se jich bojím,” a poslal tam manžela. Dopadlo to tehdy dobře, protože on se dětí nebál.

Za několik měsíců budou volby. Sledujete s manželem aktuální události a bavíte se o politice?

Honzík zprávy samozřejmě sleduje, já ne. A vůbec se na toto téma nebavíme. Oba máme úplně stejné názory. Víme to a domů si politiku netaháme. Manžel jako malé dítě zažil od komunistického režimu takové příkoří, že na to se nedá zapomenout. V osmi letech sebrali jeho tátu, zavřeli ho do kriminálu a postavili před soud. Neudělal nic, a přesto byl odsouzen na doživotí. Naštěstí nedostal trest smrti ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou. To se nedá pochopit ani odpustit. Proto chápu, že má právo tvrdit, že se nyní máme dobře a žijeme hezký život. Různí neznámí lidé mu to občas různě vyčítají. On má ale svoji pravdu a stojí si za ní. A já budu vždy stát při něm.

Žijeme 36 let v demokratické společnosti. Užíváte si svobody naplno?

Rozhodně. Měla jsem výhodu, že jsem celý život jako herečka byla na volné noze. Nyní jsem OSVČ. Nikdy mě nečekala na konci měsíce výplata od zaměstnavatele. Vždy jsem si musela práci sama sehnat, připravit se, odehrát roli a teprve potom inkasovat peníze. Byla jsem proto zvyklá starat se sama o sebe. Jsem spokojená a s manželem si svobodu užíváme skutečně naplno.

Prý v Česku žije 20 procent lidí, kteří nechtěli listopad 1989. Teď někteří z nich začali být aktivní a hlasitě říkají, že chtějí změnit režim.

To vůbec nekomentuji. Držím se hesla nehodnotit, nekritizovat, nerozčilovat se. Řídím se tím proto, abych si zachovala zdravý rozum.

Váš manžel je pověstný svojí noblesou a laskavostí. Řekněte mi o něm něco víc.

On je dokonalý gentleman. Má rád lidi a chová se ke každému slušně. Celý život se drží svých zásad a nikdy neustupuje od svých názorů. Jeho tatínek ho vychovával do osmi let. Po zatčení a uvěznění pokračoval v jeho výchově prostřednictvím dopisů, které posílal z kriminálu. Myslím si, že manžel právě od něj zdědil takové osobní kvality.

Máte spokojené manželství. Jakou roli hraje to, že jste se brali ve zralém věku?

My vždy říkáme, že když jsme našli, tak už jsme byli hodně dospělí (smích). Jsem ráda, že už jsme spolu pětadvacet let. Vůbec mě to nenapadlo, že budeme mít tak krásné manželství. Jsem totiž beran a chci mít pořád pravdu. Ale vedle manžela ji vůbec nepotřebuji. On je úžasný a je nám spolu krásně.

Váš manžel o vás říká, že výborně vaříte. Co z vaší kuchyně nejvíc ocení?

On je totiž skvělý. Já totiž, podle mého názoru, vůbec nejsem dobrá kuchařka. Když jsem se starala o své tři syny, tak jsem uměla asi deset jídel a ty jsem takzvaně točila (smích). Vařím pořád dokola řízky, rajskou, čočku a prostě takové ty známé české klasiky. Je ale pravda, že manželovi ode mě chutná úplně všechno. A strašně rád má rýži. Občas upeču třeba řezy z litého těsta. Ale ne moc často, abychom nepřibrali na váze, protože si hlídáme postavy. Udělám třeba banánový chléb. A protože se ráda podělím, tak dorazí syn a vždy si odnese půl plechu. Ráda vařím polévky a také je ráda jím. Jak už jsem řekla, s manželem se hlídáme. V našem věku bychom měli jíst poctivý hovězí vývar, který obsahuje kolagen, který je důležitý na kosti, klouby, na pleť a zuby. Proto nejčastěji vařím tradiční hovězí vývar z masa i kostí. Dávám vždy hodně zeleniny a krupicové noky. Je to vlastně polévka, která v pohodě nahradí velké jídlo.

Celý život se věnujete herecké profesi. Uvažovala jste také o jiné variantě?

Kdysi na začátku jsem měla různé alternativy. Lákaly mě dějiny umění, dějiny divadla a také cestovní ruch. Studovala jsem kvůli tomu jazyky. Umím anglicky, francouzsky, řecky, italsky a španělsky. Nakonec se to všechno vyvinulo tak, že jsem si řekla, že nechci dělat nic jiného než herectví. Myslím, že jsem se rozhodla dobře a mám ráda svoji profesi. I proto, že se v ní mohu celý život neustále zdokonalovat a zlepšovat.

Prozradíte nám vaše plány na léto?

Honzík jede do lázní a samozřejmě tam přijedu za ním. Se synem během prázdnin hrajeme na zámcích a hradech. A také se těším, až budu s oběma vnučkami, kterým je 3,5 a 7,5 roku. Společně budeme na chatě a na několik dní pak odjedeme do Řecka. Malou nehlídám, protože žije v Kroměříži. Starší Elinka bydlí v Říčanech, ale během roku se také moc neužijeme. Občas spolu třeba chodíme do Národního muzea a podobně, to si pak spolu užíváme. Je klidná, chytrá, miluje matematiku a hodně se na všechno vyptává. To jsou hezké okamžiky.

Váš manžel účinkuje v koncertním oratoriu podle slavné knihy Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Představení se odehrávají v různých kostelích. Chodíte na jeho vystoupení společně?

Samozřejmě. Je to nádherné využití krásných prostor ve svatostáncích a mám velkou radost, že o tato představení je tak velký zájem. Honzík při představeních recituje za doprovodu varhan, harfy a vystupuje i s nejlepší harfistkou Janou Bouškovou, která je úžasná. Jsem na něj pyšná, máme opravdu krásnou práci.

Přemýšlíte někdy o věcech mezi nebem a zemí?

Nejsem věřící člověk, ale respektuji Boha. Ve víře mě vychovávala moje prababička. Rodiče ne, protože patřili k mladé poválečné generaci. Prababička ve mně ale zasela semínko víry a podle ní se snažím žít. Nelžu, neubližuji lidem. Jsem přesvědčená o tom, že nad sebou máme něco, co je daleko větší než my a musíme to respektovat.

Cítíte někdy přítomnost Nejvyššího?

To nevím. Ale když jsem kdekoli v kostele, tak se pomodlím a vzpomenu si na všechny moje blízké lidi, kteří mi už odešli. V takových okamžicích mám opravdu pocit, že jsem s nimi ve spojení. A doufám, že se mají dobře.