foto: Agáta Bohatá, se svolením/Simona Bohatá
ROZHOVOR: Simona Bohatá je spisovatelka, která umí psát o životě – s humorem, nostalgií i nadsázkou. Dětství a dospívání prožila v pražských Strašnicích a na Žižkově a právě tam zasazuje většinu svých knih.
Debutovala románem Máňa a my druzí. Následovaly knihy Všichni sou trapný a Klikař Beny, nominovaný na Magnesii Literu. V povídkové sbírce Zbabělí hrdinové rozehrává s empatií a jemnou ironií osudy těch, kteří se ve světě nikdy úplně nezabydleli, ale přesto v sobě nesou sílu i naději. Nejnovější knihou je sbírka Bolesti pro každý věk i postavu, v níž se vrací do pražských ulic, dvorků a pavlačí. První povídka z této sbírky nejprve vyšla v angličtině, nyní si ji čtenáři mohou vychutnat i česky, v plné síle jejího osobitého jazyka. Hrdinové jejích příběhů jsou skoupí na slovo, pečlivě si střeží svá tajemství, ale i v tom nejtišším gestu je ukrytá touha ještě jednou, možná naposled, žít. Simona Bohatá žije na jihu Čech. Do Prahy se vrací za kulturou, přáteli a někdy jen tak, projít se ulicemi, kde to všechno začalo.
Když jste v Praze, kde se nejraději procházíte?
To je různé. Mám ráda celou Prahu, myslíme-li Prahou město bez svíravého prstence sídlišť, tedy od jejích periferií po centrum. Před rokem jsem byla Ivanou Myškovou přizvána, abych jí pro její podcast Fascinace provedla Strašnicemi. A protože jsem v rodné čtvrti dlouho nebyla, udělala jsem si důkladný průzkum, abych věděla, jak nyní místo mého dětství vypadá. Z té procházky i podcastu čerpám náladu dodnes. Ráda se brouzdám Vršovicemi i Žižkovem, mám silný vztah k Libni, Hostivaři, Karlínu. Léta jsem žila na šestce a odtud je jen skok na Letnou nebo na Hrad. Centrum Prahy je úžasné i děsné zároveň.
Pročpak?
Nelíbí se mi zástavba Masaryčky, připadá mi to jako blbě udělaná výstava baráků náhodně sesypaných na jeden plac. A protože místa je málo a platících vystavovatelů mraky, nahňácáme to na sebe jedno přes druhé. A co mi připadá blbé, je rekonstrukce Máje a zástavba v bezprostředním okolí. Zejména Kafka vrtící se na tak malém a temném prostoru, jako by byl v krabici a já s ním. Myslím, že na tom plácku měl být parčík. Oáza s troškou zeleně, které je v centru tak málo.
Jaká byla Praha vašeho dětství a mládí? A jaká je Praha dnes?
Praha mého dětství, to byly Strašnice, maximálně Vršovice. Málo aut, lítání přes zrušené Jirmanovo zahradnictví až na psí louky a plácky. Byla to doba, kdy se ještě krásně plýtvalo místem, plácky byly skoro v každé ulici, stačilo jen protáhnout se. Býval tam šrot, šutry, fotbalové branky namalované patou do ztvrdlé hlíny. Cvrnkání kuliček za otravného dozoru bab z ulice posedávajících na lavičkách naproti našemu domu, školka přes gumu a Honzo, vstávej! a čáp ztratil čepičku. Ubohý medvěd, kterého věznili cirkusáci přes zimu v chatičce naproti našemu domu. Zimní stadion – a já se plácám na šlajskách a závidím holkám sukýnky a piruety na skutečných bruslích. Dětství je kaleidoskop.
Praha mého mládí, to bylo přívětivé místo, které od rána do noci nabízelo úžasné zážitky, až se divím, že jsem do školy dorazila aspoň občas. Tolik výstav, divadel, koncertů, filmů a hospod. Kavárna Slavia otevřená od rána do noci, periferní pražská zákoutí inspirující k prvním fotkám. A antikvariáty a knihkupectví a nonstop kino Hvězda, kde se dalo zašít za dvě koruny od rána až do večerního promítání. Taky to byl bouřlivý konec osmdesátých let. Demonstrace, Palachův týden, zatýkání, fízlové na každém rohu. Cítili jsme, že režimu dochází dech a tehdy Praha opravdu vřela. Jsem ráda, že jsem to zažila.
Praha současná se přibližuje moderním metropolím se všemi plusy i minusy. A já mám radost, když zjistím, že můžu chodit na Staromák a na Kampu do Skautského institutu a doufám, že to tak zůstane navzdory lukrativitě těch míst. Minusem je jednoznačně doprava, která by určitě nebyla tak šílená, kdyby Praha konečně dokázala vystavět pár P+R parkovišť v dosahu metra a příměstských vlaků.
Jaké bylo vaše dětství?
Dětství nebylo žádná selanka. Vyrůstala jsem uprostřed bojového pole, na němž spolu zápolily matka Aranka a babička Máňa. Muži, jakkoliv se v naší rodině vyskytovali, nebyli nijak osudoví. Zajímaví po všech směrech ano, silní ale nikdy. Ale jak jsem napsala na závěr mé prvotiny: Máňa s Arankou mě naučily dívat se, pozorovat a pamatovat si, a i když to zjevně nebyl jejich chtěný cíl, jsem jim za to vděčná. Určitě to dalo základ mému psaní.
Ve školce i na základce jsem měla kliku na šikanující kantory, někdy to byli úplní magoři. Jako jedna zastupující učitelka, která se plížila třídou, tahala nás za vlasy a při češtině rozdávala pětky z geometrie, kterou jsme v páté třídě vůbec neměli. Později se ukázalo, že bábu propustili z psychiatrie v Bohnicích se zákazem vyučovat. Tato informace se ale někde zadrhla, a díky tomu mám doživotní zážitek a spoustu pětek ze „špatného podtrhávání nadpisu“. Také jsem zažila třídního učitele a alkoholika zároveň, který nás poučoval o zrádné partě, jež chtěla rozvrátit naše úžasné socialistické zřízení pomocí knih. Řekl doslova: „Je tam třeba ňákej Vaculík, ale jakej to může bejt spisovatel, když já jsem od něho nic nečet.” Pomyslela jsem si, že si to jméno musím zapamatovat. O Chartě 77 jsem tím pádem poprvé slyšela, když mi bylo dvanáct.
To všechno se odehrávalo na elitní základní jazykové škole, kde jsem měla tak mizerné výsledky, že mě matka přeřadila na žižkovskou základku, kde jsem se rázem z outsidera vyšvihla na premianta. Zatímco se mnou v minulé škole nemluvili, protože jsem byla nýmand, zde se se mnou nebavili, protože jsem byla šprt. To se ale později srovnalo a já díky svým spolužákům poznala Žižkov těsně před asanací. Je to dodnes velmi bolestná a těžko zpracovatelná vzpomínka, kterou jsem se pokusila vylíčit v novele Všichni sou trapný a v románu Klikař Beny, kde se objevuje nejen zánik dolního Žižkova, ale také bourání vysočanské kolonky Čína. V Číně se narodila naše báječná žižkovská sousedka a z jejích vzpomínek a z vyprávění její dcery jsem při psaní hodně čerpala. Asanace Žižkova…
To jsme v Praze 80. let…
Roky mládí, které jsem prožila převážně v centru Prahy, nejdříve jsem tam chodila do školy, později jsem tam pracovala. Víc než do školy jsem chodila za školu. Spoustu času jsem trávila ve vetešnictví starého pana Čapka v Týnské ulici nebo ve Šternberském paláci, kde bývala sbírka impresionistů a kde bylo ve všední dny dopoledne úplné prázdno. Večer jsme chodívali do Reduty na jazz, na Chmelnici a na Rokosku na rockové koncerty, hlavně na Jasnou páku, Krásný nový stroje nebo Dybbuk. Každoroční Vokalízy v Lucerně byly fajn. Všechny velké koncerty byly pořádány pod svazáckou hlavičkou a vzpomínám si, jak na Rockfestu visel na schodišti obří plakát neutronové bomby s nápisem: „Reagane stůj, svět není tvůj!“
Taky jsem hodně času trávila v Ponrepu. Simultánně tlumočený Buñuel – na to se nedá zapomenout. Paní si u mikrofonu dolévala z termosky, takže to vypadalo, že pod Šimonem na poušti vyvěrá karlovarský pramen. Filmový klub v Klimentské ulici avizoval promítání Easy Rider a fronta na lístky stála až do Revoluční ve dvoustupech. Lupeny se prodávaly jeden na jednu filmovou legitimaci a pokladna dělala na legitku křížek. Někdo doběhl domů pro řezačku na fotky a uřezával ty křížky – legitky se tak používaly dokola. Lístky se totiž neprodávaly řada, místo, ale trhaly se z papírového kotouče jako na pouti na řetízák. Nakonec nejspíš došel kotouč, uvaděčkám síla a davu trpělivost. Lítačky do kina byly poraženy a já seděla na schodech a se stovkami dalších lidí bez dechu sledovala film, který si dnes může každý pustit, kdykoliv se mu zachce.
A divadlo. Pražská divadelní scéna, to byla především Pražská pětka a pro mě nezapomenutelné jarní a podzimní divadelní cykly HaDivadla a Provázku na Chmelnici.
Nutno ovšem dodat, že mnoho z těch kulturních akcí se rodilo těžce a režimu navzdory. A po strašlivém Krýzlově článku Nová vlna se starým obsahem se rozjel komunistický masomlejn a končila jedna kapela za druhou. (Pozn. red: V březnu 1983 vyšel v týdeníku Tribuna článek „Nová vlna se starým obsahem“, podepsaný pseudonymem Jan Krýzl. Byl to útok režimu na tehdejší alternativní hudební scénu – text označil amatérské rockové kapely za ideologickou hrozbu a vyzýval k zákazu koncertů a odebrání tzv. přehrávek. Výsledkem byla perzekuce skupin jako Pražský výběr, Jasná Páka, Garáž nebo FPB. Autorství článku nebylo nikdy oficiálně potvrzeno, spekuluje se o Janu Kolářovi z Rudého práva nebo o kolektivním zadání vedení KSČ.)
Studovala jste scenáristiku na konzervatoři a rozhodla jste se po roce odejít, i když šlo o prestižní školu. Současnost ukazuje, že jste byla na správné škole. Co vás k tomu vedlo?
Nebyla jsem připravená na to, že bych v něčem mohla být dobrá. Ačkoliv jsem se na konzervatoř dostala přes dvě kola mezi stovkami uchazečů a byla jsem jedna z dvanácti přijatých, pořád jsem měla pocit, že jsem tam omylem. Byla jsem jediná holka a o dost mladší než ostatní. Kolem mě byli třicetiletí básníci, kteří tvořili lyrické verše a bez ostychu je četli nahlas. Já jsem v tu dobu ještě nerozeznala trochej od jambu, a místo abych se někoho kompetentního na něco inteligentního zeptala, plížila jsem se do školy se stále silnějším pocitem, že tam nepatřím a že všichni kolem jen taktně čekají, až mi to dojde. Tak jsem se vyšokovala natolik, že jsem do druhého ročníku už vůbec nenastoupila.
Na první knihu jste si počkala až do zralého věku, proč?
Pomýšlet na vlastní tvorbu jsem začala opatrně skutečně až před padesátkou. Do té doby jsem psala spíš krátké texty, písňové texty a podobně. Vlastně jsem Máňu nezačala psát primárně jako knihu, ale jako záznam pro své děti. Opakovaně se mi totiž stávalo, že když jsem ve společnosti vyprávěla rodinné historky, všichni se smáli, ale nikdo mi nevěřil. A já si uvědomila, že syn zažil Máňu jen jako malý a dcera se narodila až pět let po její smrti. Chtěla jsem zachytit co nejvěrněji i ty nejšílenější rodinné historky a doufala jsem, že budou pro čtenáře stejně zábavné jako pro mé posluchače na mejdanech. Ale také jsem věřila, že ti citlivější v nich rozpoznají i vrstvu smutku, nepochopení, strachu a osamělosti.
Je možné se v dnešní době uživit psaním knih?
Určitě jsou autoři, kteří se psaním živí, já mezi ně ale nepatřím. Jsem proto vděčná svému muži, který na sebe vzal povinnost obživy. Není to pro něj jednoduché.
Co vás v nejbližší době čeká a těší?
Jsem autorkou nakladatelství Host a moc se těším na další ročník České vlny – velké akce Hosta, na které vystupují autoři, kteří v daném roce vydali novou knihu. Bolesti pro každý věk i postavu vyšly letos, takže tam budu i já. Je to výborně připravená akce a bývá tam narváno.
V zahraničí mají autoři agenty. Jak je to u nás?
V zahraničí je běžné, že se o autora stará agent od vydání knihy přes smlouvy až po zahraniční překlady. U nás to tak časté není. Já zatím překladového agenta nemám, ale mapuji terén a zvažuji možnosti. Hodně pro mě udělalo České literární centrum. Díky němu vznikl překlad několika kapitol Klikaře Benyho, které vyšly v literární revue Asymptote. Možná i proto si knihy všiml francouzský časopis Le Grand Continent a zařadil ji v říjnu 2022 do výběru dvanácti evropských knih. Také povídka v anglické antologii, kterou jsem zmiňovala, vznikla díky podpoře Českého literárního centra, za to jsem opravdu vděčná.
Kdybyste měla dát jednu radu svému mladšímu já, jaká by to byla?
Možná: „Neplýtvej časem.” Ale pochybuji, že by mě mé mladší já poslechlo. Když je člověk mladý, má pocit, že drží čas na opratích, a to je velký omyl.
Na co vám ten čas hlavně chybí?
Chtěla bych se vrátit k urbexům, které jsme poslední dobou vynechali. Vášnivě navštěvujeme opuštěné továrny, staré hotely nebo bývalé ubytovny, napsala jsem o tom i článek do Salónu, protože mě to nesmírně inspiruje. Dělám také rozhovory s malíři pro umělecký časopis UNI, občas píšu pro Voknoviny, to všechno si žádá čas.
Rozhovor se Simonou plynul jako voda ve Vltavě a když hodiny na věži odbyly poledne, nemohly jsme uvěřit, že si povídáme tři hodiny… Přenesly jsme se o pár desítek let zpět a obě jsme omládly. Stejně jako při čtení kterékoliv její knížky.