Bočan: Chování dnešních vládních papalášů mi připomíná bolševické manýry

„V současnosti tady máme Zdivočelou zemi,“ myslí si režisér stejnojmenného seriálu Hynek Bočan. Autor řady scénářů a filmů v rozhovoru pro server PrahaIN.cz rozebírá aktuální politické dění, ale vzpomíná také na doby normalizace: „Současný režim jako by se začal trochu podobat tomu minulému. Pro mě je to hrozné.“

Váš seriál Zdivočelá země se i po letech zmiňuje ve veřejném prostoru. Je v něčem stále aktuální?

Myslím si, že v současnosti tady máme velmi Zdivočelou zemi. Takže ano, podle mě je pořád aktuální. Je až nepříjemné, že se některé věci stále opakují – jak se k sobě lidé chovají, jaké dělají chyby, jaká je morálka. Moc se toho nezměnilo. Aktuální události to potvrzují a stále mi to připomíná, že když se říká „staré dobré časy“, tak já bych řekl jen „staré časy“.

Budete konkrétní?

Na mysli mám samozřejmě události kolem Ankary. Jestli na summit pojede, či nepojede pan prezident. Přijde mi absurdní, že se o tom někdo vůbec baví a že může říct, že nebude vedoucím výpravy.

Ještě něco?

Do toho dění ve Strážnici a celkově způsoby, jakými se někteří papaláši – protože jinak se jim říkat nedá – začínají chovat. Naprosto mi to připomíná bolševické manýry. Jinak to neumím říct. Kdyby Jirka (Jiří Stránský, autor scénáře ke Zdivočelé zemi – pozn. red.) žil, mohli bychom napsat pokračování Zdivočelé země a bylo by vlastně v podobném duchu.

Kdybychom spolu mluvili před šesti lety, ve Sněmovně by stále byli komunisté. Byla by vaše slova ještě jiná?

Myslím, že jsou docela obstojně nahrazeni. A komunisté se vlastně pořád tváří, že tady ještě budou šéfovat. Nechci říct, že mě to vyloženě děsí, protože to snad možné není.

Kým jsou podle vás komunisté nahrazeni?

Objevily se tady nové strany. Nebudu konkrétně jmenovat, ale je to po celé Evropě. Vezměte si AfD, jde z toho trochu hrůza. Ani fašismus se, zdá se, nevytratil.

Změním téma. Co Česká televize? S tou jste také historicky spojen. Máte v souvislosti s aktuálním děním a rušením poplatků obavy?

S dovolením začnu zeširoka. Začal jsem chodit do školy za války, bylo mi šest let, a už jako malé dítě jsem věděl, že ve škole se nemluví o tom, o čem doma. Následovaly dva nebo tři roky, kdy bylo všechno jaksi v pořádku, ale najednou jsme museli z čítanek vytrhávat pana prezidenta Masaryka, pana prezidenta Beneše a zase jsem věděl, že nesmím ve škole říkat to, co doma. V tomhle jsem žil opravdu dlouhé roky. A teď to trochu začíná vypadat, že se člověk bojí říkat, co si myslí.

A teď k věci. To, co se odehrává s televizí, je krádež za bílého dne, jinak se to nazvat nedá. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. To snad proboha ví každý.

Vládní koalice oponuje tím, že televize neuměla šetřit a koncesionářské poplatky jsou zrušeny v mnoha vyspělých zemích Evropy.

V okamžiku, kdy to nejsou peníze nás, kteří si tu televizi platíme, ale platí to stát, respektive jeho vedení, které rozhoduje, kolik televize dostane, tak mi nikdo nenamluví, že televize nebude ovlivněná. „Budete dělat tohle, nebo vám dáme méně peněz.“

Vždyť je to úplně jasné. Za ty roky si pamatuji, čím nás socialistická televize krmila.

V minulosti jste řekl, že veřejnoprávní média by se neměla pouštět do závodů s komerčními televizemi.

Zdá se mi, že dnes je kritizování veřejnoprávní televize akorát nahráváním špatným úmyslům. Tudíž bych se toho zdržel. Ale je pravda, že si dlouhodobě myslím, že zahltit diváky mrtvolami není úplně úkol veřejnoprávní televize.

Narážíte na velké množství kriminálek na obrazovkách ČT?

Ano. Když si televizi zapnu a je tam detektivka, druhý den taky, třetí den taky, jsem z toho rozpačitý. Ale já bych se teď opravdu do žádné kritiky nepouštěl právě z toho důvodu, že nechci nahrávat lidem, kteří by si to přáli.

Není ale legitimní bavit se o některých nedostatcích či chybách veřejnoprávních médií?

To ano, ale v tomhle případě je to velmi osobní, protože i se svými filmy – ne samozřejmě vždy, protože jsem také dělal komerci – jsem byl radši, když ten snímek něco řekne a divák má šanci odnést si aspoň nějakou malou myšlenku.

To se u Zdivočelé země podle mnoha hlasů povedlo.

Jsem rád, že jsme to mohli natočit. Je to podle mě ne jediný, ale rozhodně pravdivý pohled na tu dobu. I když se to dlouho nevysílalo, videa se Zdivočelou zemí se čas od času stále prodávají, a to mi dělá radost.

Můj bratranec v osmašedesátém emigroval. Několik dílů koupil a rozdává je svým českým kamarádům. Říkal: „Do roku 1968 jsme věděli, oč jde, ale co se odehrávalo potom, nemáme ani páru.“ Zdivočelá země jim pomohla. Je to taková malá osvěta, možná učebnice.

Ne všichni ale souhlasili, že?

Měli jsme s Jirkou Stránským besedu a nějaká paní na nás začala křičet, co to Jirka napsal, že tam jsou nepravdy a že s těmi žaláři to tak hrozné být nemohlo. Jirka řekl: „Vážená paní, máte pravdu, že tam není všechno, protože všechno tam být nemohlo. Bylo to totiž daleko horší.“

Nic z toho, co tam bylo, opravdu není lež. Poradce nám dělal František Zahrádka. To byl člověk s fenomenální pamětí. Nepustil by nic, co by nebylo pravdivé.

Proti seriálu tehdy ostře vystupoval i tehdejší předseda komunistů Vojtěch Filip.

Dokonce se kvůli němu jednou přestalo vysílat, protože jsme prý narušovali předvolební kampaň. Komunistům se to líbit nemohlo, a to je vlastně radost (úsměv). Je to naprosto v pořádku.

Vy jste si s komunisty užil svoje už za dob normalizace. Když vám zakázali film, onemocněl jste z toho.

To byl Pasťák. Byl jsem bez práce. Když je vám třicet, není to jen otázka financí. Pro chlapa, který je rozjetý, je to i velká psychická újma. Měl jsem domluvenou spolupráci se Škvoreckým a Vaculíkem na dalších filmech a najednou přišel zákaz.

Nikdo nám ale neřekl, že nebudeme točit pět let. Hráli s námi takovou hru: „Pište, pište, pište.“ Ale pak nám to stejně vraceli.

Víte, když se řekne normalizace, není to tak, že přijely tanky a najednou všechno šlo podle toho, jak chtěli Rusové. Trvalo to rok a půl. Postupně se měnil režim. A to je něco, co teď sleduji s obavami. Současný režim jako by se začal trochu podobat tomu minulému. Pro mě je to hrozné.

Když máte takové zkušenosti s komunistickým režimem, jak se díváte na to, že naši nejvyšší ústavní činitelé mají takovou minulost? Co třeba prezident Petr Pavel? Spousta lidí říká, že si svoje už odpracoval.

Myslím, že důležité jsou činy. Když vidím, co má pan prezident za posledních třicet let za sebou, tak si to opravdu odpracoval.

Není komunista jako komunista?

V téhle souvislosti vám řeknu jeden příběh o spolupráci za minulého režimu. Právě Jirka Stránský si užil svoje a jednou jsme se bavili o jednom člověku, který to podepsal. Jirka mi říká: „Hynku, víš, kde to podepsal? V lágru. Nikdo z nás neví, co tam s ním prováděli.“

Ta spolupráce mohla mít tak násilně vynucený charakter, že to lze jen těžko mít každému jednotlivému člověku za zlé.