„Bylo to strašné a byl jsem u toho,“ vzpomíná bývalý šéf Senátu na srpen 1968

ROZHOVOR: V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. V Praze, Brně i na dalších místech proti okupantům lidé holýma rukama bránili svoje města. „Bylo to strašné. Rusáci u nás zranili a zavraždili velký počet lidí,“ řekl serveru PrahaIN.cz expředseda Senátu Přemysl Sobotka, který 21. srpna 1968 pracoval jako chirurg v liberecké nemocnici.

Brzy ráno 21. srpna začaly okupační jednotky obsazovat Liberec a vtrhly do města. Přemysl Sobotka v té době nastoupil do svého prvního zaměstnání v nemocnici v Liberci, netušil, že jako mladý lékař právě tady zažije nejdramatičtější okamžiky svého života. 

„Přibližně okolo půl osmé ráno jsme uslyšeli ze směru od náměstí takové suché rány. Následně vyjely do města první sanitní vozy a začaly nám do nemocnice navážet postřelené lidi. Zraněných bylo obrovské množství. Na chodbě jsme je museli roztřídit podle rozsahu a charakteru zranění. Určit, kdo půjde první na operační sál, kdo bude další v pořadí a podobně. Bylo to jako ve válce. Střelná zranění hrudníků, mnohočetná zranění končetin a podobně. Všechny operační sály a týmy jely naplno. U nejvážnějších případů operace trvaly i více než tři hodiny. Všech 45 lidí muselo postupně na sál,“ vzpomíná Přemysl Sobotka pro redakci PrahaIN.cz.

Liberecká nemocnice podle jeho slov připomínala vojenský lazaret na frontě. Sanitní vozy přivážely další zraněné. Sestry a lékaři dávali první pomoc lidem ležícím na chodbách.

„V nemocnici byla najednou neuvěřitelná atmosféra a solidarita. Doktoři, sestry, pomocný personál i pacienti, ti všichni byli najednou v jednom šiku. Pacienti, někteří vážně nemocní nebo po operacích, se o berlích belhali do nemocničního parku, aby uvolnili lůžka pro ty těžce zraněné lidi z náměstí. První nápor trval asi do půl jedenácté. Pak to začalo znova. Najednou opět vyjely sanitky. Nějaký ruský idiot totiž najel s tankem do podloubí a na lidi shodil kus domu. Byli tam dva mrtí a velké množství dalších zraněných lidí. Celková bilance byla strašná. Devět lidí řádění okupantů nepřežilo. 45 lidí bylo zraněno. Všichni, co jsme pracovali v nemocnici v Liberci, jsme 21. srpna 1968 přišli do práce už okolo půl šesté ráno, když jsme slyšeli zprávy o invazi. Pak už jsme vůbec neodcházeli domů a zůstali jsme v nemocnici další dva dny a noci v jednom zátahu,“ vzpomíná Sobotka.

Připoměl, že nikdy nebyl komunistou a stál na přesně opačné straně. O totalitním režimu si prý nikdy iluze nedělal. Přesto pro něj okupace znamenala těžký šok.

„Byl jsem z rodiny, která po převratu v roce 1948 dostala od komunistů hodně po hubě. V tomto duchu jsem byl vychován a nedělal jsem si nikdy o komunistickém režimu iluze. Přesto mě invaze zaskočila a prožíval jsem hrůzu z toho, že jsme okupovaní. Samozřejmě to bylo ještě umocněno tím, že jsme v nemocnici zachraňovali lidi prostřílené okupanty.

Prvního srpna 1968 jsem nastoupil po ukončení studia medicíny do liberecké nemocnice na chirurgii. 21.srpna ti hajzlové přijeli. Kdysi během studií nám naši profesoři líčili zkušenosti z válečné chirurgie. Tak trochu jsme se tomu se spolužáky smáli. Nikdy mě nenapadlo, že v krátké době jako lékař zažiju válečnou chirurgii v praxi hned na svém prvním pracovišti. Najednou jsem prožíval to, co nám profesoři popisovali. Třídění zraněných, vybírání, kdo musí na operační sál první a podobně. To je šokující zážitek, na který se nedá zapomenout. Dodnes je uložený hluboko ve mně,“ svěřil se Přemysl Sobotka.

„S některými pacienty jsem se posléze seznámil blíž a vzniklo mezi námi několik velmi pevných přátelství. O dvacet let později, v listopadu 1989, jsme pak všichni stáli na jedné straně barikády. Většinu své života jsem prožil v totalitním režimu. Když se s odstupem času občas podívám dozadu, na všechno, co jsem zažil a čeho jsem byl svědkem, tak si vždy vzpomenu na slova mého otce. Od malička mi vždy říkal: 'Komunistovi nesmíš věřit ani půl slova.' Měl absolutní pravdu. A platí to i dnes,“ uzavřel Přemysl Sobotka.

Mrtví v Italské ulici. Foto: Bohumil Dobrovolský, archiv Jaroslava Čvančary, se svolením.

Mrtví i v Praze

„Zraněné lidi odnášeli do sálu v nedaleké restaurace, mrtvé do stejného průjezdu jako při povstání v květnu 1945,“ řekl redakci PrahaIN.cz Jaroslav Čvančara minulý rok v srpnu. Před rozhlasem byl tehdy osobně i s několika kamarády. „Začaly se odehrávat děsivé a dramatické situace. Najednou jako bychom se dostali doprostřed války. Ulicí se rozléhala střelba, kterou se okupanti snažili zastrašit lidi, do zdi nad mou hlavou se zaryla dávka ze samopalu. Bylo to děsivé. A pak už byli střelbou zasaženi i první lidé,” uvedl.

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.