„Byt v Kyjevě mi zatím stojí, nevím však, co bude za 5 minut,“ popisuje mladá Ukrajinka válečnou realitu

08. 04. 202206:04

foto: Valentyna Duvan/Život na Ukrajině se prý nyní plánuje pouze v horizontech dnů.

Začátkem února se redakce PrahaIN.cz zajímala o napjatou situaci na Ukrajině a v této souvislosti jsme vyzpovídali kyjevskou freelancerku a grafickou designérku Valentynu Duvan. V té době ještě věřila, že se situace v její zemi uklidní. Nestalo se tak, začala válka a její život se obrátil naruby. Že se z velkoměsta musela přestěhovat do vesnice, jejíž jméno z bezpečnostních důvodů neuvádíme, je samozřejmě v rámci všech životních změn ta nejmenší. Naší redakci se s ní podařilo znovu spojit, abychom se dozvěděli, jak se jí daří zvládat nejtěžší dny jejího života.

„Život je teď úplně jiný. Jelikož už válka trvá dlouho, tak jsem už začala pracovat. Mám výhodu, že mohu jako freelancerka a grafická designérka pracovat přes internet, ke kterému mám přístup. Ukrajinská ekonomika dostala velký šok, a proto se jí snažím, alespoň trochu pomoct. Všichni kdo můžou pracovat, tak pracují,“ popisuje svoji současnou činnost. Pokud je to během dne možné, chodí alespoň na chvíli si posedět u kávy, případně si nakoupit. Dle jejich slov v těchto chvílích částečně přijde na jiné myšlenky.

Život v nejistotě

Dlouho to však pochopitelně kvůli tragickým událostem v její rodné zemi nejde. „Cítím poprvé v životě, že můj život nezáleží jen na mně, ale na tom, jak bude silná naše armáda a do jaké míry se ta ruská zblázní. Slyšela jsem několikrát rakety a v tu chvíli je člověk zkrátka bezmocný a je to pouze o náhodě, jestli to na vás spadne či ne,“ popisuje mrazivé pocity z válkou zmítané Ukrajiny.

Kromě své vlastní práce Valentyna pomáhá i veřejnosti. „Pracuji také pro naše informační systémy, kde se naši občané dozvídají o aktuálních věcech a dostávají tam informace, jak se případně zachovat.“

Největší starost má však samozřejmě o svoje nejbližší. „Spojení s rodiči mám ráno a večer. Vždy probíráme, co se dělo během noci a přes den. Žijí blízko Charkova, zatím jsou naštěstí v pořádku, ale nikdo neví, co bude dál. Ten strach je všudypřítomný,“ sděluje.

Moc všem děkujeme

Stejně jako drtivá většina Ukrajinců i Valentyna cítí velkou vděčnost za mezinárodní pomoc. „Jsme opravdu vděční, že nám ostatní státy pomáhají. Nejdůležitější pro nás byl první týden války, protože jsme si nebyli jistí, že se tak stane. Přidalo nám to mnoho psychických sil. Samozřejmě potřebujeme více zbraní. Abychom se jen nebránili a mohli i útočit.“ Dále pak dodává, že polovina ukrajinských dětí již zemi opustila. Těší ji, že je o ně postaráno a jsou v bezpečí.

Na nedávné záběry z města Buča se jí reagovalo velmi těžko. „Přes Buču jsme jeli před měsícem, když jsme opouštěli Kyjev. Nemám pro to slova. Bohužel to není jediné místo, kde to takto vypadá,“ říká zarmouceně.

Stejně jako všichni si přeje urychlený konec bojů. Jak si představuje další budoucnost Ukrajiny? „Život na Ukrajině se bude brát v rovině před válkou a po ní, pokud to dobře dopadne. Ukrajina to však sama finančně nezvládne. Doufám, že se objeví nějaká podoba tehdejšího Marshallova plánu. Čím déle ale bude válka trvat, tím dražší bude plán na obnovení Ukrajiny.“

Obraz ruské agrese v městě Irpiň v blízkosti Kyjeva. Foto: Valentyna Duvan

Zajímalo nás také, zdali má informace o stavu svého bytu v Kyjevě a jestli by se tam po ukončení bojů mohla vrátit. „Byt v Kyjevě zatím stojí, ale nikdo neví, co bude za 5 minut. Tenhle pocit je nejhorší. Nikdo nemůže plánovat. Dá se to maximálně v horizontu hodin a dnů,“ popisuje naší redakci, jak reálně vypadá život v nejistotě.

Odjezd diplomatů byl rozhodující

Kdy vlastně začala tušit, že k válce opravdu dojde? „Již v průběhu toho napětí jsme se částečně připravovali, ale nikdo tomu do poslední chvíle nevěřil. Tři týdny před válkou jsem si ale pro jistotu zabalila tašku. Když už začali odjížděli diplomaté, tak bylo jasné, že se něco stane. Uvědomila jsem si, že pro život stačí opravdu taška, což trochu uklidňuje, pokud je však člověk v bezpečí. Válka vás naučí hodně měnit priority.“

Valentyna se nechce připojit k uprchlické vlně, naopak chce ve vlastní zemi budovat nový stát. „Možnost odjet asi mám, ale nechci být uprchlíkem. Přítel už ale podle zákona odjet nemůže. Chci mít možnost podílet se na vývoji na Ukrajině. Kdyby to však trvalo hodně dlouho a musela bych to vzhledem k okolnostem udělat, tak bych chtěla pracovat a mít pronajatý byt. Nechci pobírat sociální dávky,“ tvrdí odhodlaně.

Každá historie někde začíná

Mladou Ukrajinku velmi popuzují některé veřejné radikální názory ze strany ruské propagandy o tom, že Ukrajina jako stát v podstatě nemá existovat. „Historicky jsme nepatřili k Rusku. Kyjev existoval dřív než Moskva. Když někdo říká, že Ukrajina jako samostatný stát existuje pouze 30 let, tak mu odpovídám. No a co? Všechno někdy přece musí začít. Pokud člověk řekne, že je Ukrajinec, tak to asi znamená, že se necítí jako Rus, ale státní příslušník Ukrajiny. Dnes je to ale tak, že někteří Ukrajinci mají například rodiče v Rusku a ti jim nevěří, že se u nás dějí tyto hrozné věci. Důvodem je silná ruská propaganda, ve které tam žijí,“ popisuje absurdní situace mezi některými příbuznými.

Přes všechny válečné útrapy však na současném dění našla i pozitivní věci. „I když se u nás v posledních letech situace zlepšovala, lidé se například styděli v cizí zemi mluvit ukrajinsky a vždy měli pocit, že je v zahraničí daleko lepší život. Ta válka nám dodala sebeidentifikaci a sebevědomí. Od této doby to cítím tak, že celý stát je můj domov. Hodně lidí chce samozřejmě odjet, ale stále více jich chce budovat novou prosperující Ukrajinu. Snad budeme mít tu šanci,“ prohlašuje na závěr pro redakci PrahaIN.cz, která jí samozřejmě drží palce.