foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Tomáš Hudeček
ROZHOVOR: S někdejším primátorem Prahy za TOP 09 Tomášem Hudečkem jsme se potkali na ministerstvu pro místní rozvoj čtyři dny po jeho nástupu na resort. Od června tu pracuje na postu vrchního ředitele sekce výstavby a veřejného investování.
Mluvili jsme nejen o jeho novém angažmá, ale taky o tom, jak se v roce 2013 dostal k primátorské funkci, proč se v metropoli ani v obecně Česku nedá dneska stavět, co se v tomhle ohledu musí změnit a došli jsme i k tanci a rodině. Jaký je tedy recept na to, aby se v Praze dalo zase pořídit bydlení?
Je to víc než deset let, co jste opustil funkci primátora Prahy. Jak se od té doby máte?
Pořád dobře, děkuji. Přednášel jsem na univerzitách, což je ostatně práce, která vyžaduje určité odborné znalosti, které se mi hodily i při práci na radnici v Praze. Částečně jsem byl na volné noze, podnikal a hlavně mám teď rodinu.
Takže si nestěžujete.
Kdepak, všechno dobrý.
Mluvíme spolu na ministerstvu pro místní rozvoj, kam jste nastoupil na začátku června. Jste tu vlastně první týden. Jde o nějaký váš návrat do veřejné sféry?
Stále řeším regionální rozvoj a plánování. A to jak ve své vědeckovýzkumné praxi na univerzitách, tak i na pražském magistrátu, a tedy i nyní na ministerstvu.
Navazuji tak stále na to, co jsem v minulosti vystudoval. V Praze na Karlově univerzitě to bylo doktorské studium sociální geografie a regionálního rozvoje. Habilitoval jsem se pak na VŠB v oboru městské inženýrství a stavitelství. V posledních letech jsem pak měl nějaké zahraniční cíle a naplánované pobyty, které z mnoha důvodů, nyní zejména těch geopolitických, nevyšly. Pak se mi ozvali lidé jak ze samosprávy, tak z byznysu, že je na ministerstvu poptávka přesně po tom, co už těch patnáct nebo spíš dvacet let učím, tedy po potřebě reformy českého plánování a stavebnictví. A pro mě to znamenalo, že bych měl na ministerstvu možnost tuto reformu realizovat. Tak jsem na to řekl ano, pokud je o mě zájem, můžeme to zkusit. Prošel jsem výběrovým řízením, teď jsem tady a mám za úkol reformu plánování provést.
Jak se vaše funkce tedy jmenuje?
Dřív to byla funkce náměstka, dnes se jmenuje vrchní ředitel sekce. Konkrétně tedy v mém případě vrchní ředitel sekce výstavby a veřejného investování. Jeto sekce číslo 5. Už jsem ale poprosil, abychom se změnili na sekci plánování, výstavby a veřejného investování, protože ono to tak je ve skutečnosti je.
Patří k tomu i to riziko, že můžete po volbách v téhle funkci zase skončit?
Ano, jedná se o státní službu, ve které se po volbách mění ledaco. Na druhou stranu, nejsem politický náměstek, tedy nominant žádné strany v rámci koalice. Mám za úkol výkon odborné činnosti ve službách státu. A samozřejmě, pokud by moje odbornost nové politické reprezentaci nevyhovovala, tak určitě nebudu zbytečně překážet.
Já si pamatuji, jak jste zrovna s ministerstvem pro místní rozvoj bojoval kvůli stavebním předpisům Prahy. Vzpomínáte si na to?
To nebyl až takový boj a popravdě si to už moc nevybavuji, je to přece jen už víc než 10 let. Mezitím se ty předpisy navíc významně posunuly. Dneska spíš panuje dokonce takový obecně sdílený pocit, že by ty celorepublikové stavební předpisy měly přebírat prvky z těch městských.
Vy jste se vlastně primátorem Prahy stal tak trošku shodou náhod. Byl jste náměstkem pod dnešním primátorem za ODS Bohuslavem Svobodou. Jak to tehdy proběhlo?
Měli jsme tenkrát v našem politickém klubu TOP 09 jako kandidáta na primátora Václava Novotného z Topky. Pak ale přišla v roce 2013 povodeň, nám se ji povedlo poměrně úspěšně řešit a v klubu se pak změnil názor. Tak jsem se stal z náměstka primátorem. Ostatně na primátora jsem nebyl kandidátem ani předtím, po volbách v roce 2010. Tím byl za TOP 09 Zdeněk Tůma. Tehdy se ale právě Bohuslav Svoboda domluvil s ČSSD a Zdeňka Tůmu vyšachovali.
V roce 2011 se koalice ODS a ČSSD rozpadla a já se stal prvním náměstkem pro územní plánování a rozvoj. O dva roky později se zase rozhádala naše koalice a já jsem byl jako první náměstek pověřen funkcemi primátora. Takže jsem v roce 2013 zodpovídal za Prahu právě v době povodní a v červnu jsem byl zvolen primátorem.
Hrála při tom rozkolu s ODS nějakou roli už tehdy Opencard?
Ne, tam žádnou roli nehrála. Ta pro radu primátora Svobody hrála roli až později kvůli soudci Sotolářovi, který manipuloval s výpověďmi a dost poškodil život celkem 14 lidem, kteří byli takto obviněni. Taky byl za to následně kárným senátem zbaven taláru a stát se nám všem pak omluvil za nezákonné stíhání. Předražená karta Pražana, tedy Opencard, byla zakázka Pavla Béma. A navíc, já jsem Opencard nikdy vůbec neřešil.
A byla tahle kauza Opencard spojená s vaším koncem v politice?
Ne. Skončil jsem, protože jsme v roce 2014 nevyhráli volby. Já jsem pak následně čtyři roky působil v opozici jako nestraník v samostatném klubu.
Předpokládám ale, že dění ve městě dál sledujete. Co z vašeho pohledu teď Praze nejvíc chybí?
Problémů k řešení jsou tisíce, Praha je velké město. Z těch velkých lze třeba jmenovat to, že máme drahé bydlení. Pořád čekáme na dostavbu okruhů a na novou trasu metra. Hodně Pražanů bydlí za hranicí Prahy, vlastně jsou to Pražané, ale nerozhodují o rozvoji města. Zároveň je dobře, že Praha vsází hodně na MHD. Některé západní metropole ale vsází o hodně víc na pohyb lidí, pěší a cyklo. V kopcovité Praze politici tenhle trend spíš upozaďují.
Ani veřejná prostranství nejsou stále na úrovni západních měst. V centru ano, ale jinak moc ne. Neseme si to dědictví těch sídlišť, která se těžce upravují do vhodnější urbanistické struktury a do obytnějších prostranství. Je tu spousta věcí, které se musí zlepšit.
A kromě toho bytového problému není nic, co by Prahu aktuálně pálilo? Když to vztáhneme zpět na politiku, tak vaše nástupkyně Adriana Krnáčová říká, že politikům chybí odvaha. Proto se tu dlouhá léta nic převratného nepostavilo…
On je bohužel ten systém obecních voleb v Česku nastavený tak, že sice máte jako primátor či starosta odpovědnost, kterou si do té osoby všichni promítáme, ale pak jste v radě a zastupitelstvu jeden z mnoha. V Praze je celkem přes 1 200 zastupitelů, což je samozřejmě úplně absurdní číslo, a celý ten systém správy je nastaven problematicky. Motivace pro rozhodování u našich komunálních politiků a odpovědných činitelů pak stojí proti obrovským systémovým překážkám.
Takže pokud vy sám chcete s něčím pohnout, tak musíte tu motivaci rozšířit mezi obrovské množství lidí, což z logiky věci vlastně nejde provést. Já bych tedy rozhodně neříkal, že někomu chybí vize či motivace. Spíš bych říkal, že ti, co nějaké vize měli, tak je nemohli prosadit.
Vytvořili jsme si tedy na městě politický moloch, přes nějž nejde nic prosadit?
Na radnicích velkých měst v Česku je běžná věta: „Nesahej mi na mého ředitele odboru.” A ta věta vlastně jinými slovy znamená, že se dané město v příštích čtyřech letech příliš neposune.
Co s tím?
Malá obec prostě funguje jinak než velké město. To znamená, že i správa malé obce by měla vypadat jinak než správa velkého města. Teď to funguje tak, že máme malou obec a v ní máme několik politiků a máme velké město a v něm máme hodně politiků. To nedává smysl. Ve velkém městě má být také několik politiků a pak už tam mají být najmutí a dobře placení manažeři.
Co se týče plánování, tak platí to samé. V malé obci nemusíte ani moc plánovat, musíte hlavně rozhodovat o rozvoji území. Velké město naopak plánovat musíte. Přístup státu a nastavení pravidel pro správu a plánování rozvoje malé obce zkrátka musí být jiné než k velkému městu. Je třeba tuhle „jinakost“ koordinovat. A to je mimochodem i moje současná mise na MMR.
Takže tenhle rozhodovací moloch je i problém bytové výstavby, či spíš nevýstavby?
No jasně, samozřejmě.
Není to tedy jen digitalizace stavebního řízení…
Digitalizace stavebního řízení je jedna z částí celého problému. Je to velice důležitá složka, týká se zrychlení výstavby. Jde ale o zrychlení v řádu několika měsíců. Větší problém je však v plánování rozvoje území, tedy v něčem, co v Česku už dlouho nazýváme územní plánování.
Pokud délka a schvalování územního plánu dosáhne ve velkém městě deseti let nebo na malé obci nějakých čtyř nebo pěti let, tak to je úplně špatně. I kdybychom mluvili o roku, tak to považuji za dlouhou dobu. Obzvláště v malé obci se jedná přitom o rozhodnutí, zda daná stavba v území může stát, nebo ne.
Třeba v Praze 3 na Nákladovém nádraží se povedlo změnit územní plán docela rychle. Tedy alespoň se tím radní Prahy 3 chlubí…
Jestli chceme dávat příklady, tak si myslím, že takový příklad v Praze je rozvoj území u Masarykova nádraží či na Smíchově. Masaryčka i Smíchov jsou změny územního plánu, které se schvalovaly ještě za mě v roce 2012. Tyto čtvrtě staví dvě z našich nejprogresivnějších stavebních skupin v Česku. A trvalo jim to do dnešního stavu deset let od schválení změny územního plánu. K tomu můžeme ještě připočíst dobu, jak dlouho se ta změna územního plánu tvořila. A jsme na nějakých patnácti letech na projekt. To je opravdu strašně dlouhá doba.
A je nějaký jednoduchý recept, jak to zrychlit?
Není. Chce to systémové změny na několika úrovních i detailech celého procesu výstavby a plánování.
Když se bavíme o bytové výstavbě, má a bude mít člověk s lehce nadprůměrným platem někdy na bydlení v Praze?
No, pořád věřím, že v nájemním bydlení ano. Vlastní byt si koupí pouze podnikatelé a IT experti. A hlavně ti, kteří už nějaký byt mají. Dospěli jsme bohužel do stavu, kterého jsem se už na radnici obával v roce 2012, tedy konkrétně toho, že potíže s nedostatkem bytů začnou okolo roku 2017. Kvůli tomu jsme ostatně také na Praze reformovali v tom našem období celý systém městského plánování, ale beze změny na národní úrovni se z místa příliš nehneme.
Nemělo by se mimochodem skupovaní investičních bytů nějak legislativně bránit? Pár lidí tu bude disponovat několika byty a velká většina nebude mít nic…
To jsme ale skočili rovnou k jednomu z detailů. V západních velkých městech je běžně vlastnické bydlení na úrovni nějakých čtyřiceti až pětapadesáti procent. V postkomunistických zemích je na úrovni sedmdesáti až osmdesáti procent. V Rumunsku stále osmdesát pět procent lidí bydlí ve vlastním. My jsme nejzápadnější východňáci, to znamená, že logicky jako první, a to ve velkých městech, začneme spadat do toho západního trendu, kdy ve velkých městech byt nevlastníte, ale pronajímáte si ho.
Tady nejde o to, co je jednoznačně lepší, nebo horší. Vy to musíte vždycky poměřovat s tím, v jaké fázi vašeho života se zrovna nacházíte a v jakém individuálním kontextu. Takže plošně říct, že je správné něco vlastnit, nebo je správné být v nájmu, nelze. Každý to má jinak. Já si třeba osobně nemyslím, že je úplně špatné bydlet v nájmu, když ještě nejste nějak pevně rodinně či pracovně usazen. Já nakonec v nájmu bydlím.
A pokud někdo vlastní víc bytů, také je to podle mého názoru v pořádku. Přirozeně přece nechcete na tom vlastnictví nevydělávat, takže ty byty pronajímáte. A ano, právě zde je ten detail: pokud se tak neděje nebo jsou byty pronajímány na krátkodobé ubytování, je nasnadě ten problém nějakou legislativou řešit. Ale nutnou podmínkou je, že ty byty vůbec existují, někdo je staví a jsou k mání. Na prvním místě by mělo být to množství bytů, tedy podmínky pro to, aby se mohlo stavět. Aby ty byty vůbec existovaly.
Ony i existují, ale ne vždycky tam, kde by chtěli lidi bydlet.
Ano, mluvíme o potřebě bydlení ve velkých městech. A jejich gravitace navíc bude do budoucna jenom a jenom větší s tím, jak se zlepšují technologie a práce se stále více stává projektovou. Budeme častěji měnit a hledat práci a tuto možnost poskytnou pouze velká města. V nich ta potřeba ubytování lidí bude stále větší a větší.
Můžeme to řešit dopravní infrastrukturou a trošku tu přitažlivou sílu rozmělnit, ale tím pádem zase zvětšujeme urbanizované území. A to pak zase a přináší další otázky typu: Chcete mít tu školu v tom městě, kam dojíždíte, nebo v obci, kde bydlíte? Vyložíte děti a jedete autem do města, anebo máte potomky v té kvalitní škole, která je na úrovni toho centra? V tomhle ohledu je pak logické, že si řada lidí vybere město. Proto se nedostatek bytů týká a bude týkat urbanizovaných areálů a metropolitních území.
Kolik bytů tedy městu chybí?
V Praze máme každoroční manko výstavby na úrovni pěti tisíc bytů. A v celé republice nějakých třicet tisíc bytů. To znamená, že když se spolu budeme bavit za pět let, bude už chybět nějakých sto padesát tisíc bytů. A když to vynásobíte dvěma lidmi, kteří tak zhruba dneska připadají na jeden byt, tak tři sta tisíc lidí nebydlí tam, kde by chtěli nebo potřebovali bydlet. Člověk by měl ovšem bydlet tam, kde je schopen ekonomicky přinášet užitek jak sobě, tak svému okolí.
Lidé na západ od nás ale přece jsou zvyklí dojíždět každé ráno desítky kilometrů vlakem. Nebo ne?
Průměrná doba dojížďky v západní Evropě a v civilizovaném světě se stabilizovala na ochotě dojíždět průměrně hodinu denně, do toho je započítána cesta tam i zpátky. Mluvíme tedy o třiceti minutách na cestu do práce. Pokud dojíždíte denně víc času, tak si sice říkáte: „Dojíždím a ono je to ok,“ ale podvědomě většinou víte, že tolik dojíždět nechcete a hledáte možnost, jak se dojíždění vyvarovat.
Druhá věc při dojíždění je pak ještě „last mile“ problém. To znamená, za jak dlouho na ten daný dopravní prostředek dojdete a za jak dlouho z toho prostředku dojdete domů či do práce. Pokud to máte čtvrt hodiny z domu a čtvrt hodiny do práce, tak potom vám na tu ideální půlhodinovou dojížďku zbývá nula minut. Mluvíte-li tedy o desítkách kilometrů cesty vlakem v západních městech, pak ten jejich vlak musí jet velmi rychle. Naše osobní tolerance se měří v minutách, ne v kilometrech.
Když ale zastavíme třeba ten Nový Smíchov nebo spíš ono Nákladové nádraží Žižkov, kde není ani metro, neucpou se ty okolní trasy?
V případě, že postavíte velkou čtvrt uvnitř města, zaplníte nějaký brownfield nebo nějaké nevyužívané transformační území třeba dvaceti tisíci novými lidmi, tak je potřeba tu zástavbu posuzovat v celém kontextu. Zaprvé, pokud byste to nepostavil, tak těch dvacet tisíc lidí vám bude do města dojíždět. Pokud je to rodina, tak ta dojíždí mnohdy dvěma auty. Ve městě přitom bohatě stačí na rodinu jedno auto. V západních městech vznikají i čtvrti, které úmyslně nemají parkování a bere se to tak, že lidé nepotřebují auto žádné. Buď ho sdílí, nebo ho díky MHD ani nemají. Kdyby tedy měl třeba New York na Manhattanu stejné stavební předpisy, jako má Praha a Česká republika z hlediska parkovací politiky, tak by každý mrakodrap musel mít ještě šedesát pater dolů pod zem, aby tam byla parkoviště, a ty ulice kolem by se úplně zacpaly.
Zadruhé, musí se to postavit dobře, podle dobrých stavebních předpisů, aby se ještě víc právě nezneprůchodnilo to město v okolí této nově rozvinuté oblasti. Třicetitisícová lokalita, která je dobře navržená, se už nestaví způsobem jako někdejší sídliště. Staví se tak, že dole máte parter a obchody. Nad tím máte notáře, právníky, služby, veškeré práce, ajťáky, kanceláře a až ve vrchních třech čtyřech až sedmi patrech podle toho, kolik ten dům celkově má, jsou byty. Kdyby to fungovalo, tak Praze už nezabíráte místo cestováním. V dané čtvrti pracujete, žijete a všechno potřebné seženete. A vzniká takzvané 15minutes city. Obecně to tedy neznamená, že když vznikne Nákladové nádraží Žižkov nebo Smíchov nebo Masaryčka, že to místo a jeho okolí dopravně zkolabuje. Musí to být naplánováno a fungovat tak, že tam nebudete potřebovat jet autem, a nejlépe ani tou tramvají. Prostě tam půjdete pěšky.
Pojďme ještě z města zpátky k vám. Měl jste někdy ambici se do vysoké politiky vrátit? Být třeba znovu primátorem Prahy?
Vykonávám nyní státní službu, a žádné takové úvahy a ambice tedy nemám.
Dobrá, kdo by byl podle vás tedy ideální primátor Prahy?
To souvisí s tím, jaký bude v danou dobu fungovat systém správy a řízení města. A o tom našem jsem už mluvil. Každý ten systém generuje jiné druhy osobností. Skvělý primátor Bratislavy Matúš Vallo třeba funguje v systému přímé volby a velmi se na to hodí. V prostředí pražského či českého systému se obávám, že by to měl mnohem těžší. Do toho našeho stávajícího systému popravdě nevím, kdo by se vlastně hodil…
Co vás v poslední době ještě těší, když odhlédneme od práce? Míval jste taneční školu, pokud se nemýlím.
Se ženou jsme donedávna jednou týdně učili v tanečních, teď na to už není čas. Staráme se společně o tři malé kluky. Rodina mne po osobní stránce zcela naplňuje. A na univerzitě jsem si ještě ponechal malý úvazek.
Co byste na závěr Praze, potažmo Česku popřál, co se týče té bytové výstavby?
Vždycky je to boj mezi kvantitou a kvalitou. Ale my teď i jen v té kvantitě velmi zaostáváme. Takže musíme šlápnout na plyn a jít do toho množství.
Tomáš Hudeček (1979) byl primátorem Prahy od června 2013 do listopadu 2014. Předtím od roku 2011 působil jako náměstek primátora pro územní rozvoj. Před i po svém primátorském angažmá přednášel územní rozvoj jako vysokoškolský pedagog. A ještě stále přednáší na Ústavu ekonomiky a managementu VŠCHT v Praze. Od června 2025 nastoupil na ministerstvo pro místní rozvoj jako vrchní ředitel sekce výstavby a veřejného investování. V soukromé sféře působil i jako poradce měst a regionů v oblasti strategického, regionálního a územního rozvoje. Tomáš Hudeček je ženatý a má tři syny.