foto: Petr Placák, se svolením/Vodní dělo na Václavském náměstí „přibíjí” lidi na výlohu obchodu.
ROZHOVOR: Jako očitý svědek zažil okamžik, kdy 28. října 1988 hordy rozběsněných estébáků, milicionářů a policistů napadly bezbranné občany v centru Prahy. „Nejbrutálnější byli milicionáři, připomínali nacistické oddíly SA a chovali se doslova jako zvířata,“ řekl serveru PrahaIN.cz Petr Placák, bývalý disent a historik.
Byl aktivním odpůrcem komunistického režimu a jako spoluorganizátor stál u zrodu mnoha závažných událostí, které předcházely pádu totalitního režimu. Rok 1988 byl významným datem v historii tehdejšího Československa. Ilegální organizace České děti a Nezávislé mírové sdružení vyzvaly veřejnost k připomenutí 20. výročí okupace ze srpna 1968. O několik týdnů později vyzvaly stejné organizace československou veřejnost k veřejnému připomenutí 70 výročí vzniku republiky. Připojily se další disidentské skupiny včetně Charty 77 a k 28. říjnu vydali společné prohlášení.
Bývalý disident tehdy patřil k hlavním organizátorům vzpomínkové akce. „Ve městech se šířily ilegálně vytištěné letáky a naše prohlášení vysílala rozhlasová stanice Svobodná Evropa. 28. října odpoledne přišlo na Václavském náměstí odhadem asi deset tisíc lidí. Byl to jeden z rozhodujících momentů, který později vedl k událostem 17. listopadu 1989. Shromáždění probíhalo v klidné a důstojné atmosféře, lidé zapalovali svíčky, pokládali květiny k soše svatého Václava a zpívali státní hymnu. Komunistický režim proti nim nasadil vodní děla, povolal pohotovostní pluky Veřejné bezpečnosti, oddíly Lidových milicí a spolu s nimi řádily na Václavském náměstí stovky příslušníků Státní bezpečnosti v civilu. Komunistický režim zasáhl proti klidnému shromáždění s veškerou brutalitou. Při útoku policajtů jsem viděl krev zmlácených lidí na chodnících. Viděl jsem, jak vodním dělem srazili maminku s kočárkem i s malým dítětem. Bezohledně mlátili i staré lidi. Devadesátiletého legionáře z první světové války obuškem zmlátil mladý fracek v uniformě. A to se dělo krátce potom, co se komunisté veřejně přihlásili k 28. říjnu, ke vzniku republiky. Když výročí chtěli lidé důstojně svobodně oslavit, tak je na Václavském náměstí zmlátili do krve,“ řekl redakci Petr Placák.
Lidi mlátila spodina
Neuvěřitelné scény ze zákroku proti bezbranným lidem později v západním tisku popisovali vyděšení turisté, kteří byli ubytovaní v hotelech v centru Prahy. Podle svědectví historika se v bití lidí doslova vyžívali příslušníci StB a Lidových milicí. „Jednoznačně musím říct, že příslušníci Lidových milicí byli nejbrutálnější. Pohotovostní oddíly tvořili mladí kluci, kteří většinou ani nevěděli, o co jde. Do akce byli nahnaní rozkazem. Ovšem z milicionářů doslova kapala třídní nenávist, která v nich zůstala ještě z padesátých let. Největší skupinu tvořili padesátníci nebo šedesátníci. Jejich ksichty připomínaly příslušníky nacistických oddílů SA ze třicátých let. Byli to skuteční fanatici a ukázkový lumpenproletariát, spodina z okraje společnosti, kterou využívali nacisti i komunisti,“ řekl Petr Placák naší redakci.
Stejným způsobem se k lidem chovali příslušníci tehdejší Státní bezpečnosti. Na Václavském náměstí 28. října 1988 řádila zvlčilá parta z pražské StB. „Lidi mlátili, unášeli, vyhrožovali, stříleli jim z pistole za hlavou. Zmlácené a zatčené lidi pak odváželi do lesů kolem Prahy, kde je bez dokladů a peněz uprostřed noci nechali svému osudu. V budově bezpečnosti v Bartolomějské ulici šestnáctileté kluky a holky svlékli do naha a nechali je hodiny stát s rukama za zády čelem ke stěně. Estébáci tehdy běžně používali tyto fašistické metody. Na Václavském náměstí také zasahovali mladí kluci z pohotovostních oddílů VB. To byli často frekventanti policejních škol. Byl z nich cítit alkohol. Pili, aby psychicky ustáli to, co tam dělali lidem,“ vypráví Placák.
Psali jsme
ROZHOVOR: Bývalý ministr pro lidská práva a známý hudebník říká, že povolební situace prověří prezidenta Petra Pavla. On sám by prý nikdy Babiše…
Iracionální hysterie
Stejným způsobem zasáhl komunistický režim 28. října v Praze a v Brně. Všechna mírumilovná a klidná setkání občanů brutálně napadla tehdejší státní moc. „Na těchto shromážděních se sešli dělníci, studenti, inteligence, průřez celé společnosti. Elita národa, která se snažila protestovat u příležitosti výročí vzniku republiky proti neogottwaldovskému a neostalinskému režimu. Byla to důstojná a pokojná shromáždění. Tam nelítaly kameny ani molotovovy koktejly. Někteří lidé se začali bránit až poté, co je brutálně napadali milicionáři a estébáci. Komunistický režim se tehdy začal chovat naprosto iracionálně a hystericky úplně ve všem. Stačilo třeba vyvěsit československou vlajku z okna a okamžitě přijela Veřejná bezpečnost. Uzavřela ulici a za pomoci hasičů vlajky sundávala. Byly to neuvěřitelné věci. A tím komunisté přispívali k vlastní zkáze,“ popsal historik.
Hon na organizátory
Bezpečnostní složky komunistického režimu se snažily za každou cenu zabránit shromáždění k 70. výročí vzniku republiky. Početnou skupinu organizátorů zatkla Státní bezpečnost před začátkem akce, do ruzyňské věznice byla tehdy odvezena i disidentka Hana Kordová Marvanová. „Zatkli mě 28. října. Chystali jsme demonstraci jako Nezávislé sdružení, to byla jedna z iniciativ, která byla uvedena na ilegálně šířeném letáku. Dělali jsme všichni různá bezpečnostní opatření, aby nás nedostali. Dva dny předem jsem odešla z domova a přátelé mě schovali do ilegálního bytu. V pět ráno tam vtrhla policie s estébáky a zatkli mě. Odvezli do Bartolomějské ulice a pak do věznice v Ruzyni, kde jsem byla šest a půl měsíce ve vazbě. Estébáci tehdy zatkli spoustu lidí. Já a Tomáš Dvořák jsme už byli předtím obviněni z trestného činu výtržnictví. Překvalifikovali a rozšířili to na pobuřování za 21. srpen i za přípravu demonstrace k 28. říjnu. Byla jsem ve vazbě v totální izolaci. Nevěděla jsem ani, zda se akce v Praze uskutečnila. Teprve až přišel můj obhájce Otakar Motejl, tak mi popsal, co se venku děje,“ popsala PrahaIN.cz Hana Marvanová, bývalá disidentka.
V posledním tažení
Totalitní režim spěl ke svému zániku a do posledního okamžiku se snažil prodloužit svoji existenci. Stejně bezohledně a brutálně proti vlastním občanům zasáhl komunistický režim i při výročích v roce 1989. „V podstatě největší zlom byl Palachův týden v lednu 1989. Tehdy už začala vypovídat loajalitu režimu jedna skupina lidí za druhou. A to včetně těch, kteří se léta báli cokoli proti režimu dělat, protože měli dobré postavení, případně byli hvězdami šoubyznysu, vědečtí pracovníci a podobně. Začali se veřejně stavět proti režimu na obranu lidí, kteří byli pronásledování režimem. Na prvním místě se zastali Václava Havla. Vrcholem pak byl listopad 1989,“ ukončil Petr Placák.