foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Michael Kocáb
KNÍŽNÍ OKÉNKO: Dne 8. května si jako každý rok připomínáme konec 2. světové války, který vstoupil v platnost téhož dne roku 1945 ve 23:01 hodin středoevropského času. Tématu se naše redakce věnovala opakovaně.
Protentokrát jsme si proto vybrali jiný úhel pohledu, bilanční. Krátce po uvedených událostech totiž došlo k významnému posílení „vlády jedné strany“. Pokud dějinný maraton zestručníme, předsedou vlády Československa byl od roku 1946 Klement Gottwald, pozdější prezident. Komunistická nadvláda trvala nepřetržitě do převratu v listopadu 1989.
Jednou z osobností, která se k ní opakovaně vrátila nejen na stránkách serveru PrahaIN.cz, je Michael Kocáb. Tehdejší předseda parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk z území bývalého Československa své vzpomínky shrnul do titulu Vabank (Universum, 2019).
„Na vyrovnání se s komunisty nebyla vůle. Vím to, byl jsem členem dvou vládních kabinetů a dobře si to pamatuji. Snažil jsem se po revoluci prosadit zákaz komunistické strany. Společně s Jiřím Křižanem jsme přesvědčovali Václava Havla už v lednu 1990,“ řekl naší redakci Kocáb.
Ve své knize se vrací ještě o několik týdnů dozadu, konkrétně do pozdního listopadu 1989, kdy byl Václav Havel nejvýznamnější osobností změn, symbolem demokracie a Kocáb spolu s textařem Michalem Horáčkem jeho velmi blízkým spolupracovníkem.
Kocáb v jedné kapitole nepokrytě popisuje, jak režim „padal“. Tato vzpomínka nebyla v online prostředí nikdy publikována. Popisuje politikovo setkání se dvěma významnými stranickými představiteli. Šlo o Jana Šmerala, jehož otec Bohumír Šmeral v roce 1921 zakládal KSČ a který nemluvil česky. V listopadu 1989 byl vysokým pracovníkem ÚV KSSS (Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu). Druhý, který Václava Havla Kocábovým prostřednictvím direktivně žádal o setkání, byl šéf moskevského okruhu KGB.
Ačkoli šlo o dny, kdy rezignovala komunistická vláda NDR a v Československu probíhala generální stávka a bylo jasné, že se komunisté nemají šanci udržet u moci, na tehdejším Úřadu vlády panovala docela jiná atmosféra.
Kocáb hovořil o nezapomenutelném setkání. Rozhodně na něj nevzpomínal v dobrém.
„Více mluvil ten kágébák. A velmi kategoricky. Začali s předehrou, že se jim celá záležitost nezdá, co hodláme dělat, zda si uvědomuje všechna bezpečnostní rizika, říkali, že vystavujeme celou zemi nelehkému údělu a že to nemusí dopadnout dobře. „Nemyslete si, Sovětský svaz rozhodně není na kolenou,“ promlouval ke mně kágébák. „A vy riskujete, že se vám to vymkne z rukou – přestane fungovat infrastruktura, zkolabují dodávky energie...“ Strašili, že nebude plyn, národ ochromí zima, po zhroucení sociálních služeb dojde v Praze k nezvladatelnému vršení městského odpadu, rapidně se zvýší kriminalita, rabování, znásilňování a nakonec kandelábry...“ popsal Kocáb.
Cílem dialogu podle něj nebylo jen strašit, ale také tlačit.
Citovanými slovy si totiž oba zástupci vyžadovali schůzku s Václavem Havlem. Nakonec domluvena byla, a to hned na příští den (27. listopadu 1989; šlo o setkání, které již předtím Václav Havel přislíbil na Úřadu vlády, pozn. red.). Budoucí prezident ji však vytěsnil a nedostavil se.
„Přeci nebudu ten, kdo umožní KGB proniknout do Občanského fóra! To bych to tedy dopracoval,“ uzavřel Michael Kocáb kapitolu s názvem Moskevští emisaři neboli KGB v Praze.