foto: Georgi Bidenko, PrahaIN.cz/Eliška Hašková Coolidge
ROZHOVOR: „Problém je selhávající diplomacie. Na rozhodující místa se dostali nepříliš poctiví lidé. Ve skutečné politice nelze vydělat nebo se stát bohatým. To můžete udělat, až když politiku opustíte. Hodnoty jako by vymřely. Teď se opět do Ameriky pomalinku vrací. Je ale smutné, jaké prohřešky po sobě nechal prezident Biden,” říká Eliška Hašková-Coolidge, bývalá asistentka pěti amerických prezidentů.
Mnoho let jste se profesně pohybovala v prostředí vysoké politiky. Jak hodnotíte současný vývoj na domácí i mezinárodní politické scéně?
Velkou chybou je, že v posledních letech ve vysoké politice obecně selhává schopnost politiků spolu hovořit a pokusit se domluvit mezi sebou. Někteří lidé na vysokých pozicích se ani nesnaží o domluvu. Na mezinárodním poli pak selhává diplomacie. V tom je velký problém posledních let.
Proč podle vás došlo k těmto posunům?
Na rozhodující místa se dostali nepříliš poctiví lidé. A také jejich velká ega. Zapomněli na prapůvodní principy. Například na to, že se do do politiky nechodí pro peníze, ve skutečné politice nelze vydělat nebo se stát bohatým. To můžete udělat, až když politiku opustíte. Získáte zkušenosti, dovednosti a pak si můžete vydělat, když ale pracujete jako politik na určité pozici, tak sloužíte svému státu. Vždy se to v Americe jmenovalo služba. Tento termín má nějakou konotaci a politici to léta dodržovali. Bylo to také věcí jisté cti, k národu a státu, kterému sloužíte. Tak tomu bylo mnoho let. A teď se rozhlédněte. Tyto hodnoty se vytratily, jako by úplně zemřely. Úplně všude. Teď se opět do Ameriky pomalinku vrací. Je ale smutné, jaké prohřešky po sobě nechal prezident Biden.
Původních zásad se držel bývalý prezident Ronald Reagan, ten je trochu vzkřísil a používal osvědčené principy vládnutí. Byl velmi dobrým příkladem pro veřejnost, a to jak v USA, tak ve světě. Byl velice oblíbený a zasloužil si to. Ten ústup od určitých hodnot začal spolu s nástupem Billa Clintona a Baracka Obamy.
Hovořila jste o exprezidentu Bidenovi. Někteří naši krajané žijící v Americe tvrdili, že se společně s Demokratickou stranou snažil v USA zavádět téměř socialismus. To byla nadsázka, nebo je to skutečnost?
Bohužel to v USA dospělo do takové podoby, demokraté se změnili na nepoctivou stranu. Nikdo si nemyslel, že to se v Americe může stát.
Pracovala jste v Bílém domě pro několik amerických prezidentů. Jak hodnotíte výkon administrativy prezidenta Trumpa i jeho samotného?
Možná se to nebude někomu líbit, ale jsem přesvědčená o tom, že Donald Trump zachránil Ameriku. Cítím to velice silně. Trump vrací Americe podobu, jakou měla kdysi. Není to jen můj pohled. Před svou smrtí o něm mluvil Henry Kissinger (respektovaný americký diplomat a politolog). Řekl, že Trump je fenomén, jakého Amerika ještě nepoznala, že bude dobrým lídrem. Trump je zvláštní člověk. Vypadá tak trochu jako bohatý vesničan. Žije ale podle přísných pravidel a disponuje velkou sebekontrolou. Má v sobě také obrovský cit a vždy byl ochráncem lidí, kteří potřebovali pomoc, trval ale na tom, že nejde o to, aby stát rozdával peníze, ale aby nastavil programy tak, aby se lidé dokázali o sebe postarat sami. Mimo jiné Trump také opět Ameriku otočil k Bohu. A to je důležité pro každou zemi. My jsme měli v čele USA katolického prezidenta Bidena, ale víra v Boha šla v naší zemi úplně stranou.
Jak hodnotíte českou politickou scénu?
Špatně. Začátkem devadesátých let jsem měla radost, že česká společnost i politika rozkvétá. Teď mám ale strach. Vidím, že lidé jsou politikou znechucení. Říkají, že nic nezmění, protože si to politici stejně po volbách rozdělí a zařídí tak, jak potřebují. Někteří tvrdí, že k volbám ani nepůjdou. A to může být náš pohřeb a konec. Bylo by to velmi smutné. Takhle svoboda nemůže existovat, už jsem o tom hovořila. Myslím, že do politiky nepatří chamtivost a ego. Tyto dvě věci „uškrtily“ českou politiku. A také nás dusí obrovská byrokracie. Kdysi jsem obdivovala naše dva prezidenty Klause a Zemana. Pamatuji si na jejich společné debaty. Uměli se zasmát, vtipkovat, ale také lidem vysvětlit, co se děje a proč jsou proti a pro. To nedovedou lidé, kteří jsou nyní ve vládě. Tato schopnost jim chybí, to je veliká škoda. Trošku jsem rozpačitá ze současného pana prezidenta. Když se kdysi dávno zeptali novináři T. G. Masaryka, jaké jsou jeho cíle a povinnosti jako prezidenta republiky, když ve funkci začínal, tak jim řekl, že povinností i cílů má mnoho. Ale řekl jim také, že se především bude věnovat budování Civitatis Dei (budování Božího státu). Ten Bůh tam byl. A když se na totéž novináři zeptali našeho současného prezidenta, tak řekl řád, klid a pořádek. V tom vidím jistý rozdíl.
Domníváte se, že k volbám přijde málo lidí?
Bojím se toho. Mám také jisté pochybnosti o korespondenční volbě, protože budou volit lidé z Ameriky nebo Austrálie, kteří nemají „ponětí” o tom, co se u nás děje. Neznají ani jména českých politiků a nesledují jejich činnost. Přesto ale budou volit, to může dopadnout šíleně.
Přemýšlíte také o budoucnosti České republiky? Jak ji vidíte?
Přestože mám jisté obavy, jsem optimista. Vždycky se spíš dívám na to dobré a pozitivní. Lidé v Česku mají dobré srdce. Když se občas objeví sbírka na nemocné dítě nebo se stane třeba přírodní pohroma, tak lidé přispějí, vzdají se části pohodlí a pomůžou někomu jinému. Řekla bych dokonce, že Češi mají větší srdce než lidé v Americe. Na tom bychom také mohli stavět. Pokud si dovedeme vzájemně pomoci, tak musíme umět také zvážit, koho zvolíme, aby nás reprezentoval. A to má být skutečně člověk, kterému bychom svěřili naše dítě. Věřím národu. Věřím, že národ musí cítit, že tvoří jednu velkou rodinu. Že je hrdý na svoji historii a že přispěje i k jeho úspěšné budoucnosti. Myslím si, že Česko je plné dobrých lidí. Je důležité jim říkat, že budoucnost je do jisté míry v jejich rukách. Že záleží na každém z nás a že to za nás nemohou udělat nějací pánové ve vládě.
Velký vliv mají na společnost sociální sítě.
To je bohužel pravda. Sociální sítě v rozvoji osobností a pozitivním vývoji společnosti doopravdy moc nepomáhají. Pokud by někteří lidé víc uvažovali o dopadech toho, co na nich zveřejňují, možná by do tohoto prostoru některé věci nepsali. Kdyby sociální sítě byly využívané k tomu, aby se zlepšovaly a utužovaly vztahy mezi lidmi, tak by to bylo úžasné. Bohužel toho se zřejmě nedožijeme. Vždycky se najdou lidé, kteří je budou různými způsoby zneužívat. Sociální sítě, internet a s tím spojené některé moderní vymoženosti mají velký vliv zvlášť na mladou generaci. Někde se tomu už začínají bránit. Například ve škole, kde studuje můj nejstarší vnuk, zakázali všechny mobily a počítače. Nic ve škole nesmí mít a vůbec nikomu to nevadí.
Kdo byl váš životní vzor?
Pro mě byl vždy příkladem čestného a poctivého člověka můj dědeček. V dobách Rakouska-Uherska byl v mocnářství nejmladším šéfem a majitelem banky. Byl největším akcionářem v Melantrichu. Po okupaci za ním přišli nacisté a chtěli, aby prodal svoje akcie v Melantrichu německé bance. Odmítl. Přišli pak za ním v roce 1940 s větší cenou. Neprodal. V roce 1941 opět zvýšili svoji nabídku. Také neuspěli. On totiž věděl, že České slovo, které tehdy mělo dva miliony čtenářů, by padlo do rukou německé propagandě. Naposledy za ním přišli 5. června 1942. V noci ho odtáhli a popravili. Patriotismus nemusí být tak silný, jako byl u mého dědečka. Ale v každém z nás by měl být alespoň částečně. A také odpovědnost, protože je velmi důležitým doplňkem demokracie a svobody a tvoří charakter. Každý z nás musí vědět, že máme odpovědnost vůči své rodině, vůči svým sousedům, vůči své vlasti. A vlast milovat.
Sledujete Evropskou unii i Evropu. Jaký je váš názor na současný stav evropského prostoru?
Vývoj v Evropě je nebezpečný, protože Evropa hnědne. Tento proces souvisí s migrační vlnou. Jde o destabilizační prvek a jisté síly toho využívají. Je to téma na zamyšlení a delší debatu. Myslím, že by k tomuto vývoji nedošlo, pokud by státy, tak jako tomu bylo dřív, více pečovaly o svou hrdost, kterou známe z historie, kdy jsme věděli, kdo jsme a co umíme. Podívejte se třeba na náš stát a na naše lidi. Kolik Čechů obohatilo svět v různých oborech. To je až k neuvěření, co jsme jako malinká země ve světě dokázali. Osobně jsem poznala například šéfa České národní banky. Celý den byl na mém školení. Je to tak inteligentní člověk, že jsem se vedle něj cítila jako „mrňous”. Byl pak oceněn jako první Čech za nejlepšího guvernéra v evropském regionu. Nemáme se za co stydět. Osobností je v naší zemi dost i v dnešní době. Hrdost by v naší zemi měla opět hrát svoji roli a měla by se také vrátit do Evropy. Nemusíme tady mít hromadu cizinců. Spíš bychom měli pomoct našim lidem, aby si opět osvojili to, co komunisté za 40 let zanedbali, aby se opět uměli pohybovat ve světě.
Jste majitelkou zámku Kundratice na Šumavě a rozhodla jste se jej prodat. Našla jste už vhodného kupce?
Je pro mě velkým zklamáním, že musím zámek prodat. Nejsem už nejmladší a nemám už sílu ani peníze na provoz a opravy. Dcera žije v Americe, ani ona nemá čas se o zámek starat, má malé děti a dobrou práci, takže se nemůže práce a dětí vzdát. To byl náš rodinný majetek. Babičku tady navštěvovala dcera Winstona Churchilla, Diana Churchill, s manželem. A jezdili k nám i další zajímaví lidé, když jsme pak museli utéct, tak nás hostili zase oni. To už je ale dávno. Je tedy pravda, že zámek prodávám, ale nechci ho prodat někomu, kdo má jenom peníze. Hledám někdo, kdo vyznává podobné hodnoty jako my a miluje Česko.
Neustále pracujete. Odpočíváte vůbec někdy?
Málo. Kdysi jsem slíbila svojí babičce, která mě vychovala, že až se jednou vrátím do Čech, tak nebudu sedět s rukama v klíně. A tento slib musím dodržet. Přiznám se, že občas už bych nějakou dovolenou opravdu potřebovala (smích).
Jste ve skvělé kondici. Existuje ještě další kouzlo, kterým si ji udržujete?
Ano. Kouzlo je v mojí práci, kterou mám ráda. Neustále připravuji svoje kurzy etikety a společenského chování. Všechny osobně vedu. Jsou určené dospělým i dětem. Třeba kurzy pro teenagery obsahují zásady společenského chování a budoucí uchazeči o zaměstnání dostávají kariérní tipy, které mohou uplatnit při pracovních pohovorech nebo na přihláškách na univerzity. Prožívám vždy velké potěšení, když mi někdo napíše, že byl u mě na kursu a to, co se u mě naučil, pak využil s dobrým výsledkem. To je moje odměna. I proto mě baví moje práce. Čtu také hodně o medicíně, o stravování a sportování. Kdysi jsme chodili každé ráno cvičit do tělocvičny aerobic. Cvičila jsem do osmdesáti. Teď cvičím sama doma. Kromě toho bydlím ve čtvrtém patře a několikrát denně chodím nahoru a dolů (smích). Bydlím na Starém Městě. Líbilo se mi, když jsem žila několik let nedaleko Staronové synagogy. Byl tam krásný klid a ráno jsem pěšky chodila každý den na cvičení. Praha 1 má duši.
Jak máte nastavený pracovní režim?
Pracuji do pozdního večera a vstávám kolem osmé hodiny. Ráno musím mít sklenici ručně vymačkané pomerančové šťávy, jinak nejsem spokojená. A silné černé kafe bez cukru. Velký hrnek. K snídani jím ořechy, ovoce a kousek chleba. To je můj začátek dne. Během dne piji vodu, ale nejím nic. Až večer. Mám ráda bifteky a také klasickou českou kuchyni. Na tu jsme nikdy v emigraci nezapomněli, například koprovou omáčku. A také svíčkovou. Všechno ale v malých porcích. Mně vždy stačí kousek. Třeba trochu kuřecích prsíček nebo salátu. Nejlepší způsob, jak zeštíhlet a udržet si postavu, je udělat si přestávku mezi jídlem. To mi vyhovuje. Během den pracuji a najím se vždy až večer. A večeři vždy končím trochou čokolády (smích).
Eliška Hašková-Coolidge se narodila v Praze ve významné české bankovní rodině. Její dědeček, František Hašek, zakladatel bankovního domu Hašek, byl prezidentem burzy a zároveň také jedním z hlavních akcionářů tiskového podniku Melantrich. V lednu roce 1948 dostal její otec pozvánku od ministra obchodu Spojených států přijet a doporučit, jak rozšířit obchod mezi Amerikou a Československem. Měl se vrátit do Prahy 13. března. Po převzetí moci komunisty byl přinucen za oceánem již zůstat. O rok později se podařilo za dramatických okolností uprchnout z Československa její matce s dětmi. V roce 1950 odjela za svým otcem do USA. Zde vystudovala obor diplomacie na prestižní Georgetown University School of Foreign Service v roce 1959.
Profesní kariéru zahájila v Bílém domě, kde v roce 1963 založila Kancelář prezidentských zpráv, jejímž úkolem je zajišťovat styk s veřejností. Jako její vedoucí pracovala 18 let jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů. Od roku 1980 vedla kancelář ministra zahraničních věcí USA Alexandra Haiga. Od roku 1982 pracovala na pozici náměstka šéfa protokolu Spojených států a stala zástupcem šéfa americké mise v Organizaci amerických států (OAS). V roce 1998 se vrátila do rodné země a žije v Praze a v USA. Neustále pracuje. Prostřednictvím své agentury Coolidge Consulting Services v Praze napomáhá společenským i podnikatelským kontaktům mezi Českou republikou a USA. Je čestnou členkou několika společností, podílí se na činnosti obecně prospěšných organizací, působí v Leadership Council Americké obchodní komory a je členkou Etické výchovy, o. p. s. a iniciátorkou projektu ASET (Adopt a School for Ethics and Trust). Působí také ve správní radě Amerického institutu pro politické a ekonomické systémy (AIPES). V roce 2003 získala od Senátu ČR a rektora Univerzity Karlovy ocenění Úspěšná česká žena ve světě. 28. října 2018 převzala od prezidenta České republiky státní medaili za zásluhy 1. stupně.