foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Jiří Rusnok
Poměr dluhu k hrubému domácímu produktu (HDP) v Česku roste. „V porovnání se zbytkem Evropy to sice nevypadá dramaticky, ale je to jen zdání, růst je jeden z nejrychlejších. Stávající vláda si s tím hlavu neláme,“ řekl serveru PrahaIN.cz Jiří Rusnok, expremiér a bývalý guvernér České národní banky.
Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) oznámila, že chystá zásadní změny v penzijním systému. K nim patří zrušení starých fondů a snížení poplatků penzijním společnostem. Chce také zavést silnější státní podporu pro mladé. Jak hodnotíte připravovanou změnu?
Systém doplňkového penzijního spoření funguje už od roku 2013. V mezidobí již představuje co do počtu účastníků více než polovinu všech zapojených do takzvaného 3. pilíře. Stejně tak se významně navýšilo množství aktiv, které spravuje. Je tedy správný čas provést v něm zásadnější úpravy.
Avizované změny, tedy snížení maximálních limitů správcovských poplatků, zavedení takzvaného Portfolia životního cyklu, podpora mladších účastníků a postupné zrušení transformovaných fondů považuji za prospěšné. Ovšem s definitivním hodnocením musíme počkat až na detaily a jejich případné schválení parlamentem.
Jako premiér jste prosazoval rozpočtovou a fiskální odpovědnost. Jak hodnotíte aktuální stav státních financí?
V minulém volebním období tehdejší vláda provedla jistou konsolidaci a deficity trochu klesly. Začínala na pěti procentech schodku veřejných financí a končila na dvou procentech. Situace v této oblasti zatím úplně dramatická není. Bohužel se ale neustále zhoršuje.
Proč nastalo vychýlení od tohoto kurzu?
Stávající vláda evidentně jde jiným směrem a hlavu si s tím příliš neláme. Rozhodla se pro uvolnění veřejných financí. Růst poměru dluhu k HDP je velmi rychlý, jeden z nejrychlejších v Evropě.
To znamená, že trhy ve výhledu zpozorní?
Nepochybně. Pro finanční trhy jde o klíčový ukazatel a ten růst je skutečně rychlý. Pokud tato tendence bude pokračovat, zanedlouho budeme na padesáti procentech. To ještě pořád bude vypadat, že nepatříme k těm horším. Musíme si ale uvědomit, že trhy se nedívají jenom na absolutní stav, ale zejména na tendenci.
Ta zatím není povzbudivá...
Pokud trhy uvidí, že je vyloženě špatná – a hlavně že neprobíhají žádná opatření, která budou reagovat na budoucí tlaky – potom budou po nás požadovat nějakou prémii, přirážku k financování našeho dluhu. Tlaky nepochybně přijdou, protože největší ohrožení financí plyne ze stárnutí obyvatelstva.
Jak hodnotíte vývoj českého státního dluhu a jeho dopady do budoucna?
Máme dluh přibližně tři biliony korun, který musíme průběžně financovat. Žádná země nedokáže tak vysoké dluhy úplně splatit a zbavit se jich.
Výhled do budoucna nevypadá příliš dobře v případě, že by aktuální vývoj pokračoval, a zároveň by došlo ke krokům, jako jsou změny v penzijním systému, větší výdaje na obranu, nebo by se stát podílel půjčkami na zachování jaderných kapacit.
V roce 2013 ekonomická katastrofa zasáhla Řecko, v roce 2015 jsme viděli pád Kypru, v roce 2020 státní úpadek postihl Argentinu. Hrozí nám něco podobného? Co by se stalo v okamžiku, kdy by Česko nebylo schopno splácet státní dluh a dostát svým závazkům?
To je hypotetická situace a v dohledné době rozhodně nehrozí. Náš dluh z absolutního hlediska v poměru k velikosti ekonomiky není tak velký. Stát má vždycky určité příjmy, na rozdíl od firem nebo domácností. Má daňové poplatníky, platí mu firmy.
A splátky dluhů jsou supermandatorní výdaje. Stojí nade vším, dokonce i nad důchody. Kdyby stát neměl na penze, na splátky dluhů mít musí. Pokud by stát přestal splácet úvěry, finanční trh jej úplně ignoruje.
Co to v praxi znamená?
Začne zabavovat jeho majetek, což je peklo. Stát pak musí vyhledat pomoc u mezinárodních organizací, jako je Mezinárodní měnový fond nebo Evropská unie. To jsme zažili v jedné evropské dluhové krizi. Tehdy státy musely přijmout úvěry, které je v této situaci zachraňovaly. S nimi jsou spojené tvrdé podmínky. V podstatě se stát dostává do nucené správy.
Tím bych ale nestrašil. Tento scénář skutečně není ani na obzoru.
Ale někteří ekonomové důrazně varují. Mají pravdu?
Problém je v tom, že nastavení fiskální politiky je takové, že vzdálenější budoucnost se ignoruje. Zužuje se prostor pro budoucí vlády, aby to nějak rozumně zvládly. Pokud se to nezmění, bude v budoucnu nezbytné zvyšovat daně a snižovat některé výdaje. Ale není třeba strašit nebezpečím bankrotu.
Jaké kroky by musela vláda Andreje Babiše (ANO) provést, pokud by se rozhodla stávající situaci radikálně změnit a snížit schodek státního rozpočtu i státní dluh?
Na straně výdajů by musela začít škrtat některé věci. Ty by už nebyly dostupné z veřejných zdrojů nebo by nebyly zadarmo. Respektive muselo by se na ně připlácet. Daly by se krátit některé dotace, třeba zelené poplatky za elektrickou energii. V krajním případě by se muselo začít uvažovat o doplatcích třeba ve zdravotnictví.
A strana příjmů?
Tam podle mého názoru není možná konsolidace bez zvýšení daní, a to zejména daní z příjmů u vyšších příjmových skupin. Tady se pořád vrací nesmyslnost, která se stala snížením daně z příjmů fyzických osob, při zrušení superhrubé mzdy. To řádově činí asi 150 miliard, které v nynějším rozpočtu chybí.
Ovšem zvyšování daní je krajně nepopulární. Jiné řešení skutečně neexistuje?
To je sice pravda, ale určitá korekce příjmových daní bude muset nastat. Obvykle se to dělá tak, že se zvýší všechny daně, aby byli naštvaní všichni. Protože je problém vytočit pouze jednu voličskou skupinu.
Zvyšují se i daně nepřímé. Například DPH, existuje také prostor pro zvýšení majetkových daní, zejména z nemovitostí, z kapitálových příjmů a podobně.
Představa, že se sníží daně pro firmy a rozkvete u nás ekonomika, je čirým romantismem. Tak to nefunguje. Podle mě je realistická cesta daně přibližovat průměru Evropské unie.
Odešel jste už definitivně ze světa politiky, nebo přemýšlíte o návratu?
Neuvažuji o tom. Už musí nastoupit nové generace. Musela by nastat nějaká skutečně mimořádná situace, kdy bych svoje angažmá pojal jako krizový management, službu vlasti.