Fialovi chybí ta nejzásadnější vlastnost, míní politolog

ROZHOVOR: „Vláda úspěšně překonala několik krizových situací. Hodnotím ji ale spíš jako průměrnou a nevýraznou. Koalici SPOLU chybí element tahu na branku,“ řekl serveru PrahaIN.cz politolog Jiří Pehe.

Objevily se informace, které hovoří o tom, že téměř 400 tisíc bývalých voličů koalice SPOLU možná nepřijde na podzim k volbám. Jde o reálné číslo?

Nejsem si jistý. Ty odhady, že nepřijde téměř půl milionu bývalých voličů SPOLU k volbám, jsou trochu předčasné. Ještě nezačala volební kampaň. Až během ní se lidé nějakým způsobem budou aktivizovat nebo mobilizovat. Pokud situace bude vyhrocenější, a pokud, jak předpokládám, se bude opět hodně argumentovat, že jde i o budoucnost demokracie nebo o prozápadní směřování České republiky, tak mnozí z těch lidí se nakonec přemůžou a volit půjdou.

Proč tolik voličů cítí rozčarování nad vládní koalicí?

To souvisí s několika faktory. Jeden je určitá nevýraznost vlády premiéra Fialy. Kabinet má dlouhodobě problém v tom, jak špatně komunikuje s veřejností a nevystupuje vždycky úplně jednotně. Zároveň samozřejmě je to také dáno tím, že se koalice skládá ze čtyř, dříve z pěti stran. V takovém případě je velmi těžké dosáhnout určité razance. Když o všem zásadním rozhoduje jedna nebo dvě osoby, má to určitý tah na branku. Tento element ovšem vládní koalici chybí. Důvody, proč se lidé od koalice SPOLU odvrátili, mohou být různé. Právě proto, že jde o jakýsi slepenec, tak samozřejmě mohou být voliči, kteří mají pocit, že koalice není dostatečně pravicová, protože v ní byli Piráti nebo je v ní STAN, případně že není dostatečně konzervativní. Těch důvodů může být celá řada a vždycky to tak bude v případě takto širokých koalic. Nemyslím si proto, že je to překvapující. Otázka je, jak bude stát zásadní předvolební otázka. Zdali budou volby referendem o úspěších, nebo neúspěších pětikoalice, nyní čtyřkoalice. Nebo jestli to bude, tak jako v roce 2021, víceméně referendum o Andreji Babišovi v tom smyslu, že bude koaličními stranami portrétován jako hrozba české demokracie, jako někdo, kdo by mohl Českou republiku nasměrovat k nějakému orbánismu a podobně.

Upozornil jste na jistou nevýraznost kabinetu premiéra Fialy. Jak hodnotíte dosavadní výkon současné vlády?

Myslím, že Fialova vláda je průměrná, protože, jak jsem řekl na začátku, nemá určitý tah na branku. Je tam prostě komunikační problém, který za čtyři roky nezmizel. Z tohoto důvodu nedokáže svoje některé politiky obhájit nebo vysvětlit. Na druhou stranu je to vláda, která prosadila některé změny, které avizovala. Je to také vláda, která po jmenování začínala pracovat, ne vlastní vinou, v poměrně strašných podmínkách. Kdy došlo k obrovské inflaci, která má svoje kořeny ještě v předchozích dobách, než kabinet vůbec nastoupil. Plus energetická krize a válka na Ukrajině. Když se podíváme, jak naše země vypadá dnes, o několik let později, tak vláda krizovou situaci relativně docela dobře zvládla. Samozřejmě, pokud budeme mít absolutistické požadavky na vládu, tak jí můžeme dávat velmi špatné známky. Je ale třeba vycházet z těchto reálií. Nejsem si úplně jistý, která vláda by dokázala situaci, která tady byla a kterou spustila ruská invaze na Ukrajině, zvládnout lépe. Ale když vezmeme všechno kolem a kolem, tak si myslím, že současné vláda je spíše průměrná, že to hodně souvisí s tím, že má malou schopnost srozumitelně mluvit s veřejností. Zároveň vzniklo určité vakuum v tom smyslu, že premiér Petr Fiala by zcela určitě byl například velmi dobrý jako člen Evropské komise nebo v nějaké podobné funkci na mezinárodním poli. Je to distingovaný profesorský typ, ale není to typický politický vůdce. A to v čele vládní koalice trochu chybí.

Některé komentáře tvrdí, že ve volbách se bude rozhodovat o další budoucnosti naší země. Vidíte to stejně?

Myslím, že to je tak půl na půl. Samozřejmě si nemyslím, že půjde o osud parlamentní demokracie v naší zemi. Česká republika, na rozdíl třeba od Maďarska nebo Slovenska, má jinou ústavní strukturu. Tím, že máme dvoukomorový Parlament, jehož horní komora je dlouhodobě nominována stranami současné vládní koalice, nikoliv stranami, které mohou získat většinu v Poslanecké sněmovně, tak se situace do určité míry vyvažuje. 

Ať už se stane premiérem kdokoli. I kdyby to byl Andrej Babiš, kdyby chtěl spustit určitý útok na parlamentní demokracii podle not Orbána nebo toho, co vidíme na Slovensku, tak prostě ta struktura stojí v cestě. V České republice totiž není možné přijmout jakoukoli změnu volebního zákona včetně zákona o referendu nebo jakoukoli ústavní změnu bez toho, že by s tím souhlasil Senát ČR. Ten má absolutní veto. A zároveň tím, že máme Senát, který schvaluje prezidentovy nominace do Ústavního soudu, tak máme Ústavní soud velmi nezávislý. Není vytvořený stranami, které jsou v Poslanecké sněmovně. I to je další velká brzda proti jakémukoli pokusu oslabit parlamentní demokracii. A pak je tu také prezident, který je volen na pět let, a ještě další tři roky bude ve funkci. Myslím si tedy, že institucionálně je v naší zemi více pojistek než v Maďarsku nebo na Slovensku. Proto si také myslím, že kdyby se dostal k moci Andrej Babiš a spojil se třeba s SPD, tak z této vládní koalice, pokud by pak existovaly tlaky na média a podobně, tak zásadní změny, které mění základní charakter nebo půdorys systému, třeba změny ve volebním zákoně, útok na soudnictví nebo změny ústavy, se jí jen těžko podaří prosadit.

Nedávno se objevil článek o tom, že jisté strany chtějí uskutečnit změnu režimu v České republice.

To, že tyto formace chtějí změnu režimu, je samozřejmě od nich „hezké“. Otázkou je, do jaké míry je tento požadavek z hlediska Ústavy ČR zákonný, protože Ústava České republiky jednoznačně stanoví, jaký režim máme. Pokud by někdo chtěl měnit režim v tomto smyslu, tak napřed musí změnit Ústavu. A jak už jsem řekl, Ústava je nezměnitelná, dokud bude existovat Senát v současném složení. Samozřejmě může v horní komoře získat v příštích volbách několik dalších křesel i ANO. Ale prostě složení Senátu tak, aby se v něm dala prosadit nějaká ústavní změna, je na dalších pět až deset let brzdou jakýchkoli podobných změn. Takže samozřejmě jsou tady politické strany, které mohou snít o změně režimu. I když by měly vysvětlit, co tím myslí, jestli myslí změnu v tom smyslu, že by to už nebyl demokratický režim nebo nějaký jiný, anebo jestli se jim jenom nelíbí, jak je režim nastaven vnitřně. Ale ať už mají jakékoli představy, změna režimu se dá uskutečnit pouze ústavními změnami a ústavní změny se v podstatě nedají prosadit. Takže nemám žádné obavy z toho, že by jim podařilo změnit režim tímto způsobem.

Dne 8. května byla v centru Prahy protivládní akce. Na jednom pódiu se sešel bývalý předseda Republikánů Miroslav Sládek a komunistický ideolog Josef Skála, bývalý místopředseda KSČM. Překvapuje vás to?

Vůbec ne. Existuje stará politologická poučka, která hovoří o tom, že politické spektrum není přímka, ale kruh. A extrémy se v kruhu v jednom místě slévají. To znamená extrémy zleva, extrémy zprava v podstatě nakonec najdou společnou řeč právě v nenávisti k demokratickému zřízení. Skutečnost, že se nakonec sejdou na jedné tribuně, to mě moc nepřekvapuje. V podstatě, když budeme poslouchat, co říkají komunisté nebo další třeba vůči Evropské unii nebo NATO, tak vlastně říkají to samé. Nemyslím si, že jsou tam nějaké zásadní rozpory. Ty strany, ať už jsou zleva, nebo zprava, tak chtějí, aby Česká republika vystoupila z NATO a z Evropské unie a na tom se docela hezky shodnou. Kdybych chtěl být ironický, tak bych řekl, že mrhají síly tím, že existují v pěti nebo deseti politických uskupeních. Kdyby se sloučili, tak na těch hlavních prioritách se docela dobře shodnou všichni.

Podle průzkumů přijde k volbám asi 55 procent lidí. Zvýší se podle vás jejich počet?

Bude hodně záležet na vývoji, na tom, co se stane ústřední otázkou. Lze si představit několik scénářů, které lidi vyprovokují k tomu, aby k volbám šli. To se týká jak vývoje na Ukrajině, tak třeba nějaké další mezinárodní krize, ale třeba i toho, jak lidé budou vnímat dopady Trumpovy politiky na Evropu. Svoji roli sehraje celá řada faktorů, které nakonec mohou přispět k tomu, že účast u voleb bude vyšší. Lidé se budou chtít k situaci vyjádřit. Zatím se moc nediskutuje, jakým způsobem se promítne do české situace to, co už jsme viděli v Kanadě a Austrálii. Jakýsi protitrumpovský étos kdy strany, které ještě před několika měsíci měly jasně prohrát, tak nakonec zvítězily, protože se postavily proti Trumpovi, nebo minimálně nechodí s červenými čepicemi. Myslím, že tady zejména naše opozice našlapuje na trochu nejistém terénu. Pokud nechtějí, aby trumpovský efekt zafungoval proti nim, tak by měli dát hlavy dohromady a ujasnit si svou strategii. Protože nosit červené čepice před volbami, to nemusí být v Evropě za čtyři, pět měsíců to pravé ořechové.

Zmínil jste se o našich sousedech. Jak hodnotíte aktuální situaci na Slovensku, odolá parlamentní demokracie?

Myslím, že je nepochybně pod tlakem. Určitě se na Slovensku dějí věci, které do dobře fungující parlamentní demokracie nepatří. Zatím bych ale neřekl, že je úplně v ohrožení. Není zakázaná politická opozice, a dokonce vede v průzkumech a vyhrála by volby. Existují tam nejrůznější věci, včetně tlaku na soudnictví, na justici a média. To do demokracie nepatří. Pokud jde o nápady, které hovoří o vystoupení z NATO nebo EU, tak si myslím, že to by na Slovensku vyvolalo obrovské pozdvižení. Někteří politici to nadhazují, jakoby zkoumají terén. Domnívám se ale, že tento krok, zejména vzhledem k tomu, že Slovensko je členem eurozóny, je v podstatě nereálný. I když se tím bude strašit. Pokud jde o členství Slovenska v NATO, tak si myslím, že v zemi, která sousedí jenom pár kilometrů od konfliktu na Ukrajině, by už jenom tento samotný návrh vyprovokoval obrovské zemětřesení v občanské společnosti.

Slovenský premiér vyrazil do Ruska. Dá se ta účast Roberta Fica na oslavách v Moskvě označit za provokaci?

Ano. Provokace to je vůči Evropské unii. Fico je poněkud zvláštní politik. Provokuje tak, aby oslovil svoje vlastní voličstvo, které s tím, že do Moskvy pojede, souhlasí. Když je ale Fico v Bruselu, tak hovoří zcela jinak než doma. Teď se v Moskvě ukáže s Vladimírem Putinem a bude se tvářit, že on chce mír. Že je ten, který to bere vyváženě. Pak ale přijede do Bruselu, kde se bude rozhodovat o dalších sankcích proti Rusku a on zvedne ruku pro sankce. Myslím si tedy, že je to spíš otázka určité politické estetiky, než že by vyjadřoval nějaké zásadní směřování Slovenska.