foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Kniha o životě Gustáva Husáka.
KNIŽNÍ OKÉNKO: PrahaIN.cz nahlíží na kapitulaci Německa, tedy na konec druhé světové války v Evropě, prostřednictvím jejich důsledků. Vytvořili jsme paralelu mezi mírovou situací a pozdějším převzetí moci Komunistickou stranou Československa.
V tomto směru jsme nejprve přinesli vzpomínku Michaela Kocába, po roce 1989 odpovědného za odsun sovětských vojsk z území bývalého Československa, poté jsme se vrátili do ještě hlubší minulosti, v níž jsme připomněli proces s generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským (1952) i způsob jeho popravy.
Právě v tomto procesu byl mimo jiné odsouzen i politik Artur London. Jako údajný špión ve službách kapitalistů a fašistů dostal dvanáctiletý trest odnětí svobody. Ten trávil nejen v pracovním táboře Rovnost v jáchymovských uranových dolech, ale také v neblaze proslulé slovenské pevnosti Leopoldov. Zde se setkával s Gustávem Husákem, odsouzeným za velezradu k doživotí.
Nejen k této kapitole života pozdějšího generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Československa se ve své knize Gustáv Husák (Vyšehrad, 2017) věnuje její autor Michal Macháček.
PrahaIN.cz pro dokreslení komunistických represí vybrala právě tu část rozsáhlé publikace, v níž je popsáno leopoldovské zázemí. Husák sice patřil mezi takzvané prominenty (šlo o sledovaný proces s buržoazními nacionalisty), ale zacházení měl velmi tvrdé, bez jakýchkoli výhod.
Zde je navíc nutné si uvědomit, že za zdmi Leopoldova se často nacházely osoby, které sem komunistický režim, jehož se Husák nikdy nezřekl, poslal. V knize je v tomto ohledu citován nejen Husák, ale také jeho švagrová Agneša Husáková či želivský opat Bohumil Vít Tajovský (zatčený krátce po faráři Toufarovi, pozn. red.).
Všechna svědectví potvrzují především bití ze strany spoluvězňů, běžně přehlížené dozorci. „Ochrany ani pomoci nebylo. Byli jsme štvanci i mezi vězni,“ uvedl pozdější prezident v roce 1968, jak připomíná Macháček. Stejně tak zdůraznil slova švagrové. „(Po návratu z vězení) měl všechny zuby vybité,“ uvedla. Želivský opat Tajovský, který je skloňován také v rámci komunistické Akce K, další svědek leopoldovských hrůz, shrnul tresty následně: „Probíhalo to tak, že se počkalo, až bude večer. A pak se jim hodila přes hlavu nějaká pokrývka, aby nemohli poznat, kdo je bije.“
Správa věznice i přesto na Husáka pohlížela jako na ukázněného a disciplinovaného vězně, který projevoval zájem o práci.
K poněkud absurdní situaci došlo v době, kdy již byl politik na svobodě a držel vysokou stranickou funkci. Jedna z partajních konferencí totiž proběhla v Trnavě a místní delegáti byli rovněž zaměstnanci leopoldovské věznice. Aby je nepoznal, přišli v civilu. Husák se o tom dozvěděl, jak píše historik Macháček, načež druhý den už museli dorazit v uniformě.
Propuštěn z vězení byl na amnestii v roce 1960. Prezidenta o ni opakovaně žádal jak on, tak jeho manželka.
Generálním tajemníkem ÚV KSČ se stal o devět let později.