foto: Archív Jaroslava Čvančary, Bohumil Dobrovolský / se svolením/Vinohradská třída 21. srpen 1968
ROZHOVOR: Ruské okupaci z roku 1968 předcházela celá řada závažných událostí. Pozoruhodné je, že se prý některé odehrály už v předvečer druhé světové války. „Dubček neměl předpoklady k řízení státu. Smutnou postavou byl i Josef Smrkovský,“ řekl serveru PrahaIN.cz Petr Placák, historik a vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů.
Blíží se výročí sovětské invaze z roku 1968, jak vnímáte tuto událost z pohledu historika?
Abychom pochopili všechny souvislosti, které vedly až k sovětské okupaci v roce 1968, musíme se vrátit k událostem, které se odehrály po ukončení druhé světové války a částečně i do roku 1938.
Znamená to, že události od května 1945 tvoří jakýsi řetěz na sebe navazujících momentů?
Velmi správně. Tvoří. Ale ten počátek skutečně vede až k roku 1938. Můj kolega, historik Vít Smetana, zastává teorii, že období 1930 až 1948 je nutno brát jako jeden celek, který měl svůj vnitřní, kontinuální vývoj. Vlastně to byla příprava všeho, co se pak odehrálo v období po únoru 1948. Naprosto s tímto názorem souhlasím.
Vraťme se k původní otázce. Byla tedy sovětská okupace v srpnu 1968 selháním tehdejšího režimu?
Samozřejmě ano. Ale pozor, nešlo pouze o selhání poválečné Národní fronty. Za tento vývoj dávám daleko větší vinu zbytkům demokratických politiků v čele s Edvardem Benešem v roce 1945. Komunisté totiž po válce pouze dělali svoji „práci“. Snažili se ovládnout co největší počet zemí tak, jak se dohodli na počátku války s Adolfem Hitlerem.
Beneš tvrdil, že musí napravit Mnichov.
Ano, ale stal se pravý opak. Prezident Edvard Beneš takzvaný Mnichov vůbec neodčinil. Naopak. Po roce 1945 udělal on sám „Mnichov“, který je mnohonásobně horší, než byla zrada spojenců v roce 1938. S Anglií jsme tehdy smlouvu neměli, s Francií ano. Zrada Francie se dejme tomu dá lidsky pochopit, byla demokratický stát a vláda musela brát ohled na veřejné mínění. Během první světové války byla Francie válkou těžce postižena, její východní část byla doslova mrtvou měsíční krajinou a byly tam stovky vypálených a zničených obcí. Celá francouzská veřejnost byla proti válce. Navíc si mysleli, že to s Hitlerem uhrají. Že když se obětuje československé pohraničí, Hitlera to uspokojí. Mimochodem dnes je to jako přes kopírák s Putinem.
Lidsky bylo rozhodnutí Francie v roce 1938 pochopitelné, ne ale politicky a morálně. Nicméně to, co provedl prezident Edvard Beneš, není pochopitelné vůbec nijak. On si myslel, že po válce využije vstřícnosti k SSSR a k Stalinovi k zajištění svobodného rozvoje Československa. A také k ochraně před Německem, výsledek byl ale přesně opačný. Z totálně poraženého Německa se stal ukázkový demokratický stát, jeden z pilířů ekonomického rozvoje a stability západní Evropy po druhé světové válce. Z Československa se stala nesvéprávná gubernie agresivního sovětského imperiálního státu, který cílil na to, že evropské země pohltí až po Atlantik.
Psali jsme
ROZHOVOR: Před 55 lety, v noci z 20. na 21. srpna 1968, vtrhla do Československa půlmiliónová armáda Varšavského paktu v čele se Sovětským…
To znamená, že Benešova politická linie z roku 1945 byla základem příštích tragických událostí v naší zemi?
Ano, samozřejmě. Důležité je říct, že ke zcela vadnému politickému myšlení Beneš navíc obětoval naše československé občany. A to je přímo ukázková vlastizrada! Celou Podkarpatskou Rus, která byla součástí Československa, Beneš předhodil Stalinovi. Přitom Rusíni, kteří byli občané Československa, bojovali proti nacistům už od samého začátku války. Nejdříve proti maďarským nacistům, když pak Maďarsko obsadilo Podkarpatskou Rus s požehnáním Hitlera, tak tisíce Rusínů odešlo do Sovětského svazu s tím, že společně s Rusy budou bojovat proti hitlerovcům. A co se nestalo. Rusák je všechny zatkl a poslal do gulagu. Dobrá polovina z nich tam zahynula v šílených podmínkách. Ti, co nezemřeli, pak bojovali v armádě Ludvíka Svobody. Osvobození Československa ale dopadlo tak, že Beneš a spol. přenechal Rusům celou Podkarpatskou Rus. Stalin tam okamžitě zavedl teror, který byl v mnoha ohledech horší než teror v nacistickém protektorátu Böhnem und Mähren. Celá rusínská elita opět skončila v gulazích, na Podkarpatské Rusi byla zakázaná rusínština, komunisté rozehnali a zakázali řecko-katolickou církev, zakázali národnost rusínskou. Všechno, co na Podkarpatské Rusi dělal Stalin, mělo genocidní charakter. A to je spoluvina exprezidenta Beneše. Zradil své vlastní občany.
Francie v roce 1938 zradila spřátelenou zemi ve střední Evropě, protože se bála války. Ale prezident Beneš společně s dalšími politiky zradil vlastní československé občany. Předhodil je nelidskému stalinskému režimu, který jich tisíce povraždil. Když se podrobně podíváte na všechny tyto události, tak musíte mít pocit, že celá tato historie je postavená na hlavu. A všimněte si, dodnes se o těchto věcech u nás nemluví. A okupace v roce 1968? To je vlastně jenom dovětek toho děsivého selhání a zrady, kterou naši politici v čele s Benešem provedli po roce 1945.
Po válce byla poměrně populární komunistická strana. Přitom během nacistické okupace jejich odboj na území protektorátu nebyl nijak významný. Jak si vysvětlujete tento rozpor?
Nejde pouze o to, že během války komunisté v odboji nic výrazného na našem území neudělali. Až do června 1941 označovali agresi nacistického Německa za válku mezi imperialisty. Napadení, obsazení a okupace Československa tedy nebyla jejich věc. Adolf Hitler využil k rozbití Československa sudetoněmeckou otázku. To je velmi známá skutečnost. Málo známé ale je, že to samé v Československu hlásali komunisté už od roku 1929. Na svém pátém sjezdu dokonce vyhlásili právo sebeurčení národů, jmenovitě sudetských Němců až do odtržení od tehdejšího Československa. Hlásali to veřejně v duchu zničení našeho demokratického státu.
Co tedy vlastně komunisté chtěli?
Samozřejmě jim nešlo o sudetské Němce. To bylo stejné jako u Hitlera, který je použil jako nástroj. Šlo jim o zničení a rozbití demokratického Československa. Vedení KSČ až do června 1941 varovalo své členy před podporou protinacistického odboje. Dá se tedy říct, že čeští komunisté byli po okupaci spojenci nacistů. Některé z nich přitom už od začátku okupace pronásledovali. Po válce se komunistům podařilo v národu zakotvit úplně zvrácenou propagandu, která se v ničem nezakládala na pravdě. Podle ní Sovětský svaz a Rudá armáda osvobodila východní a střední Evropu z područí nacismu. To se opravdu stalo, ale fakticky to osvobození nebylo. To poslední, co Stalin chtěl, bylo přinášet svobodu nějakým zemím. Takzvané osvobození států ve střední a východní Evropě bylo součástí jeho plánů, jak udělat z těchto zemí sovětské gubernie a vytvořit tak předpolí k dalšímu útoku na západ.
Západ ale Sovětský svaz podporoval.
Ano. Je nesporné, že poté co Rusy napadl jeho spojenec Adolf Hitler, tak se Sovětský svaz stal jedním z rozhodujících faktorů porážky nacistického Německa. I když to bylo s obrovskou západní pomocí. Materiální, finanční i vojenskou. To byla gigantická čísla, například jenom náklaďáků a jeepů poslal západ do Ruska asi 400 tisíc. Připomeňme ale, že přitom šlo o absurdní situaci. Když Hitler na začátku války útočil na země západní Evropy, měl plnou podporu Sovětského svazu a Stalina. Pak ale západ podporoval bývalého Hitlerova spojence. Absurdní.
Řekl jste, že Stalinovi nešlo o svobodu evropských zemí. Mohl byste tuto skutečnost podrobněji vysvětlit?
Rudá armáda de facto neosvobodila ani samotný Sovětský svaz. Statisíce Rusů ihned po skončení války bylo zatčeno a šli do gulagu, včetně rudoarmějců. Nejhůř dopadli chudáci, kteří ve válce bojovali za svoji vlast a přišli o nohy a ruce. Tyto lidi Rusové zavřeli do klášterů, kde umírali jako krysy bez jakékoli pomoci. V naprosto v otřesných podmínkách tam zemřely desítky tisíc válečných invalidů. Stalin také ihned po válce vyvolal v Rusku hladomor. V situaci, kdy miliony lidí neměli co jíst, tak posílal vlaky obilí na západ. Ze strategických důvodů, aby získal nějaké politické výhody. Mezitím v centrálních oblastech Ruska zemřely hladem dva miliony lidí. Šílené. Ani Rusové tedy nebyli osvobozeni. Ruské elity šly do gulagu, končily v emigraci nebo na popravištích. Bohužel se ruské propagandě podařilo oblbnout nejenom Čechy a Slováky, ale celou Evropu tvrzením, že Rudá armáda byla součástí vítězných spojenců, to je ale absolutní nesmysl. Imperiální sovětský svaz vedl se svým bývalým nacistickým spojencem válku o kořist. A ta kořist se jmenovala Evropa.
Po únorovém puči z roku 1948 se Československem prohnala hororová padesátá léta. Pak přišlo v šedesátých letech částečné uvolnění a po pádu prezidenta Novotného takzvané Pražské jaro. O co tehdy vlastně šlo?
Určitou reformu socialismu chtěla provést část komunistických funkcionářů, z nich někteří byli naivní komunisté typu Alexandera Dubčeka. Ovšem v okamžiku, kdy povolili otěže, chopila se toho veřejnost sama. Je velkým paradoxem, že svým způsobem padesátá a šedesátá léta byla lepší než Husákem zavedená normalizace v tom smyslu, že v padesátých letech i pod komunistickým terorem přežila nekomunistická společnost. Jakmile pak komunista v šedesátých letech pootevřel dveře, tak společnost do nich kopla, začala se osvobozovat sama a šlo to geometrickou řadou. Byl to úžasný proces. Během několika týdnů se najednou z totalitního režimu vyloupla normální, nekomunistická společnost, která normálně žila, bavila se normálním způsobem. Během pár měsíců celá komunistická slupka spadla. Ale po okupaci v srpnu 1968 se opravdu komunistům dařilo společnost normalizovat. A to takovým způsobem, že v osmdesátých letech už se v Československu začínali objevovat noví takzvaní socialističtí lidé, kteří už neměli nic společného s českou kulturou a tradicemi. A toto dědictví normalizace je tady bohužel dodnes.
Mnichov v roce 1938 prý našemu národu nalomil páteř. Srpen 1968 podle některých sociologů a psychologů prý ale české veřejnosti páteř zlomil téměř úplně. Je to pravda?
Myslím, že ano. To, co se stalo v srpnu 1968, bylo opravdu doslova ďábelské. Všechny totalitní režimy se chovají jako mafie. Aby ses stal jejím členem, tak musíš někoho zabít nebo spáchat závažný zločin, tím jsi mafii zavázaný. Nemůžeš potom zradit a odejít. Můžeš to samozřejmě udělat, ale s drastickými následky. Gangsterské režimy to dělaly podobně, například Hitler přikázal wehrmachtu vraždit civilisty, tím si nacistický režim zavazoval lidi. Do té doby to byli normální lidé, pak byli povolání do armády. Jako vojáci pak museli jít a spáchat otřesné zločiny, teprve potom se stali právoplatnými členy nacistické mafie, už nemohli vystoupit. To funguje v morální rovině. Největší zločin, který byl spáchaný po srpnu 1968, spočíval v tom, že husákovská kolaborantská garnitura donutila lidi podepisovat prohlášení, že okupace ze 21. srpna 1968 byla bratrskou pomocí československému lidu. Když něco takového člověk podepsal a přitom věděl, co to je za šílenou a obludnou lež, tak to podepsal s tím, že se z toho nestřílí. Ale ono se z toho střílí a stal se z něj jiný člověk. Potom už neudělal proti komunistickému režimu nic. Nemohl. Byl to ďáblův úpis, který se nedal zrušit.
Někteří lidé dodnes vzpomínají na tehdejšího generálního tajemníka KSČ Alexandera Dubčeka a na šéfa Federálního shromáždění Josefa Smrkovského. Jací to byli lidé?
Komunisté. Dubček byl slaboch a nereprezentoval Československo jako suverénní a svobodný stát. Podle mého názoru neměl být člověk jeho typu v čele země, která se osvobozuje od totalitního režimu. Byl věřícím komunistou, možná i slušným člověkem, ale neměl předpoklady k řízení státu v tak složité situaci. Nezapomeňte také, kde se narodil. On nereprezentoval Československo, byl reformním komunistou. Jeho vlast byla z poloviny Československo a z poloviny Sovětský svaz. Samozřejmě Dubčekovi patří zásluha, že se režim v té době uvolnil. Že byli propuštěni političtí vězni a podobně. Rozhodně to ale nebyla figura, které by se dnes měl stavět pomník. Podobně smutnou postavou byl i Josef Smrkovský. Zřejmě ctil i nějaké hodnoty, ale jako politik nedokázal čelit vývoji, který u nás nabral kurz po roce 1945. A jako člověk a komunista s určitou morální nebo osobnostní integritou dostával tvrdě po hubě. Je to tragická postava.
Udržel by se komunistický režim, pokud by Rusové neposlali do Československa tanky?
V žádném případě. Model reformních komunistů nebyl životaschopný. Během velmi krátké doby bychom přestali být komunistickým státem. Bylo to úplně jasné a společnost tak byla našlápnutá. V té době jsme na tom byli ekonomicky výborně, protože komunisté ještě nestačili stát úplně vyžrat, proto sem Rus vtrhnul. Brežněv a jeho kohorta přesně viděli, o co tady jde, že se společnost v Československu sama osvobozuje a komunisté v Praze už nemají to, jak režim udržet. Moskvě bylo jasné, že když se Čechům podaří osvobodit, tak dojde k řetězové reakci ve všech sovětských guberniích. A že by to také mohl být konec Sovětského svazu, proto jim bylo jasné, že musí poslat armádu, aby takzvané Pražské jaro zlikvidovala.
Dodnes se spekuluje o tom, co by se stalo s uneseným Dubčekem, Smrkovským a ostatními členy ÚV KSČ, kdyby v Moskvě nepodepsali souhlas s okupací. Stihl by je stejný osud jako maďarského premiéra Imre Nagyho v roce 1956?
Jsem přesvědčen o tom, že by je Rusové domů nepustili. Vytvořili by okolo toho nějakou legendu a nechali by si je tam. Nemuseli by je ale popravit, prostě by si je tam nechali. V Československu by pak vznikla kolaborantská vláda v čele s Vasilem Bilakem, Gustávem Husákem, Kolderem a dalšími zrádci.
Vnímáte stopy, které i po 57 letech zanechala ruská okupace na naší zemi a na českém národu?
Myslel jsem si, že pro moji generaci bylo přepadení Sovětským svazem zcela zásadní. Když jsem zažil v ulicích Prahy ruské tanky v srpnu 1968, tak mně bylo necelých pět let. Od svých pěti let jsem věděl, že je náš stát okupovaný a že nám vládnou domácí kolaboranti, komunisté. Bohužel se dnes ukazuje, že i přes tuto otřesnou zkušenost to určitá část národa vnímá poněkud jinak. Početné skupině lidí se za normalizace, z jejich pohledu, žilo docela „dobře”, měli levné byty, měli co jíst a mohli jezdit k moři do Bulharska. Nic jiného k životu nepotřebovali. Tito lidé vzpomínají na období Husákova režimu v dobrém. A ruská okupace je součástí této části společnosti. Kdyby nacisté vyhráli druhou světovou válku, tak část české společnosti, které se za okupace slušně vedlo, by na toto období vzpomínala s láskou a dojetím, stejně jako dnes vzpomíná zmíněná skupina na okupaci a normalizaci. Jak už jsem řekl na začátku rozhovoru, jsem přesvědčen o tom, že za současný stav společnosti nesou odpovědnost národní elity. Ony jsou odpovědné za to, že jsme do dnešního dne nedokázali reflektovat svoji minulost a vyrovnat se s ní. A nejenom s normalizací, ale i s nacistickým protektorátem, a především s takzvanou třetí republikou v letech 1945 až 1948. To byla kolébka všech otřesných událostí, které se po únoru 1948 staly v naší zemi.