foto: Archiv ÚSTR, se svolením/21.srpen1969. Příslušníci československé armády na Václavském náměstí.
První výročí sovětské okupace provázely 21. srpna 1969 masové protesty v ulicích československých měst. Bezpečnostní složky proti demonstrantům zakročily s mimořádnou brutalitou. Pět lidí bylo zastřeleno, stovky dalších utrpěly zranění. Historik Petr Placák v rozhovoru pro server PrahaIN.cz uvedl, že právě tyto události národ zlomily. „Následná normalizace je nejtragičtějším obdobím našich dějin, ze kterého se dodnes nedokážeme dostat,“ uvedl.
Proti sovětské okupaci probíhaly v srpnu 1969 v ulicích měst masové protesty převážně mladých lidí. Režim však proti demonstrantům zakročil s mimořádnou brutalitou. Do akce nasadil 20 tisíc vojáků československé armády, 27 tisíc příslušníků Lidových milicí, jednotky Veřejné bezpečnosti, speciální oddíly ministerstva vnitra a Pohraniční stráže.
Pět lidí bylo přímo zastřeleno; v Praze to byli Vladimír Kruba, Bohumil Siřínek a Jiří Klapuš, v Brně Danka Muzikářová a dělník Stanislav Valehrach. Další obětí byla Bohuslava Mazná, která zemřela po srážce s obrněným transportérem. Stovky účastníků protestů utrpěly zranění.
Historik a bývalý disident Petr Placák označil tento krvavý zásah za okamžik, který na mnoho let zcela zlomil tehdejší společnost.
Zákrok bezpečnostních složek a Lidových milicí proti bezbranným lidem byl velmi brutální. Jaký dopad měly události z 21. srpna 1969 na naši společnost?
Z vnitřního hlediska je vnímám jako závažnější událost, než byla samotná okupace v roce 1968. Zákrok z 21. srpna 1969 totiž představoval okamžik, který zlomil tehdejší společnost. Lidi nezlomila invaze z roku 1968, kterou provedly cizí okupační armády, ale až vědomí, že brutální násilí na lidech v srpnu 1969 provedly naše vlastní bezpečnostní složky. Právě toto vědomí pak drželo společnost dalších 20 let v područí normalizačního režimu Gustáva Husáka. Aniž by se proti tomu někdo výrazně vymezil nebo vzbouřil.
Byl tento zlom hlavním důvodem, proč po srpnu 1969 na dlouhou dobu utichly veřejné protesty proti režimu?
Ano, určitě. Až někdy na začátku osmdesátých let se na několika místech uskutečnila menší shromáždění proti rozmístění sovětských raket na našem území. To ale byla setkání několika desítek nebo stovek lidí. První skutečně větší protirežimní demonstrace, které se zúčastnila širší veřejnost, se odehrála až při 20. výročí okupace v roce 1988.
Psali jsme
ROZHOVOR: V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. V Praze, Brně i na dalších místech proti okupantům…
Režim vlastně zákrokem z 21. srpna 1969 vyslal do Moskvy i směrem k naší veřejnosti vzkaz, že jakýkoliv odpor bezohledně zlomí. Je to tak?
Nepochybně. Gustáv Husák se zavázal vedení Sovětského svazu, že československou společnost znormalizuje. Zákrok proti vlastním lidem 21. srpna 1969 představoval onen začátek následné normalizace. Ta pak byla zaváděna sice postupně, ale bylo naprosto jasné, kam směřuje.
Jakou úlohu sehrál v srpnových událostech 1969 Alexander Dubček?
Naprosto zásadní. Udělal vlastně křoví novému nastupujícímu normalizačnímu režimu Gustáva Husáka. Jako předseda Federálního shromáždění podepsal 22. srpna 1969 takzvaný obuškový zákon, kterým režim reagoval na masové protesty k 1. výročí sovětské okupace. Platil od 22. srpna do 31. prosince 1969. Když Dubček odvedl svou práci, tak byl z politiky „po zásluze“ odstraněn a dvacet let byl zticha. Ozval se až koncem osmdesátých let, když už bylo jasné, že okupační režim i vláda komunistů v tehdejším Československu začínají končit.
Jak posuzujete z pohledu historika období normalizace?
Je to jedno z nejostudnějších období českých dějin. Poválečný vzestup komunistů a jejich následné převzetí moci v únoru 1948 lze do jisté míry pochopit. Společnost byla vystrašená apokalypsou druhé světové války.
Ale i pod komunistickým terorem si česká společnost dokázala udržet české tradice, českou kulturu a podobně. Když se pak režim v šedesátých letech částečně uvolnil, tak se všechny národní atributy v plné síle znovu obnovily. A obnovily se ještě s větší silou. Během Husákovy normalizace ale téměř zmizely.
Proč se to stalo?
Komunistům se podařilo úplně přervat kontinuitu s tím, co po staletí vytvářely celé generace českého národa. Přerušeny byly také přirozené kontakty se zahraničím.
Husákův režim začal budovat novou, zcela antičeskou socialistickou společnost. Je tady samozřejmě doba nacistického protektorátu. To ale bylo násilí, které přišlo zvenčí. Ale Husákova normalizace byla naše záležitost. A je skutečně nejtragičtějším obdobím našich dějin, ze kterého se dodnes nedokážeme pořádně dostat.
Psali jsme
ROZHOVOR: Před 55 lety, v noci z 20. na 21. srpna 1968, vtrhla do Československa půlmiliónová armáda Varšavského paktu v čele se Sovětským…
Kdo z bývalých komunistických funkcionářů nese z historického pohledu největší odpovědnost za to, co se dělo v naší zemi po ruské okupaci?
Jednoznačně Gustáv Husák, který z nich byl nejinteligentnější. Už jenom proto, že on sám byl při procesech v 50. letech devět let zavřený. Jako generální tajemník ÚV KSČ a prezident potom dělal to samé jiným lidem. To je zrůdnost par excellence. Proti Husákovi byl například Vasil Biľak primitiv, kterého pouze Kreml využíval ke špinavé práci, aniž by si vůbec uvědomoval dosah svých činů. Ovšem Husák přesně věděl, o co jde. To je jedna z nejodpudivějších postav nejen normalizace, ale i českých dějin.
Během normalizace režim zničil životy tisíců lidí. Vyhodil je ze zaměstnání, vyštval do emigrace, další posílal do kriminálů. Už se ale nevrátil k řádění z padesátých let. Proč?
Protože k těmto drastickým metodám už přistupovat nemusel. Na našem území byla dislokována sovětská okupační vojska a ta byla garantem komunistické moci. To ovšem neznamená, že se z českých komunistů stali za normalizace nějací lidumilové. Kdyby na to přišlo, tak by začali vraždit stejně jako v tragických padesátých letech. Komunistický režim měl až do svého konce v listopadu 1989 vražedný potenciál, úplně stejný jako na začátku. Pouze ho ze strategických důvodů nevyužíval.