foto: Petr Placák, se svolením/Útok vodním dělem proti demonstrantům na Václavském náměstí
ROZHOVOR: Byl očitým svědkem řady významných událostí, které předurčily vývoj naší země. Nechodí daleko pro ostré slovo a odmítá zkreslování historie. „Funkcionáři KSČ měli strach a vzájemně se hlídali. Prohlídali se až do listopadu 1989,“ řekl serveru PrahaIN.cz Petr Placák, bývalý disident a historik.
Mnoho lidí překvapila rychlost zhroucení komunistického režimu v listopadu 1989. Co předcházelo jeho kolapsu?
Díky demonstracím a veřejným protestům se tehdy začala měnit nálada ve společnosti, lidé se zbavovali letitého strachu, který je držel ve stavu, kdy se celé roky neodvážili proti režimu cokoliv udělat. Ani třeba takové věci, za které by nebyli postiženi. Společnost vlastně hlídala sama sebe a estébáci na to všechno pouze dohlíželi, na tom byl komunistický režim mnoho let postaven. Tento model se s přibývajícími demonstracemi začal lámat koncem osmdesátých let, přičemž zásadní zlom nastal během Palachova týdne v lednu 1989. Po ukončení této protestní akce začaly komunistickému režimu vypovídat poslušnost celé skupiny lidí, kteří byli až dosud loajální, pracovali ve státních strukturách jako vědci, herci, lékaři, zpěváci a podobně. Ozvala se i katolická církev a arcibiskup František Tomášek přednesl úžasný projev.
Společnost začala nabírat dech?
Ano, přesně tak. Vždy to ukazuji na příkladu, který jsem zažil při policejním zákroku 28. října 1988. S několika přáteli nás tehdy zatkli na Václavském náměstí, odvezli nás k výslechu a večer nás pak vyhodili na ulici. Šel jsem se ještě podívat na Václavské náměstí, jak to tam vypadá a na ulici proti mně šla starší dáma ve večerní róbě, zřejmě z divadla. Když mě viděla zlitého od vodního děla, tak se zastavila a nahlas zařvala: „Ty svině komunistické. Já je tak nenávidím.” Jakmile zakřičela tato slova, tak se z ní stal před mýma očima úplně jiný člověk. Bylo úžasné vidět, jak se jí najednou úplně změnil výraz celé tváře. Spadla z ní ta desetiletí, kdy mlčela a bála říct svůj názor. To byl skoro až mystický zážitek.
Krátce po pádu komunistického režimu se začaly objevovat nejrůznější různé konspirační teorie, včetně nejznámější a poněkud šílené Analýzy 17. listopadu Miroslava Dolejšího. Jak je hodnotíte z pohledu historika i očitého svědka listopadových událostí?
Ke konspiracím jsou lidé náchylní přirozeně. Komunisté koncem osmdesátých let dělali jednu chybu za druhou. Skutečně to vypadalo tak, jako kdyby bylo někde v zákulisí tajně připraveno předání moci, to je ale absurdní nesmysl. Funkcionáři KSČ měli strach a hlídali vzájemně jeden druhého. Samozřejmě, že spousta těch chytřejších věděla, že režim se rozpadá a blíží se konec, ale oni se báli sami udělat nějakou iniciativu. Takže se vzájemně hlídali, až se prohlídali do 17. listopadu 1989. Jaké dělali chyby je vidět nejen na nesmyslném zákroku na Národní třídě, kde jedna ruka nevěděla, co dělá druhá.
Lze to doložit na příkladu Václava Havla. Státní bezpečnost ho v lednu 1989 zatkla, přestože neměl s organizací Palachova týdne nic společného, účastnil se ho pouze jako divák, přesto ho zatkli, odsoudili a zavřeli do vězení. Tím ale vyvolali ohromnou vlnu solidarity v tehdejším Československu i v zahraničí, pak jej po třech nebo čtyřech měsících věznění propustili. První, co tehdy Václav Havel udělal, tak oslovil pověstnou šedou zónu. S několika lidmi, Jiřím Křižanem a Sašou Vondrou, sepsali slavnou petici Několik vět, tu začali podepisovat lidé, kteří byli do té doby k režimu naprosto loajální. Najednou bylo jasné, že už je jen otázka času, kdy to rupne a komunistický režim se zhroutí. My jsme čekali, že to bude 10. prosince 1989 (Mezinárodní den lidských práv), ale studenti nás 17. listopadu předešli.
Někteří lidé ovšem s tímto výkladem nesouhlasí. Například exprezident Václav Klaus mnohokrát tvrdil, že kromě disentu také komunistický režim rozložila nečinná „šedá zóna“. Proč to říkal?
Tady platí zcela logické a lidské vysvětlení. Václav Klaus totiž potřeboval „okecat“ svoji loajalitu vůči komunistickému režimu. Ještě pět dní před 17. listopadem 1989 tento člověk žvanil neuvěřitelné věci ve vysílání rakouské televizní stanice ORF. Za to, co tam tehdy předvedl, by se normální člověk dodnes styděl. Klaus tam hovořil téměř jako smutně proslulý soudruh Štěpán, proto musí říkat cosi o „šedé zóně“, aby si ospravedlnil svoje vazalství a patolízalství vůči komunistickému režimu.
Pamatuji si, že v Brně na Občanském fóru jsme přemýšleli a diskutovali, jak to u nás bude po více jak třiceti letech vypadat. Domnívali jsme se, že budeme žít v normálním a standardním demokratickém státě. Jak vy hodnotíte těch uplynulých 36 let jako celek od listopadu?
Udělali jsme zásadní chybu. Od začátku po obnovení demokratického systému jsme pořádně a do hloubky nevěnovali reflexi minulosti a tomu, na čem byl komunistický režim postaven. Nejde o nějakou represi, té je v diktátorských režimech dost. Šlo o způsoby, kterými komunista společnost manipuloval, režíroval a posunoval s ní podle potřeby. Této oblasti jsme se dostatečně nevěnovali a vymstilo se nám to. Všechny tyto nástroje, které komunistický režim používal, tady dodnes zůstaly. A dodnes je někteří politici používají, od Sládka, Bobošíkové až po Okamuru. A používá je i Babiš, Zeman a Klaus. Vědí, že na to lidé slyší, že je to v nich dodnes zažrané. Nedokázali jsme se také zbavit nacionálně sociální demagogie. To je příklad velkého selhání polistopadových elit, akademické obce, učitelů, novinářů i politiků z demokratických stran.
Často slýchám od rodičů školních dětí, že se učitelé na základních školách v hodinách dějepisu vůbec nevěnují vysvětlení, co to byl komunistický režim, jaký je rozdíl mezi totalitním systémem a demokracií.
Učitelé to během výuky často ani nestihnou. Je to způsobeno tím, že výklad začínají někde v pravěku v době kamenné, ačkoli by to mělo být přesně opačně. Výuku dějin by měli začínat s důrazem na současnost a teprve potom hledat její kořeny v minulosti a z čeho vychází. Tento systém výuky historie je zcela postavený na hlavu. Jsem přesvědčen o tom, že by mělo dojít k zásadní změně školních osnov. To by ale museli prosadit osvícení lidé z řad politiků. Můžeme o tom hovořit i psát donekonečna, ale publicista nebo historik toho moc nezmůže. Doposud je tady vláda premiéra Petra Fialy, který měl blízko k disentu v Brně a spolupracoval se samizdatem. Očekával jsem, že jeho vláda provede zásadní změny v oblasti vzdělávání, ale bohužel, jeho kabinet neudělal nic. Přitom se Fialova vláda se přihlásila k odkazu Charty 77, zároveň ale nechala třikrát větší penze estébákům, zatímco někteří chartisté, kteří kdysi byli komunisty vyhazováni z práce, neměli ani na nájem. Až po hladovce Jirky Gruntoráda a Johna Boka se to trochu zlepšilo. Někdy mám pocit, že všichni politici kolem nás jsou tak trochu náměsíční.
Jako historik dobře znáte události, které předcházely komunistickému puči v roce 1948. Tehdejší zástupci demokratických stran postupovali jako naivní a bezradné figury. Nezdá se vám, že se současní demokraté chovají podobně?
Mám stejný pocit. Jejich některé kroky na mě působí tak, že demokraté jsou nepoučitelní. Nerozumím tomu a nechápu to. Občas přemýšlím, zda jsou tak nevzdělaní, nebo si nedokážou některé věci spojit. Jsem toho názoru, že když ve volbách vyhrálo hnutí ANO Andreje Babiše, tak se ním měli dohodnout a vytvořit koalici, třeba ODS nebo některá jiná strana. Asi zapomněli na to, že extrémistické formace se za všech okolností musí udržet stranou. Místo toho uvolnili vládní prostor pro šílené strany, jako je například SPD. Tato legitimizace extrémistů je mimořádně nebezpečná a nepochybně poznamená na mnoho let vývoj naší společnosti. Petr Fiala a spol. občas připomínají svým chováním malé kluky, kteří nechápou, o čem politika je, bohužel.
ANO je klasické populistické hnutí, ale extrémismus zde nemá velké zázemí. Ovšem to, co předvádí Tomio Okamura, je klasická antipolitika. Připomíná to chování Národního souručenství v dobách Protektorátu Čechy a Morava. Podobnost je až zarážející. Adolfa Hitlera označovali za představitele Německa, který pouze brání zájmy německého lidi a tvrdili, že chce zachovat mír. Úplně stejně se Okamura vyjadřuje o Vladimiru Putinovi a o Rusku, které napadlo Ukrajinu. Podle mého názoru počínání předsedy SPD nese jasné znaky vlastizrady.