Ivan Trojan řekl, co si myslí. „A píšou mi, ať chcípnu.“

ROZHOVOR: Patří k populárním osobnostem, které nemlčí v krizových situacích. Obdivuje Václava Havla a zůstává optimistou. „Pokud je ohroženo to, čemu věřím, tak se k tomu veřejně vyjádřím. Pak se najdou lidé, kteří píší na sítích, že bych měl chcípnout,“ řekl serveru PrahaIN.cz herec Ivan Trojan.

Kdysi jste hrál ve filmu Jedna ruka netleská člověka, který se začíná měnit na bytost podobnou Adolfu Hitlerovi. Po mnoha letech klidu se nyní v Evropě objevují fašizující a nacizující tendence. Jak vnímáte tuto situaci?

Ne, že bych si na to vyloženě vzpomínal v souvislosti s tímto filmem, ale samozřejmě sdílím tu obavu. Zejména když vidím, jak se svět mění, tak mám obavu o to, jak bude vypadat v dalších letech. Mění se i Evropa. Pro mě překvapivě. Ukazuje se totiž, že střední a východní Evropa je, i přes svoji hrůzostrašnou zkušenost, kterou jsme měli s komunismem a s Rusy, což je až neuvěřitelné, nepoučitelná. Že nějaká nostalgie, nebo co to je, se objevuje i u některých lidí. Oni by chtěli ten šílený svět zpátky. Ať to byl covid, nebo teď války. Nahrávají extrémním proudům, které se snaží vyvolávat obavy a strach. Využívají také určitých sociálních nerovností, které zdaleka nejsou takové, jak se někteří snaží tvrdit. Byl jsem vždycky velký obdivovatel Václava Havla, takže cítím občanskou povinnost se veřejně vyjádřit k určitým věcem právě z obavy, aby demokracie a svoboda byla zachována nejenom pro mě, ale i pro budoucí generace. Mám čtyři děti, a tak mi to není jedno.

V čem vidíte hlavní příčinu stavu současné Evropy? Jak velkou úlohu v ní sehrála migrační vlna?

Je zapotřebí vnímat, že se lidé v určitých oblastech ocitají ve stavu velké a těžké nouze. Ať je to z důvodu válek, nebo proto, že v jejich zemi vládne totalitní režim. Proto se snaží z toho prostoru utéct někam, kde se jim bude žít lépe a kde se nebudou bát o svůj život. Rozumím tomu, že pro Ukrajince je to velká pomoc a záchrana, ale i Evropa už zjistila, že nejde poskytovat bezbřehou pomoc. Že je zapotřebí na prvním místě zajistit bezpečnost a ochranu svých občanů před extremismem, protože se sem společně s ostatními migranty dostávají také lidé, kteří se záměrně snaží zničit demokratický svět. Na druhé straně, pokud vezmete západní evropské země, tak je jasné, že dnes by se bez Ukrajinců, Čechů nebo Poláků jejich ekonomika neobešla. I u nás už se lidem nechce tolik pracovat v některých profesích. Myslím, že spousta stavebních firem by bez Ukrajinců vůbec neexistovala a nemohlo by se u nás stavět. Je zapotřebí to vidět i z této roviny.

Ideální stát neexistuje. Máte ale určitou představu, jak by měla vypadat společnost, ve které byste chtěl bez obav žít se svými dětmi a přáteli?

Myslím, že všechno špatné je pro něco dobré. Na základě toho, co se nyní kolem nás děje, je potřeba si uvědomit, že demokracie je dar. Že je to vzácnost a musí se o ni bojovat a pečovat. Jsem přesvědčen o tom, že více jak třicet let od revoluce existuje, podle mě, jedna ze zásadních chyb v našem školství. Žáci a studenti nejsou svými pedagogy vychováváni k tomu, aby věděli, co je demokracie, co je svoboda, co dělá demokracii demokracií a svobodu svobodou, také že si těchto hodnot musí vážit. Ale i to, co všechno je zapotřebí pro demokracii dělat a jaké jsou mechanismy budování společnosti v demokratickém státě. Myslím, že u nás jsou dobře postavené ochranné mechanismy. Ať je to Parlament, velmi důležitý Senát, prezident nebo Ústavní soud. Na rozdíl od Slovenska se u nás bude daleko obtížněji extremistům měnit náš stát na autoritářský nebo totalitní režim. Ale abych se vrátil ke školství. V prvním ročníku gymnázia by hned v prvním půlroce měl probíhat výklad moderních dějin. Ve čtvrtém ročníku by pak měla výuka k tomuto tématu vrátit znovu a podrobněji. Považuji to za důležitější než třeba dějiny antického Řecka, což je také důležité, ale vše je třeba vidět v souvislostech. Myslím si, že v tomto je chyba českého školství. A za tím stojí všichni politici, kteří celou dobu tvořili naše dějiny.

V USA jsme kdysi viděli, jak ráno prostí lidé vyvěšovali americké vlajky na svá obydlí. Nebyli to nacionalisté, ale vlastenci. Proč u nás je vztah občanů k naší zemi poněkud chladný?

Těch důvodů je víc. Hlavní je asi skutečnost, že jsme se v roce 1938 nebo 1939 nebránili proti nacistům, proto v sobě nemáme zakořeněnou vlastnost bránit se, i když ten boj spíš třeba prohrajeme. Když se někdo teď nechá podporovat Rusy, nebo by byl dokonce rád, aby u nás opět byl ruský vliv daleko větší, tak si říkám, kde je vědomí Čechů? Rusové nás kdysi osvobodili. Ano, je to úžasné, ale díky tomu získali obrovský vliv na dalších čtyřicet let, v roce 1968 to dokonce potvrdili svými tanky.

Nechápu, že hrdý Čech neřekne, že to už znovu opravdu nechce, že jsme svéprávný stát a chceme žít ve svobodném světě, který chceme my a ne nějaká cizí mocnost. Americká hrdost je pojem, ale teď se také nestačím divit. Myslel jsem, že USA je stabilní a neochvějná demokracie. To se ale změnilo nástupem Trumpa. Nechápu schvalování demonstrací, kde byli mrtví lidé. A že Američané schvalují neuznání voleb, to je naprosté nepochopení a je to velmi nebezpečné. Když prohraji volby, tak to neuznám a budu to svalovat na nějaké manipulace. I v Americe se tedy něco děje a je to velmi zneklidňující.

Jak je podle vás možné, že se vývoj dostal do současné podoby, kdy v Anglii, Evropě i v Americe existují tendence zpochybňovat parlamentní demokracii?

Domnívám se, že to je z přebytku, že jsme všichni dobře napapaní. Máme všechno a v tom určitém dlouhodobém blahobytu a míru, kdy se neválčilo. A že třeba naše země prosperuje, i když je to těžké a vláda, která zrovna odchází, také neudělala všechno dobře, ale nemáme si nač stěžovat.

Profesor Alexander Tomský, který 20 let pobýval v londýnském exilu, připomíná, že už koncem šedesátých let existovaly útoky ze strany extrémní levice na demokratické státy. Po přepadení naší země Rusy, v roce 1968, se opět pevně uzavřela železná opona a extrémní levice ve strachu couvla. Znovu začala útočit v devadesátých letech, kdy padly komunistické státy.

Může to být určitá pravda. Ono je dobře, když se občas člověku přihodí něco špatného, aby si uvědomil, že to dobré existuje a že je zapotřebí pro to, aby mi bylo lépe, něco udělat. Jak už jsem zmínil, myslím, že si nemáme nač stěžovat, že žijeme v blahobytu, ale k napětí nahrávají samozřejmě i sociální rozdíly. Podívejme se třeba na Ústecký kraj. Proč za 35 let neudělal stát víc proto, aby se vyrovnal ostatním krajům. Tam pak vzniká frustrace, nespokojenost, toho pak samozřejmě využívají komunisté převlečení za Stačilo!, nacisti, jako je SPD, a další podivné živly. Pamatujete si? Právě v Ústeckém kraji lidé obdivovali Miloše Zemana. Říkám dobře, on je takový lidový, dá si klobásu, jitrnici, panáka, víno, pivo a popovídá s nimi. Ale co pro tyto lidi vlastně udělal? Přitom byl dlouho politikem v první linii. Byl premiérem, dokonce deset let hlavou státu. A kde je jaký výsledek? Nezůstalo po něm nic konkrétního. A to, když lidé vidí, tak je to možná další věc, která také může vést k tomu, že se společnost rozděluje a extremizuje.

Když ve společnosti napětí a pocit ohrožení, začne rozdělovat stát. Jakou roli může sehrát umělecká scéna? Mají se umělci ozývat se a vyjadřovat svoje názory?

Umělec může ovlivňovat svět svou prací. Tím, co a jak to dělá, o čem hraje, jaká témata zdvihá. To je umělecká stránka věci. A pak je ale samozřejmě stránka občanská. A já jako občan, a je jedno, zda jsem doktor, herec nebo dělník, pokud vidím, že vývoj v zemi jde směrem, který ohrožuje to, co je důležité, to čemu věřím a co je podstatné pro náš svět, tak se k tomu vyjádřím. Vím, že se pak najdou lidé, kteří veřejně píší, že bych měl chcípnout. Já profil na sociálních sítích nemám, ale pokaždé se to ke mně donese.

Přemýšlíte někdy o tom, kdo jsou lidé, kteří se vyjadřují tímto způsobem? Obávám se, že někteří z nich, co to píšou, to myslí vážně. Také mi občas do redakční pošty přijde výhrůžný e-mail.

Existuje samozřejmě podstatná skupina lidí, kteří sedí doma u počítače, a pokud nedojde ke konfrontaci z očí do očí, tak tvoří věci tohoto charakteru. Pokud bychom se s nimi setkali osobně, tak by ale mluvili jinak. Anonymita nahrává tomu, že lidé jsou občas hnusní a dost často jejich chování pramení z nějaké vlastní frustrace. Třeba z toho, jaký žijí život. Často to může být pouze proto, že si svůj život zvorali, anebo jim někdo ublížil.

Říkal jste, že jste měl rád Václava Havla. On i ponuré projevy vždy končil optimisticky. Uděláte podobnou tečku v závěru našeho rozhovoru?

Myslím, že ta změna, která nastala v naší zemi po volbách, je dobrá v tom, že budeme mít čtyři roky na to, abychom si znovu uvědomili, co je pro nás důležité a dobré. Snažím se vidět pozitivní věci. Když projíždím venkovem, kde mám chalupu, a vidím, jak se za 35 let vesnice proměnily, tak rozdíl je proti dobám komunismu diametrálně odlišný. Fungují spolky, lidé mají opět potřebu se sdružovat a žijí naplno. S divadlem jezdíme i po menších městech a vidíme, jak jsou lidé dychtiví po kultuře, po sdílení světa, který je spíše radostný a netouží po strachu a strašení. To bych viděl jako mírný optimismus, u kterého je ale důležité zůstat ostražitý. Líbí se mi výzva Milionu chvilek, udělejme každý den něco malého pro demokracii, aby se nám žilo na světě lépe. Připomíná to zásady Jaroslava Foglara a Václava Havla. Od smrti Václava Havla se proměnil svět. Myslím si, že to není až tak úplná náhoda.