Jan Čižinský (Praha sobě): Nestydíme se říct, že řešíme záchody

06. 05. 202213:12
Jan Čižinský (Praha sobě): Nestydíme se říct, že řešíme záchody
foto: Se svolením Jana Čižinského/Jan Čižinský

POLITICI VLASTNÍMI SLOVY Starosta Prahy 7, člen zastupitelstva hl. m. Prahy za Praha sobě na svém Facebooku 5. května k volební kampani

Veřejné záchodky ve volbách: legrace, nebo test naší empatie k druhým?

Tak jsme se včera pobavili tím, jak z mého dvacetiminutového rozhovoru TV Nova zaujala jedna věta, že chceme zlepšit dostupnost veřejných toalet. Ale teď vážně. Jasně, že naše kampaň nebude o veřejných záchodcích. Ale všem, kdo se tomu tématu vysmívají, bych chtěl vzkázat: tohle je test naší společné empatie. Test duše našeho města. Toho, jak se dokážeme vcítit do těch slabších, kteří potřebují, abychom chápali jejich potřeby.

Vás možná veřejné záchodky netrápí, ale představte si třeba naše seniory. Pro ně může být cesta k lékaři a zpět, aniž by si cestou mohli někam odskočit, hodně velké trápení. A maminky s dětmi? Těhotné ženy? Proto jsme třeba u nás v Praze 7 už dohodli, aby restaurace pouštěly lidi na toaletu. A chceme to řešit i celopražsky.

Víte, politika je samozřejmě na jedné straně o velkých věcech. Jasně, že pracujeme na metru D a O. Že musíme opravit Barrandovský most. Že stavíme tramvajové tratě. Ale kdo chce řídit město, ten musí taky znát každodenní život lidí. Vidět vedle velkých věcí i ty drobnější. Naslouchat nejenom těm, kdo křičí nejhlasitěji, ale také těm, jejichž hlas tak silný není – nicméně jsou o to zranitelnější.

Představte si babičku o holi, která potřebuje přejít silnici. Nepřekluše ji za pár vteřin. Čeká a čeká, dokud není široko daleko prázdno, nebo dokud se nad ní někdo neslituje a nezastaví. Protože babička ví, že jí to netrvá pár sekund. Potřebuje půl minuty. A je to sakra dlouhá půlminuta stresu a obav, že se zleva nebo zprava někdo přiřítí a smete ji. Říkáte, že je tam podchod? Projít skrz něj nahoru a dolů je pro babičku to samé, jako pro mladého člověka vyšplhat několik pater. A ještě přitom riskuje, že spadne, poláme si křehké kosti a nebude už chodit vůbec. A že další přechod je pár set metrů odtud? To je ale pro starou paní pořádná vzdálenost, možná plná bolesti z nemocných kloubů. Proto stavíme nové přechody.

A co třeba maminky? Zkuste si z tramvaje vystoupit na uzoučký tramvajový ostrůvek. Než se vysoukáte za kočárkem ven, jeho čelo už pomalu kouká do silnice a deset centimetrů od hlavy vašeho miminka uhánějí ocelové krabice. Vím, o čem mluvím, mám čtyři dcery a po městě jsem najezdil s kočárkem stovky kilometrů. Proto rozšiřujeme tramvajové refýže.

A co handicapovaní? Komunisté je vyváželi do zařízení v pohraničních polosamotách, aby nebyli moc na očích. Předchozí politické reprezentace Prahy tu praxi dál udržovaly – asi jim to vyhovovalo. Jenže si představte rodiče, kteří za svým dítětem musí jezdit do ústavu přes půl republiky. Nemohou tak za synem či dcerou prostě na hodinku zajít každý druhý den. Musí se za svým nejbližším vypravit na celodenní výlet, což jde třeba jednou za měsíc či za dva, a navíc to stojí spoustu peněz. To je šílené. Proto vracíme handicapované zpátky domů. Do Prahy. A namísto anonymních ústavů se jim snažíme připravit důstojné bydlení. Třeba Praze 8 jsme stopli plánovaný prodej domu Na Dlážděnce a děláme z něj domov pro lidi s autismem.

Zkrátka a dobře, i když některým lidem a třeba i politikům mohou denní lidské starosti a jejich řešení připadat směšné a nepodstatné, my to tak nemáme. A nestydíme se říct, že řešíme záchody. Ostatně, byli jste někdo někdy na skautském táboře? První a nejdůležitější úkol je vždycky přece jít a vykopat latrínu.

Srdečně a vděčně

Jan Čižinský

Publikováno se souhlasem autora

Publikováno se souhlasem autora

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných