Jiří Dolejš: Jen se podívejme, kdo reprezentoval Stačilo! a jaký měl cíl

ROZHOVOR: Někdejší poslanec za KSČM Jiří Dolejš v rozhovoru pro server PrahaIN.cz hovoří o krizi levice nejen v Česku. Hodnotí také vznikající vládu či volební kampaň Stačilo! a jeho bývalých kolegů z komunistické strany. „Od KSČM jako subjektu už příliš mnoho nečekám,“ přiznává.

Když jsme se spolu bavili naposledy, řekl jste, že máte obavu o budoucnost české levice. Můžete to rozvést?

Opakované volební výsledky potvrzují, že česká politická levice je ve velkých potížích. Dá se to diagnostikovat minimálně na tom, že vypadla z parlamentu. Nesouhlasím s tím, že lidé, kteří dnes tvoří vládu, zejména lidé z ANO či od Okamury, v sobě mají nějakou levicovou substanci. Populismus pro mě není levice. Nová opozice má těžiště v bývalé vládě, která byla pravicová, byť kritizovaná, ale Babišova sestava je posilováním pozice oligarchy s výrazným populismem, na tom opravdu nic levicového není. Současně musím říct, krize levice, klidně to tak nazývejme, má širší, dokonce nadnárodní souvislosti. To, co se děje v Česku, není ničím úplně výjimečným, potíže a úpadek levice můžeme sledovat i v jiných zemích.

Čím to je?

Myslím, že to souvisí s proměnami světa. Levice jaksi usnula na pozicích, které si vybudovala ve dvacátém století a které prošly tak významnými změnami, že zkrátka přestávají fungovat. Společnost zejména ve 21. století je postižená geopolitickými změnami, politický systém je postupně oligarchizován, čili siloví hráči, majetní lidé a ti, kteří kontrolují nejen ekonomiku, ale také technologie, se dostávají do vlivných pozic. Zástupci obyčejných lidí práce ztrácejí nejenom pozici, ale také nástroje na ovlivnění toho, co by sami chtěli. Tam vidím kořeny.

Když je samotná levice zastíněná populismem, sbližuje se s politickými uskupeními, které bych se nebál označit jako ultrapravice, prochází krizí identity. Není pevná ve svých hodnotách, v podstatě se dá říct, že ani není schopná přicházet s novými řešeními, čili má jakousi krizi svých poznávacích funkcí, prochází krizí racionality, už nepřináší moderní řešení. Levice o sobě přitom tvrdila, že by měla být hegemonem změn. Tohle všechno lidé cítí a promítá se to také do kvality reprezentace. Politické subjekty, které by šly označit za převážně levicové, se propadají a propadají.

Příklad je v Česku?

Vidíte to krásně na osudu KSČM. V posledních letech, nevzniklo to samozřejmě ze dne na den a má to historii, ale dnes lze mluvit o konzervativním obratu uvnitř KSČM. To je pravý opak modernizačních snah. KSČM se někdy v roce 1990 koncipovala, pochopitelně především na papíře, jako transformační projekt, který měl směřovat do modernější levice. Nestalo se, v podstatě ti, co dnes řídí KSČM, se chovají spíš jako hrobaři levice. A upřímně řečeno, nevěřím, že ani jejich prosincový sjezd něco změní. Odešli z evropské levicové frakce a spojením v rámci Stačilo! kromě toho konzervativního obratu v praxi předvádí také obrat od svých původních levicových východisek. Od KSČM jako subjektu už příliš mnoho nečekám.

Pak tady máme Sociální demokracii. Ta je na tom z hlediska získaných procent asi dokonce ještě hůř. Na druhou stranu má určitý potenciál v tom, že je členem rodiny evropských socialistů, kteří jsou druhou nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu. Ale Sociální demokracii podle mě dlouhodobě zničil jednak kariérní pragmatismus, ale také zemanovský cynismus, jak bych to nazval. Nejde o hodnoty, jde jen o to, s kým se dohodnou, počínaje opoziční smlouvou, konče se dá říct, že zradou při spojení se subjektem Stačilo! Takhle zdecimovaná Sociální demokracie nemá žádný potenciál. Přišel exodus členů, ztráta důvěry voličů, tak je otázka, co předvede jejich sjezd, mají ho, tuším, také v prosinci. Mluví se o krizovém plánu. Jestli se mluví o tom, že v případě KSČM šance na moderní levici skončila, tak u SOCDEM je to příběh s otevřeným koncem, ale rozhodně neočekávám, že se z těch zbytků Sociální demokracie stane zázrak. Krizový plán bude oříšek.

Co Zelení? To není levice?

To je rébus. Zčásti se hlásí k levici, ovšem pro ně bude určující, když mají poslance, jak se dohodnou na spolupráci uvnitř pirátského klubu. Myslím, že si musí ujasnit své vztahy. Jelikož se dostali do Parlamentu ČR, tak se určitě moc nebudou lísat k troskám levice. Tam si to musí ujasnit a je to asi taky příběh na delší trať.

Nepochybně na levici existují jednotlivci, ať už to jsou bývalí členové KSČM, bývalí členové SOCDEM či jednotlivci od Zelených, ale máme tady také určitě intelektuálně disponované skupinky bez volebního efektu, to jsou všechny ty budoucnosti, socialistické solidarity, idealisti, těch skupinek je celá řada. Mají silně levicový rétos, ale zároveň jsou z hlediska politické síly slabí a někdy bych jim osobně vytýkal, že jsou přehnaně ideologičtí, až sektářští. To je mapa levice, která nevypadá optimisticky. Je otázka, co s tím.

Mluvil jste o SOCDEM a KSČM. Oba subjekty šly do voleb pod hlavičkou Stačilo!, v případě sociálních demokratů jste dokonce mluvil o zradě. Proč se nepovedl cíl sjednotit levicové proudy?

Když se podíváte, jak vypadalo Stačilo! a kdo ho reprezentoval, jaký měli hlavní cíl a opory, to nebylo žádné sjednocování levice. Oni se nepokoušeli o levicovou alternativu, kdyby se pokoušeli, tak nejsou alternativou jen k Fialově koalici, ale také vůči té dnes rodící se vládní koalici, která má spíš populistický charakter s výraznými momenty extrému: někteří mluví o komerčním fašismu, někteří o zastydlém nacionalismu. Asi nemusíme rozebírat všechny detaily jako trestní stíhání Okamury či hajlování Turka, to je jasné. Stačilo! tedy žádnou levicovou alternativou nebylo. Hlavní mluvčí Sterzik zaprvé neuspěl ve svém vlastním kraji a zadruhé se spíš profiloval jako ukřičený extrém s jistými putinofilními momenty. Všichni s tím spokojeně souhlasili a mysleli si, že je tento extrémní vláček doveze až do parlamentních lavic. Bohužel na to kývli nejen představitelé KSČM, to byla centrální a vědomá politika, právě proto jsem se s nimi rozešel, ale bohužel tam figurovali i sociální demokrati, jejichž šance byly ještě menší, přesto do toho vláčku nastoupili.

Asi je to těžké, ale dokážete si představit, co se sociálním demokratům, dejme tomu třeba lídryni Janě Maláčové, honilo hlavou, když na tuhle spolupráci kývla?

Je složité takhle hodnotit osobu, které není vidět do hlavy, a navíc, to nechci rozebírat do detailu, prožívala osobní a zdravotní problémy. Faktem je, že asi chtěla uplatnit své zkušenosti a kontakty z doby, kdy byla součástí Babišovy vlády. Představa, že by se dostala do podobné pozice, nepochybně výhodné, byla asi silnější než ochrana levicové části Sociálních demokratů. To tam hrálo svoji roli. U Luboše Zaorálka, který byl také ministrem, to bylo nejspíš podobné. Lidé, co byli proti, zarážel ten vývoj. Ti, co ještě před 10 lety říkali tohle, najednou říkali něco jiného. Rozpor zarazil mnoho lidí. Jejich voliči buďto nešli k volbám, nebo volili Babiše. A pokud se někdo chtěl projevovat tak, že je představitel spíš toho nacionálního protestu, tak proč by volil nějaké béčko, když v menu měl áčko a mohl volit klidně uskupení kolem Okamury. Rozhodnutí jít pod Stačilo! tedy nemělo ani racionalitu.

Stačilo! před volbami útočilo na Evropskou unii, ale také se hodně distancovalo od podpory Ukrajiny. Podle všeho jim ale hodně voličů vzal Andrej Babiš, který se přitom před volbami jasně distancoval od vystupování z EU či NATO. Ukazuje to, že tohle na lidi neplatí?

Ukázalo to, vyhrožování změnou režimu a zahraniční politické orientace, to znamená otočit zemi ze západu na východ a rozbít současný ústavní pořádek a režim, bylo na lidi už moc. V každé zemi je hrstka protestních fanatiků, ale to nestačilo na těch pět procent. Nešlo tam jen o konzervativní revoluci, o odpadlíky od levicových hodnot, ale jejich projevy především v závěru kampaně byly až extrémní. To lidi vyděsilo. Kdo je z podstaty extrémní, tak měl na výběr, mohl volit třeba toho Okamuru rovnou, proč by volil nějaké podivné Stačilo!?

Když to vezmeme z druhé strany, končící vláda zase hodně útočila na Andreje Babiše, Tomia Okamuru a Kateřinu Konečnou. Označovali je jako bezpečnostní hrozbu. Tohle je efektivní?

Volby nevyhráli, tak to asi superefektivní nebylo, ale myslím si, že hlavní břemeno této vládní sestavy bylo, že ne zcela efektivně řídila zemi v době, kdy procházela dozvuky covidové krize a slízla také krizi kolem války na Ukrajině a změn vazeb v oblasti energetiky. Jakmile řeknete, že zemi odříznete od ruského plynu a ropy, tak to pochopitelně má dopad. Zemi přebírali vysoce zadluženou, nešlapala příliš ekonomika a inkasovali dopady politicky smrtící inflace. Logicky se tomu museli nějak postavit a evidentně to nezvládli zcela efektivně. Otázkou je, jak by to zvládal kdokoliv jiný. Ale ukázat to museli oni, to oni vládli. A že pochopitelně pokračovali v kampani antibabiš, strašilo se hrozbami geopolitickými... Možná měli víc ukazovat pozitiva své politiky. Ne, že by se Rusko tím, co udělalo, nestalo hrozbou, ale Rusko asi zítra nezačne válčit s NATO, spíš dělá takovou subverzivní politiku, rozdělování společnosti a rozbíjení spolupráce v EU. Lidé to ale vnímají komplikovaněji a zprostředkovaně.

Daří se to Rusku?

Nejednota v Evropě stoupá. Rozdělení společnosti se prohlubuje. Rusko určitě není jediný viník, určitě je jeden z faktorů, dokonce bych řekl, že významných faktorům, ale určitě není jediný.

Ještě bych se vrátil do Česka. Máme před sebou čtyři roky vlády ANO, SPD a Motoristů. Jaké podle vás budou? Jste ekonom, tak klidně z tohoto pohledu.

Nevíme, jaký další ekonomický náraz přijde. Ekonomika už zhruba od roku 2023 přichází do růstové fáze, inflace se snížila a tak dále. Dalo by se tedy říct, že Babiš přebírá zemi v lepším stavu, než v jakém byla v roce 2022. Vláda ale bude velmi problematická v tom, že Andrej Babiš chce vládnout sám, musí ovšem dělat kompromisy směrem ke svým partnerům. Tam jsou rizika nejenom reputační, kdy se spojence nebojím nazvat extrémisty, ale oni ani příliš nepomohou v prosazování některých priorit. Navíc si myslím, že Babiš bude v podstatě pragmaticky kličkovat, než by došlo k nějakým zásadním strategickým revizím. Z toho vyplývá, že některé problémy, které jsou chronického, systémového či strukturálního typu se povlečou dál. Například řešení energetiky a dostavba jádra, problémy s penzijním důchodem.

Já si tedy myslím, že nás věcně čeká období velkého kličkování, velkých rizik, a pokud přijde nějaký náraz, tak přijde spíš zvenčí. Trumponomika bude fungovat, nebude? Bude Rusko agresivnější? Jaké budou vztahy v našem mikroregionu? Myslím V4, to jsou všechno otázky. Nic povzbuzujícího nás asi nečeká. Doufám, že ani nenastane žádný velký konec světa, což jsou podmínky pro to, aby se levice postavila na nohy. Osobně věřím, že spousta lidí má za cíl vrátit levici do politiky. Minimálně obnovit důvěru. Tomu se musí přizpůsobit konkrétní kroky. Nevím, jak dopadne sjezd SOCDEM, ale bez ohledu na jejich výsledek uvažuji, že by měla vzniknout nová levice.

Budete toho ještě někdy součástí?

Ve svých skoro pětašedesáti letech jsem již odešel do penze. Nemám ambice být lídrem nové levice, ale mám snad nějakou znalost a zkušenost, abych tomu procesu mohl pomáhat. Jsem spokojený s pozicí nestraníka, ale zase úplně stranou stát nechci. Jsem mladodůchodce, nejsem žádný senior na prahu senility (smích). Například jsem se stal členem Masarykovy demokratické akademie, což si myslím, že je platforma, která vyznává levicové hodnoty. Nedávno jsem byl na setkání iniciativy Progresivní kongres, což jsou různí nositelé levicových idejí napříč politickým spektrem. To jsou věci, které stojí za podporu.